2 As 233/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 233/2019- 50 - text  2 As 233/2019 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. V., zastoupený JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č. j. KUOK 117752/2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2019, č. j. 65 A 18/2018 - 121, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Olomouc svým rozhodnutím ze dne 3. 8. 2016, č. j. SMOL/118549/2016/OS/PS/Kor, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zamítnul žádost žalobce o dodatečné povolební stavby – rekreační chaty č. e. X v katastrálním území D., na pozemcích p. č. X a X, která se nachází v lokalitě poblíž poutního chrámu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje, který jeho odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). [2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Současně podal návrh na zrušení opatření obecné povahy Statutárního města Olomouc ze dne 15. 9. 2014, č. 1/2014, kterým byl vydán územní plán města Olomouc (dále jen „územní plán“) v části týkající se jeho rekreační chaty a pozemků, jakož i na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci ze dne 21. 9. 1995, sp. zn. Kult. 2973/95/G (dále jen “rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995“) a rozhodnutí Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 18. 3. 1971, sp. zn. kult. 348/1971 – Bí (15424-e) (dále jen „rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971“). [3] Krajský soud vyloučil žalobu proti napadenému rozhodnutí k samostatnému projednání. Návrh na zrušení příslušných částí územního plánu a rozhodnutí o ochranných pásmech krajský soud zamítl. Nejvyšší správní soud následně svým rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 51/2018 - 140, zrušil II. výrok rozsudku krajského soudu v části zamítající návrhy na zrušení rozhodnutí o ochranných pásmech a sám rozhodl tak, že návrhy se odmítají; ve zbytku kasační stížnost zamítl. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podal žalobce ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 97/19, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. [4] Krajský soud svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 65 A 18/2018 - 121, (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné. Uvedl, že žalovaný dostatečně vysvětlil, proč se jedná o novou stavbu, a nikoli o opravu, rekonstrukci nebo údržbu stavby; v té souvislosti upozornil na obsah spisu a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2015, č. j. 4 As 106/2015 - 55. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ve vztahu ke stavbě žalobce uvedl, že „rozloha původní stavby činila 50 m2, přičemž nově zastavěná plocha činí 96,4 m2“, a s odkazem na judikaturu konstatoval, že jeho původní stavba zanikla. K žalobní námitce, že stavba nenarušuje krajinný ráz, krajský soud upozornil, že rozhodující je rozpor stavby s územně plánovací dokumentací a že ani stavební úřad neargumentuje, že by předmětná stavba krajinný ráz narušovala. Krajský soud rovněž uvedl, že přijetí nového občanského zákoníku nemá na posouzení věci vliv. II. Shrnutí obsahu kasační stížnosti [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v úvodu své kasační argumentace uvádí, že „otevírá legitimní diskusi s druhým senátem Nejvyššího správního soudu“ a že „je nezbytné se vrátit k předchozímu rozsudku stejného senátu“. Na několika stranách pak obsáhle argumentuje, proč je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 51/2018 - 140, chybný a rozporný s ústavním pořádkem. Kromě námitek vůči územnímu plánu polemizuje i s jeho závěry ohledně možnosti přezkumu rozhodnutí o ochranných pásmech limitujících využití i pozemků a staveb v jeho vlastnictví. Zmíněným rozsudkem mělo dojít k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. [6] První kasační námitka směřující vůči rozhodnutí krajského soudu brojí proti jeho závěru, že ač územní plán z existence ochranného pásma vyšel, stanovuje regulativy území samostatně a nezávisle na jeho existenci. Podle stěžovatele platí, že je-li původní akt vadný a následný akt jej převezme, přičemž následně se zjistí, že původní akt trpí takovými vadami, které nelze v právním státě akceptovat, musí se to projevit v navazujícím aktu. Jiný výklad považuje za nepřijatelný. Stěžovatel upozorňuje, že již v žalobě namítal, že rozhodnutí o ochranném pásmu bylo přijato podle právního předpisu, který považuje za protiústavní, a tudíž i samo rozhodnutí o ochranném pásmu je protiústavní. [7] Stěžovatel zadruhé brojí proti závěru krajského soudu, že jeho původní stavba zanikla. Podle stěžovatele argumentace v napadeném rozsudku „odráží angloamerický právní systém, co je dáno, to je dáno“ a vyčítá krajskému soudu, že bez dalšího odkázal na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2015, č. j. 4 As 106/2015 - 55. Tvrdí, že jeho vůle směřovala k zachování a opravení rekreační chaty, nikoli k jejímu zbourání a zničení, a že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k zániku stavby tuto vůli dostatečně nezohledňuje, a neobstojí proto ve světle nového občanského zákoníku. Trvá na tom, že je nezbytné posoudit každý případ individuálně a při výkladu pojmu destrukce zohlednit vůli vlastníka: zásadní je, zda chtěl vlastník věc zničit a ztratit k ní své vlastnické právo. Vůle stěžovatele neměla směřovat k destrukci či demolici původní chaty, ale výhradně k její záchraně. Stěžovatel zpochybňuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu „z minulého století“ a táže se, zda reflektuje pokročilý vývoj ve stavebnictví. Na příkladu výrobků plnících funkci stavby ukazuje, že když vlastník z bezpečnostních důvodů takovou stavbu rozebere, neměl by možnost ji bez nového rozhodnutí stavebního úřadu znovu složit, což považuje za absurdní, zvláště v situacích, kdy by v mezidobí došlo ke změně územního plánu, která by znovusložení bránila. Zásadní je proto vůle vlastníka a okolnosti rozebrání věci. Soud se řádně nevypořádal s tím, zda došlo k zániku stavby, přičemž neoprávněně absolutizoval právní věty z judikatury. [8] Stěžovatel současně upozorňuje, že citovaná judikatura k zániku stavby byla překonána přijetím nového občanského zákoníku. Zdůrazňuje, že podle § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může jen zákon stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká. „Zánik vlastnického práva tak po novu neleze dovozovat z judikatury, neboť došlo ke změně právní úpravy, která na rozdíl od dřívější právní úpravy nově stanovila, že pouze právní předpis ve formě zákona může stanovit okamžik, kdy vlastnické právo zanikne.“ Stěžovatel proto uzavírá, že je namístě přehodnotit dosavadní výklad, a navrhuje, aby druhý senát věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. [9] Stěžovatel opětovně brojí proti závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 51/2018 - 140, ve vztahu k rozhodnutím o ochranných pásmech a současně kritizuje odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 97/19. Uvádí, že čtvrtý senát Ústavního soudu se zjevně odchýlil od závěru pléna a senátu téhož soudu v analogických věcech stavební uzávěry (pod sp. zn. Pl. ÚS 10/97, I. ÚS 42/97). Sděluje proto, že v důsledku „elementárního pochybení Ústavního soudu“ musí zahájit řízení u Evropského soudu pro lidská práva. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodu zastavení řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/97 nezrušil tehdejší znění § 34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, je podle stěžovatele namístě, aby Nejvyšší správní soud věc předložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. [10] Třetí kasační námitka stěžovatele uvádí, že krajský soud se nezabýval otázkou nicotnosti a neexistence rozhodnutí o ochranných pásmech, ač tak měl učinit z úřední povinnosti, a napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Pokud by se však Nejvyšší správní soud s jeho názorem neztotožnil, měl by se zabývat proporcionalitou zásahu do jeho vlastnického práva, když je nucen k odstranění stavby. I pokud by se mělo jednat o novou stavbu, k žádnému zásahu do krajinného rázu nedošlo, což měl potvrdit i orgán památkové péče. Krajský soud se však k otázce přiměřenosti zásahu vůbec nevyjádřil, a to podle stěžovatele způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. III. Shrnutí vyjádření žalovaného [11] Žalovaný ve svém