10 As 291/2021 — Nejvyšší správní soud

10 As 291/2021- 53 - text  10 As 291/2021 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. N., zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, Pod Kaštany 245/10 Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2018, čj. 1249/2018160SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, čj. 13 A 3/2019  30, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, čj. 13 A 3/2019  30, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2018, čj. 1249/2018160SPR/3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 20 342 Kč do rukou jeho zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta, a to ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát hlavního města Prahy shledal žalobce vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce totiž při řízení vozidla za jízdy držel v levé ruce telefonní přístroj a nebyl připoután bezpečnostním pásem. Tím žalobce podle magistrátu úmyslně porušil povinnost podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích a zákaz daný § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Za přestupky uložil magistrát žalobci pokutu ve výši 1 800 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti nového přestupkového zákona, použil se na ně zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (§ 112 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). [2] Žalovaný odvolání žalobce zamítl; městský soud žalobu také zamítl. Správní orgány podle městského soudu nehodnotily zcela správně otázku zavinění u přestupku, který spočíval v nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Magistrát se zabýval pouze složkou vědomostní, nikoliv složkou volní. Přestože je správní orgán povinen objasnit všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch pachatele včetně zavinění a jeho formy, z rozhodnutí magistrátu není patrný poznatek o volní složce zavinění. [3] Městský soud současně zohlednil § 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle něhož postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti. Přestože se míra zavinění může promítnout do posouzení přitěžujících a polehčujících okolností, správní orgány v této věci nezohlednily úmyslnou formu zavinění jako přitěžující okolnost. Městský soud uzavřel, že ačkoli úvaha správního orgánu o formě zavinění v úmyslu nepřímém zůstala neprokázána, nemůže tato skutečnost nic změnit na závěru, že se žalobce přestupku dopustil minimálně formou nedbalostní. Složku vědomostní správní orgány prokázaly dostatečně. I když je tedy námitka žalobce důvodná, soud napadené rozhodnutí nezrušil, protože by to na věci nic nezměnilo. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Její přijatelnost spatřuje v potřebě zodpovědět otázku, zda je soud vždy povinen zrušit napadené rozhodnutí, pokud správní orgán nesprávně posoudil zavinění, resp. neprokázal zavinění v tvrzené formě. Podle stěžovatele je forma zavinění u přestupku povinnou součástí jeho výroku, a její nesprávné určení má za následek vadu výroku. Stěžovatel dále tvrdí, že se forma zavinění přestupku odráží též v dalších oblastech života jednotlivce. Zapisuje se do evidence přestupků, může mít vliv na rozhodování zaměstnavatele o svěření služebního vozidla zaměstnanci nebo na posuzování osoby obviněného v případě spáchání dalšího přestupku či trestného činu. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zavinění v případě obou přestupků posoudil správně a tento závěr také odůvodnil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [6] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Neníli tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/202128, body 11–12). [7] Stěžovatel v kasační stížnosti formuloval otázku, jejímž posouzením se podle něj NSS dosud nezabýval. Domnívá se, že shledáli krajský soud pochybení správního orgánu při posouzení formy zavinění, musí napadené rozhodnutí zrušit. NSS shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť městský soud závažným způsobem pochybil při výkladu práva. [8] Kasační stížnost je důvodná. [9] Přístup městského soudu, podle něhož na vadě v podobě nesprávného určení formy zavinění zjednodušeně řečeno nezáleží (protože pro daný přestupek zákon úmyslné zavinění nevyžaduje a úmyslnou formu zavinění správní orgány nekladly stěžovateli k tíži při úvaze o sankci), je neudržitelný. [10] Magistrát ve výroku rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatel „úmyslně porušil povinnosti uložené mu závazně v § 6 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.“ Žalovaný rozhodnutí magistrátu potvrdil. K námitce chybného posouzení formy zavinění uvedl, že stěžovatel je držitelem řidičského oprávnění pro více skupin. Z toho lze podle žalovaného usuzovat, že stěžovatel má značnou znalost právních předpisů, které upravují provoz na pozemních komunikacích, a proto by bylo absurdní hodnotit jeho jednání jako nedbalostní. [11] NSS připomíná, že posouzení se týká pouze přestupku, který spočíval v nepřipoutání se za jízdy bezpečnostním pásem. Magistrát i žalovaný se v této souvislosti zabývali pouze vědomostní složkou zavinění, aniž by se jakkoliv vypořádali se složkou vůle. Právě volní složka je ale klíčová pro posouzení, zda stěžovatel přestupek spáchal úmyslně, nebo z nedbalosti. Toto pochybení konstatoval až městský soud. Podle městského soudu musel stěžovatel vědět, že svým jednáním porušuje předpisy, navíc je zkušeným řidičem. To však nic nevypovídá o volní složce zavinění. Zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2007, čj. 4 As 40/2007  53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Volní složkou zavinění se rozumí chtění nebo srozumění pachatele přestupku jednat určitým způsobem. Správní orgány by tak v nyní řešené věci musely prokázat, že stěžovatel chtěl ohrozit anebo byl srozuměn s ohrožením bezpečnosti své i dalších osob v silničním provozu. Konkrétně, že s tím, že je nepřipoután, byl přinejmenším srozuměn (bylo mu to takříkajíc jedno), že tuto skutečnost jen nepřehlédl nebo si to v daném okamžiku neuvědomil. Skutečnost, že stěžovatel nepochybně věděl, že musí být připoután bezpečnostním pásem, nijak nesouvisí s otázkou, zda se vědomě rozhodl být nepřipoután (jinak řečeno, že chtěl nebo byl srozuměn s ohrožením zákonem chráněného zájmu, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě přestupku). Úmyslné formě zavinění by mohlo nasvědčovat například zjištění v průběhu silniční kontroly, že řidič má vypnutou signalizaci nezapnutého bezpečnostního pásu, čehož lze u daného typu vozidla docílit jen zásahem do vozu. Rovněž pokud by měl řidič v zámku bezpečnostního pásu zasunutou „falešnou“ sponu, bylo by možné uvažovat o úmyslném vyřazení těchto bezpečnostních prvků a potažmo také o úmyslu řidiče (pokud je zároveň provozovatelem vozidla a musí o těchto zásazích vědět), který následně řídil vozidlo, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem. O srozumění řidiče s možným následkem by mohlo svědčit také jeho sdělení v průběhu správního řízení, že bezpečnostní pás nepoužívá záměrně (neboť se například domnívá, že se mu nemůže nic stát). [12] Přestože podle městského soudu úvaha správního orgánu o formě zavinění v úmyslu nepřímém zůstala neprokázána, nemůže tato skutečnost nic změnit na závěru, že stěžovatel se přestupku dopustil bezpochyby minimálně formou nedbalostní. Byť tedy městský soud shledal tuto žalobní námitku důvodnou, usoudil, že výsledek správního řízení by byl tentýž. Proto rozhodnutí žalovaného nezrušil. [13] Povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí formu zavinění byla do § 77 zákona o přestupcích účinného do 30. 6. 2017 včleněna zákonem č. 204/2015 Sb. Důvodová zpráva k novelizačnímu zákonu uvádí, že „forma zavinění je i jedním z údajů, které se budou zapisovat do evidence přestupků. Kde bude využívána pro posuzování ‚přestupkové bezúhonnosti‘, jelikož se v některých případech posuzování ‚přestupkové bezúhonnosti‘ odlišuje mezi nedbalostí a úmyslem (např. § 23 odst. 1 písm. c) bod 8 zákona o zbraních). Proto je nezbytné dosáhnout toho, aby forma zavinění byla vždy ve výroku rozhodnutí jednoznačně vyjádřena, a to nejen u