5 As 321/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 321/2020- 30 - text  5 As 321/2020 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. Daniel Vlček, soudní exekutor, se sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 8 A 139/2017 – 33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalovaný vyrozuměním ze dne 15. 6. 2017, č. j. MSP-42/2016-OED-KEU/25, vytkl žalobci dle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „exekuční řád“), pochybení, které spatřoval v tom, že žalobce ve věci sp. zn. 101 Ex 1/15 zaslal dne 9. 6. 2016 Ministerstvu vnitra žádost o poskytnutí součinnosti podle § 33 exekučního řádu (žádost o poskytnutí informací o osobě povinného), ačkoliv exekuce byla ukončena již ke dni 4. 8. 2015, přičemž po zániku pověření soudního exekutora nelze o takové informace žádat. Tento postup shledal žalovaný v rozporu s § 51 písm. c) exekučního řádu. [2] Žalobce vedl pod sp. zn. 101 Ex 1/15 exekuci pro pohledávku oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky proti povinnému T. B. N., bytem F. 284/44, P. 2. Povinný svůj dluh ve výši 20 874 Kč (dlužné pojistné 19 200 Kč a penále 674 Kč) zcela uhradil, a to přímo na účet oprávněné. Následně žalobce vydal povinnému příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 7. 2015, č. j. 101 EX 1/15 - 04, a povinný uhradil částku odpovídající nákladům exekuce určených v příkazu k úhradě nákladů exekuce. [3] Žalobce podal u Městského soudu v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘) žalobu, v níž namítal, že napadenou výtkou je kárán za jednání, které učinil v souvislosti s řádným ukončením a archivací spisu. Argumentoval tím, že jeho pověřenou zaměstnankyní bylo v rámci archivace spisu zjištěno, že nebylo najisto postaveno doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti a tedy nemohlo být s určitostí konstatováno, zda je možné převést částky odpovídající nákladům exekuce, proto potřeboval ověřit, zda měl povinný v době doručování výzvy nadále stejnou adresu, což učinil prostřednictvím standardizované šablony žádosti o součinnost. Výtku označil jako zásadní zásah do jeho práv zjevně zhoršující jeho postavení v očích ostatních dohledových orgánů; výtka jako sankce při zjištění drobného pochybení je pak zohledňována i v rámci kárných řízení. Podle žalobce se v případě § 51 písm. c) exekučního řádu nejedná o právní normu, která by stanovila nějaké pravidlo chování; pouze konstatuje okamžik zániku pověření exekutora k vedení exekuce. I po skončení exekuce je ovšem soudní exekutor oprávněn a povinen činit úkony v exekučním řízení, zejména v souvislosti s ukončením spisu a jeho archivací, ale také v souvislosti s vyřízením opravných prostředků účastníků řízení. Činění takových úkonů je nezbytné pro ochranu práv účastníků řízení a naplnění požadavku § 46 odst. 1 exekučního řádu; jedním z těchto úkonů je i ověření správnosti doručení zásadních písemností. Poukazoval na to, že exekuční řád nestanoví žádný výčet ukončovacích úkonů, které poté, co nastane okamžik podle § 51 písm. c) exekučního řádu, ještě činit lze, a které naopak činit nelze; za takové situace nemůže být sankcionován. Při rozhodování žalovaného dále nebyla respektována zásada, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů, nevznikaly nedůvodné rozdíly; žalobce poukazoval na případ vedený u žalovaného pod sp. zn. MSP-548/2016-OED-SEU, resp. předmět kárného řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 15 Kse 4/2013. Upozornil na skutečnost, že zatímco je napadenou výtkou kárán za jednání, které učinil v souvislosti s řádným ukončením a archivací spisu, zaslání žádosti o součinnost žalovanému na výslovnou žádost dohledového orgánu více jak rok po skončení exekuce již pochybením není (výzva žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. MSP- 42/2016 – OED -KEU/15). [4] Městský soud předně konstatoval, že napadenou výtku bylo možno koncipovat srozumitelněji, nicméně je z ní zřejmé, jaké jednání je žalobci vytýkáno a proč. Pokud jde o oprávněnost výtky, exekuce sp. zn. 101 EX 1/15 byla dne 4. 8. 2015 skončena, a to v důsledku úplného zaplacení jak pohledávky a jejího příslušenství, tak také nákladů exekuce. Tímto dnem podle § 51 písm. c) exekučního řádu zaniklo oprávnění žalobce k vedení exekuce; současně zaniklo i jeho oprávnění požadovat od subjektů vymezených v § 33 odst. 1 exekučního zákona informace k osobě povinného, neboť toto oprávnění se týká právě jen exekuční činnosti a k té již žalobce nebyl oprávněn. Žalobce, byť již neměl žádné oprávnění k vedení exekuce, přesto dne 9. 6. 2016 požadoval informace o osobě povinného, resp. jeho manželky; listina je založena ve správním spise a z jejího záhlaví je zřejmé, že byla koncipována jako žádost o poskytnutí součinnosti podle § 33 exekučního řádu. Městský soud tak uzavřel, že žádost žalobce ze dne 9. 6. 2016 byla v rozporu se zákonem. Za tohoto stavu dle městského soudu žalovaný nepochybil, jestliže na toto zjištění reagoval výtkou podle § 7a odst. 1 exekučního řádu. [5] K dalším žalobním námitkám městský soud uvedl, že se podstatou opatření žalovaného vesměs míjejí. Jestliže totiž byla exekuce ukončena, pak žalobce neměl žádné oprávnění činit vůči osobám navenek jakékoliv další úkony související s exekucí. Žalobní argumentace, v níž se snažil vysvětlit údajnou nezbytnost zjištění údajů o pobytu povinného a jeho manželky, je zcela nepodstatná. Není zřejmé, proč by měl žalobce po ukončení exekuce zpětně zjišťovat místo pobytu povinného, jestliže ten všechny své závazky jak vůči oprávněné, tak vůči exekutorovi splatil. Správnost a zákonnost doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti povinnému fikcí je nesporně nutno zkoumat tehdy, jestliže povinný na takovou výzvu nereaguje a soudní exekutor proto musí použít další právní nástroje k vymožení pohledávky; v projednávané věci však o takový případ nešlo. Městský soud žalobci přisvědčil, že exekuční řád neobsahuje jmenovitý výčet úkonů, které exekutor může po ukončení exekuce vykonávat, resp. které již vykonávat nemůže; nicméně obsahuje obecné vymezení úkonů, které po skončení exekuce činit nelze, a to právě v § 51 písm. c) exekučního řádu, podle kterého oprávnění k vedení exekuce exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy. Jakmile tato situace nastala, ztratil žalobce oprávnění vést exekuci, a jelikož postup podle § 33 odst. 1 exekučního zákona se týká právě a pouze exekuční činnosti, je zřejmé, že svou žádostí ze dne 9. 6. 2016 postupoval v rozporu se zákonem. Městský soud rovněž neakceptoval námitku týkající se srovnání žalobcova jednání a výtky jemu udělené s případem výtky uložené žalovaným pod č. j. MSP-548/2016-OED-SEU. Podstatné je právě a pouze to, zda v nyní projednávané věci byla výtka uložena v souladu s exekučním řádem nebo nikoliv, a v této věci soud nespatřil na straně žalovaného pochybení. [6] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel‘‘) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Dle stěžovatele především městský soud nad rámec obsahu uložené výtky provedl (opětovnou) překvalifikaci skutku. Soud ve svém rozhodnutí citoval § 33 odst. 1 exekučního řádu, jenž se ovšem týká dotazu na majetek povinného, zatímco obsahem dotazu exekutora bylo výhradně zjištění adresy povinného pro doručování. Soud dle stěžovatele nezohlednil skutečnost, že od řádného doručení výzvy se odvíjí okamžik, kdy nastává tzv. doložka provedení exekuce, tedy, kdy je možno exekuci provést, což zahrnuje i převod deponovaných vymožených prostředků, nikoliv pouze faktické provádění exekuce, jak se mylně domnívá soud. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tvrzení soudu, že pokud chtěl soudní exekutor získat informace „pro svou vlastní potřebu“, mohl je získat dotazem u jakéhokoli jiného subjektu, nikoliv však postupem dle § 33 odst. 1 exekučního řádu. Stěžovateli není známo, jakým jiným postupem by měl získávat informace o pobytu povinného v okamžiku, kdy potřebuje vyhodnotit správnost doručení výzvy, byť s delším časovým odstupem od oznámení skončení exekuce. Soudní exekutor vystupuje v postavení vykonavatele státní moci a je oprávněn postupovat v rámci výkonu své činnosti pouze v mezích zákona. [7] Stěžovatel podotýká, že v žalobě především namítal, že mu bylo žalovaným jakožto dohledovým orgánem vytýkáno porušení § 51 písm. c) exekučního řádu, přičemž toto ustanovení nestanoví explicitně ani implicitně soudnímu ex