6 As 93/2020 — Nejvyšší správní soud

6 As 93/2020- 25 - text 6 As 93/2020 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., IČO 29414873, sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, zastoupená JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, sídlem Táborská 65/29, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 28. dubna 2017 č. j. MSP-29/2016-SJL-ROZ/2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2020 č. j. 9 A 90/2017 - 60, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím ze dne 26. srpna 2016 č. j. MSP-65/2016-OINS-SRIS/6 žalovaný konstatoval, že žalobkyně spáchala správní delikt podle § 36b odst. 1 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. června 2017, tím, že do 31. července 2015 nepředložila žalovanému doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu podle § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích, a to za příslušné roční období od 1. srpna 2014 do 31. července 2015. Za spáchání správního deliktu žalovaný žalobkyni uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Rozhodnutím označeným v návětí ministr spravedlnosti zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že žalobkyně nemohla povinnost předložit žalovanému jednou ročně doklad prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu splnit tím, že v roce 2013 předložila společně s návrhem na vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce certifikát o uzavření pojistné smlouvy na dobu neurčitou. Zákon počítá s tím, že pojištění odpovědnosti za škodu prokazuje insolvenční správce každoročně. Skutečnost, že byla pojistná smlouva uzavřena na dobu neurčitou, navíc automaticky neznamená, že je platná i nadále. Žalobkyně mohla předložit například doklad potvrzující zaplacení pojistného za příslušné období či dodatek ke smlouvě. Předložení dodatků k pojistné smlouvě společně s rozkladem nezbavuje žalobkyni odpovědnosti za správní delikt spočívající v tom, že svoji povinnost nesplnila v období, kdy tak podle zákona měla učinit. Na závěr o tom, že byl správní delikt spáchán, nemá vliv ani to, že žalobkyně potvrzení o pojištění opakovaně předkládala v rámci insolvenčních řízení, a tudíž toto potvrzení bylo zveřejňováno v insolvenčním rejstříku. Insolvenční rejstřík neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím žalobkyně plnila své povinnosti. [3] Žalobu proti rozhodnutí ministra spravedlnosti zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Ani městský soud nepovažoval povinnost žalobkyně předložit žalovanému doklad prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu za splněnou tím, že žalobkyně tento dokument vkládala v rámci jednotlivých insolvenčních řízení do insolvenčního rejstříku. Insolvenční rejstřík neslouží jako platforma pro doručování písemností subjektům, které nejsou účastníky insolvenčního řízení. Po žalovaném není možné požadovat, aby u všech insolvenčních správců zjišťoval, zda v některém insolvenčním řízení nedoložili doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu, neboť zákon jim takovou povinnost neukládá a žalovaný nemůže vědět, který z nich tak činí. Žalobkyně se nemůže své povinnosti zprostit tvrzením, že si měl žalovaný předmětný doklad obstarat sám z veřejně přístupného rejstříku. Městský soud též zdůraznil, že žalobkyně nebyla sankcionována za to, že by neměla pojištění odpovědnosti za škodu sjednáno, ale za to, že tuto informaci ve stanoveném termínu nedoložila žalovanému. Přisvědčil žalovanému, že certifikát dokládající uzavření pojistné smlouvy na dobu neurčitou automaticky nepotvrzuje, že pojištění trvá. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítala, že argumentaci žalovaného o výlučném dohledu žalovaného nad pojištěním insolvenčních správců zpochybňují jeho zaměstnanci v komentáři k zákonu o insolvenčních správcích. Jejich tvrzení, že dohled nad existencí pojištění je výhradní odpovědností insolvenčního soudu, vyvrací tvrzení žalovaného, že povinnost předložit doklad osvědčující uzavření pojistné smlouvy nelze nikdy splnit předložením tohoto dokladu insolvenčnímu soudu. Městský soud nevysvětlil, proč veřejně přístupný insolvenční rejstřík, který spravuje žalovaný, není způsobilou platformou pro dodání příslušného dokladu a proč certifikát osvědčující uzavření pojistné smlouvy na dobu neurčitou není dostatečným dokladem pro osvědčení splnění povinnosti podle § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích. Stěžovatelka odmítá představu městského soudu, že by povinnost dle citovaného ustanovení bylo možné splnit jen a pouze předložením určitého dokladu a předložení jiného dokladu, který také osvědčuje trvání pojistného vztahu, je bez významu. Certifikát, který předložila stěžovatelka, osvědčuje uzavření pojistné smlouvy na dobu neurčitou a zcela vyhovuje požadavkům zákona. Tento doklad stěžovatelka zasílá do insolvenčního rejstříku pravidelně, vždy v souvislosti se svým ustanovením do funkce v konkrétních insolvenčních řízeních. Vzhledem k veřejnosti insolvenčního rejstříku a jeho správě žalovaným tak činí své povinnosti zadost. [5] Pro případ, že by skutečně stěžovatelka musela příslušný doklad předložit přímo žalovanému („na ministerský stůl“), pak namítá, že § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích v rozhodném znění nestanovil, kdy se tak v daném roce má stát. Nemůže proto obstát tvrzení žalovaného, že tak měla stěžovatelka učinit právě do 1. srpna 2015, které městský soud implicitně převzal, aniž by své rozhodnutí v tomto směru jakkoli odůvodnil. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že námitku, že zákon nestanovil, v které části roku má být povinnost podle § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích splněna, stěžovatelka dosud neuplatnila, městský soud se jí tudíž nemohl zabývat. Doplnil, že lhůta pro předložení dokladu o pojištění se počítá buď od stanovení této povinnosti, tedy od 1. srpna 2013 (což je případ stěžovatelky), nebo od nabytí právní moci povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce. Městský soud dostatečně odůvodnil závěr, proč nelze považovat povinnost za splněnou vložením příslušného dokladu do insolvenčního rejstříku, a žalovaný se s ním zcela ztotožňuje. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. dubna 2020 č. j. 8 As 33/2019 - 48. Komentář, na který odkazovala stěžovatelka, není oficiální publikací žalovaného, navíc řeší problematiku, která nijak nesouvisí s projednávanou věcí. I s dalšími námitkami stěžovatelky se městský soud řádně vypořádal, přičemž jeho závěry jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 33/2019 - 48. [7] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce na vědomí. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [8] Na úvod je třeba konstatovat, že stěžovatelka námitku, že zákon o insolvenčních správcích v rozhodném znění výslovně nestanovil, dokdy je třeba žalovanému doklad prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu předložit, uplatnila až v kasační stížnosti, ačkoli jí nic nebránilo vznést ji už v žalobě. Rozhodně nejde o otázku, kterou by měl městský soud posuzovat ex offo. Tato námitka proto není přípustná [§ 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. [9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve zbývajícím rozsahu posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [10] Podle § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 14. června 2017, insolvenční správce předloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu [která by moha vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení nebo s činností zaměstnanců insolvenčního správce při výkonu funkce pro celou dobu trvání této funkce – srov. § 6 odst. 1 písm. f) zákona o insolvenčních správcích]. Pokud tak neučinil, dopustil se správního deliktu podle § 36b odst. 1 písm. c) zákona o insolvenčních správcích, za nějž bylo možné uložit napomenutí nebo pokutu do 100 000 Kč [§ 36b odst. 3 písm. a) citovaného zákona]. [11] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, neboť je z něj zřejmé, jak i z jakých důvodů městský soud o žalobě stěžovatelky rozhodl. Městský soud odlišil