8 As 103/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 103/2020- 29 - text 8 As 103/2020-34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Darojković d.o.o., se sídlem Kralja Matije 12-c, Dugo Selo, Chorvatsko, zastoupený JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, čj. 5 A 196/2018-39, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, čj. 5 A 196/2018-39, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Dne 3. 7. 2018 proběhla kontrola žalobce jako dopravce, o níž byl zasahujícím policistou sepsán protokol. Bylo zjištěno, že řidič vyňal před koncem denní pracovní doby kartu řidiče, tedy byly prováděny jízdy bez karty řidiče v tachografu a došlo tak k porušení čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 ze dne 4. 2. 2014 o tachografech v silniční dopravě, upravujícího používání karet řidiče a záznamových listů a čl. 12 odst. 2 přílohy Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR). Policista téhož dne sepsal rovněž úřední záznam, ve kterém popsal kontrolované období, tj. dny a hodiny, v nichž řidič jezdil s daným vozidlem bez karty řidiče v digitálním tachografu. V závěru záznamu uvedl, že žalobci byla uložena kauce ve výši 100 000 Kč z důvodu uvedeného v § 27 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále „zákon o silniční dopravě“). [2] Vzhledem k tomu, že řidič nedisponoval uvedenou částkou a nemohl tak kauci složit, bylo mu podle § 35d odst. 1 a 3 zákona o silniční dopravě, zakázáno pokračovat v jízdě a byly mu zadrženy doklady k vozidlu a doklady související s prováděnou přepravou, konkrétně osvědčení o registraci vozidla, Eurolicence, putni list (cestovní dokument) a mezinárodní osvědčení o platnosti povinného ručení (tzv. zelená karta). O zadržení uvedených dokladů vystavil policista potvrzení, v němž jako důvod uvedl, že řidič nesložil kauci podle § 35c zákona o silniční dopravě uloženou za porušení „§ 27 z. č. 111/1994, dopravce nezajistil, aby řidič vedl stanoveným způsobem doby řízení, bezp. přestávek, odpočinku, řidič vyňal kartu řidiče z tachografu před koncem pracovní doby, důvodné podezření, že se bude vyhýbat firma správnímu řízení.“ [3] Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že uložení kauce a následné zadržení dokladů je nezákonným zásahem. [4] Městský soud žalobu shledal důvodnou a výrokem I. výše uvedeného rozsudku určil, že uložení kauce ve výši 100 000 Kč policistou pprap. Bc. J. H. dne 3. 7. 2018 a následné zadržení dokladů – ORV, eurolicence, putni list a zelená karta je nezákonným zásahem. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. [5] Městský soud konstatoval, že jediným důvodem pro uložení kauce žalobci byla skutečnost, že je zahraničním dopravcem. Tento důvod nebyl výslovně uveden v protokolu o provedení kontroly, v úředním záznamu ani v potvrzení o zadržení dokladů, nýbrž až ve vyjádření žalované k žalobě. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu v obdobné věci stejného žalobce ze dne 19. 7. 2019, čj. 4 As 143/2019-45, městský soud připustil dodatečné odůvodnění postupu žalované až v řízení před soudem. Dospěl však k závěru, že pouhé uvedení skutečnosti, že osoba podezřelá ze spáchání přestupku je zahraniční dopravce, bez uvedení dalších konkrétních skutečností, pro které je obava, že by se tento zahraniční dopravce vyhýbal správnímu řízení, nebo pro které se lze důvodně domnívat, že případné vymáhání uložené sankce bude spojeno s nepřiměřenými náklady či nebude vůbec možné, nepostačuje samo o sobě jako důvod k uložení kauce podle § 35c zákona o silniční dopravě. Sídlo dopravce v zahraničí, navíc dopravce, který sídlí ve členském státě Evropské unie, totiž nemusí bez dalšího znamenat, že jsou dány zákonem stanovené podmínky pro uložení kauce. Pokud by sama tato skutečnost k uložení kauce postačovala, pak by jistě zákonodárce stanovil povinnost uložit kauci vždy, jde-li o zahraničního dopravce. Tak tomu však není a tudíž je úkolem žalovaného správního orgánu, aby v každém konkrétním případě dostatečně a racionálně vyložil, proč skutečnost, že dopravce podezřelý ze spáchání přestupku sídlí v zahraničí, představuje důvod pro uložení kauce ve smyslu § 35c odst. 1 zákona o silniční dopravě. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci takové přezkoumatelné důvody žalovaná neuvedla, městský soud konstatoval, že uložení kauce a následné zadržení dokladů k vozidlu a dokladů souvisejících s prováděnou přepravou za účelem zabránění odjezdu vozidla bylo učiněno v rozporu se zákonem a popsaný postup zasáhl do práv žalobce, jemuž bylo zabráněno v další jízdě vozidla. II. Kasační stížnost [6] Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. [7] Stěžovatelka předně uvádí, že jsou splněny důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení a vady řízení před městským soudem, a to navzdory poučení v napadeném rozsudku. Městský soud účastníky poučil, že kasační stížnost lze podat jen tehdy, je-li jako důvod namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelka považuje takto vymezené poučení, v němž je nedůvodně omezen rozsah důvodů pro podání kasační stížnosti, za rozporné se zákonem, neboť v dané věci nebyl dosud vydán žádný závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. [8] Stěžovatelka dále podrobně rekapitulovala skutková zjištění, obsah žaloby a své vyjádření k ní a dále argumentaci městského soudu obsaženou v napadeném rozsudku. Městskému soudu předně vytýkala, že se nikterak nevypořádal s její námitkou vznesenou ve vyjádření k žalobě, že uložení kauce nemůže být nezákonným zásahem, pokynem ani donucením, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2014, čj. 9 As 37/2014-43, č. 3074/2014 Sb. NSS. Podle něj může být nezákonným zásahem až samotné vybrání kauce (tedy faktické převzetí peněžních prostředků a jejich následné zadržování), nikoli již výzva k jejímu uhrazení. Městský soud ovšem výrokem I. napadeného rozsudku určil, že uložení kauce je nezákonným zásahem, aniž se s uvedenou argumentací stěžovatelky opírající se o citovaný rozsudek jakkoli vypořádal. Městský soud vyšel z rozsudku ve zcela obdobné věci stejného žalobce čj. 4 As 143/2019-45 (viz bod [5] výše a body 19 a násl. napadeného rozsudku) a odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2014, čj. 4 Aps 9/2013-48. Dle stěžovatelky se však tyto rozsudky meritem uplatněné námitky vůbec nezabývaly. Městský soud pak v důsledku toho, že nerozlišoval mezi pojmy „uložení kauce“ a „výběr kauce“ nesprávně posoudil skutkový stav věci, a proto následně i nesprávně dovodil, že v daném případě lze vyhovět návrhu žalobce. Uvedeným postupem městský soud porušil princip předvídatelnosti práva, neboť se zcela překvapivě bez uvedení důvodů odchýlil od přiléhavého názoru Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka má za to, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod. [9] Dále stěžovatelka namítá, že se městský soud nevypořádal s její argumentací ve vyjádření k žalobě, kde v souladu se závěry rozsudku čj. 4 As 143/2019-45, bod 17, blíže konkretizovala a (v rámci důvodu obecněji uvedeného v potvrzení o vybrání kauce) „dovysvětlila“, v čem spočívá důvodné podezření z vyhýbání se řízení o přestupku, popř. podezření na nepřiměřené náklady či nemožnost vymožení uložené pokuty. Již při jednání dne 15. 6. 2020 uvedla, že dle jí provedeného šetření není mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Chorvatskem, ba ani jiného normativního právního aktu, a to ani předpisů Evropské unie, které by umožňovaly či alespoň usnadňovaly vymáhání pokut plynoucích z pravomocných rozhodnutí správních orgánů na úseku silniční dopravy. Provedeným šetřením pak měla na mysli zejména dotaz na Ministerstvo vnitra, odbor mezinárodní spolupráce a Evropské unie či na Magistrát hlavního města Prahy, oddělení exekuční, jenž je pověřen vymáháním pravomocných pokut uložených i odborem dopravy téhož magistrátu, který je správním orgánem oprávněným k projednání odhaleného protiprávního jednání žalobce. V rámci šetření bylo prověřováno i rozsudkem čj. 4 As 143/2019-45 zmíněné rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (dále „rámcové rozhodnutí“), které, a to i podle stanoviska Ministerstva vnitra, odboru mezinárodní spolupráce a Evropské unie, je na daný případ neaplikovatelné, a to z důvodu, že pravomoc