6 Ao 11/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Ao 11/2021- 48 - text 6 Ao 11/2021 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška, LL.M., soudce JUDr. Ing. Filipa Dienstbiera, Ph.D. a soudkyně zpravodajky Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci navrhovatele: doc. JUDr. Z. K., Ph.D., proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření odpůrce ze dne 12. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-3/MIN/KAN, a mimořádného opatření odpůrce ze dne 19. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-4/MIN/KAN, takto: I. Opatření obecné povahy - mimořádné opatření odpůrce ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, mimořádné opatření odpůrce ze dne 12. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-3/MIN/KAN, a mimořádné opatření odpůrce ze dne 19. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-4/MIN/KAN, se ruší čtvrtým dnem od právní moci tohoto rozsudku. II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 5 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Navrhovatel se podaným návrhem ze dne 13. 4. 2021 domáhá zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN (ve znění pozdějších mimořádných opatření), eventuálně zrušení bodů 16, 17, 18 a 19 čl. I tohoto opatření (dále jen „napadené opatření“), vydaného s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a s odkazem na § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“). [2] Napadeným opatřením odpůrce dle § 69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví dle § 2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona omezil obchod a služby, setkávání osob a právo pokojně se shromažďovat podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. V obecné části odůvodnění napadeného opatření odpůrce uvedl, že jeho hlavním cílem je přerušit plošný komunitní přenos viru SARS-CoV-2 v České republice, a umožnit tak postupné znovuzapojení jednotlivých segmentů lidské činnosti do ekonomiky. Základním předpokladem prevence šíření infekčních nemocí, jejichž původci jsou přenášeni kontaminovanými kapénkami (aerosolem), je zamezení zvýšené koncentrace osob zejména v uzavřených prostorách, při současném stanovení dalších podmínek setrvávání osob v těchto prostorách. Vydání napadeného opatření dle odpůrce reaguje na skutečnost, že epidemiologická situace v České republice je charakterizována protrahovaným komunitním šířením SARS-CoV-2, které vytváří podmínky pro nekontrolovaný přenos nákazy na osoby imunitně oslabené z důvodu věku a komorbidit, ale zároveň dochází i k narůstajícímu trendu nemocnosti u osob v mladších věkových skupinách a u osob bez rizikových faktorů. Nepříznivá epidemiologická situace je v současnosti výrazně potencována také šířením mutovaných kmenů viru SARS-CoV-2, především jeho tzv. brazilské varianty, která se vyznačuje zvýšenou schopností přenosu mezi lidmi a jejíž výskyt byl Laboratorním vyšetřením v Národní referenční laboratoři Státního zdravotního ústavu v Praze prokázán v okrese Děčín. II. Návrh a vyjádření odpůrce, replika navrhovatele [3] Navrhovatel předně namítl vadný proces přijetí napadeného opatření. Uvedl, že mimořádný postup pro přijetí opatření bez předchozího souhlasu vlády, včetně možnosti jeho dodatečného udělení, může být uplatněn pouze tehdy, hrozí-li nebezpečí z prodlení při náhlé změně okolností spočívající v samotné epidemii, nikoli však v neschopnosti odpůrce vydat příslušné opatření v řádném procesu. Odpůrce se nemůže dovolávat nebezpečí z prodlení v situaci, kdy se do prodlení dostal vlastní nečinností. Měla-li by nečinnost, k níž došlo v daném případě, vést k beztrestnému a bezmeznému uplatňování mimořádných postupů upravených pandemickým zákonem, docházelo by tím k obcházení vůle zákonodárce, který vydání mimořádných opatření podle pandemického zákona podmínil předchozím souhlasem vlády. Vytýkanou vadu spočívající v absenci předchozího souhlasu vlády nemůže zhojit ani souhlas dodatečný. Stejně tak změna na postu ministra zdravotnictví nemění nic na tom, že odpůrce je jako ústřední orgán státní správy dostatečně vybaven personálně i materiálně a je povinen svou působnost vykonávat kontinuálně. Navrhovatel spatřuje vadu také v postupu zveřejnění opatření, které je na webových stránkách prezentováno jako opatření týkající se obchodu a služeb, přestože omezuje také setkávání osob, právo shromažďovací a schůze osob konaných na základě zákona. [4] Dovolává-li se napadené opatření zákona o ochraně veřejného zdraví, navrhovatel poukázal na skutečnost, že omezení stanovená napadeným opatřením nelze opírat o § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, jelikož se toto ustanovení týká pouze omezení styku osob podezřelých z nákazy. V případě § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví se pak jedná o neurčité a obecné zákonné zmocnění, které nemůže být podkladem pro zásah do základních práv a svobod, jako je právo na soukromí, právo na rodinný život, právo shromažďovací a právo na náboženskou svobodu. Pakliže odpůrce na základě uvedeného neurčitého zmocnění stanovil povinnosti, které dle navrhovatele zákon přímo nezná, došlo k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Je-li napadené opatření výsledkem snahy odpůrce negovat důsledky skončení nouzového stavu, musejí být zákon o ochraně veřejného zdraví i pandemický zákon aplikovány a vykládány s důrazem na ochranu základních práv a svobod a s důrazem na zásadu, že nikoli moci výkonné, ale moci zákonodárné přísluší stanovit obecná práva a povinnosti. [5] Navrhovatel se následně v podaném návrhu podrobněji věnuje několika vybraným bodům čl. I napadeného opatření. Dle navrhovatele bod 16 (omezující setkávání osob při různých akcích) tak, jak je formulován, dopadá také na neorganizované mezilidské setkávání – např. v rodinách. Takový dopad však navrhovatel pokládá za narušení práva na soukromí a práva na rodinný život. V této souvislosti upozornil, že je soukromou věcí každého člověka, zda do svého bytu pozve kupříkladu tři sourozence a zda se doma pohybuje s ochranou dýchacích cest (rouškou), přičemž policie ani jiný orgán nemohou vstupovat do obydlí za účelem kontroly dodržování napadeného opatření, včetně zjišťování s tím souvisejících přestupků. [6] Rovněž omezení práva shromažďovacího upravené v bodě 17 čl. I napadeného opatření je v přímém rozporu s § 2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona. Dle navrhovatele se jedná o zjevné překročení pravomoci odpůrce, kterým došlo k zasažení základního lidského práva se shromažďovat, nadto bez jakéhokoli odůvodnění. Zásah je o to citelnější v době vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a již probíhající volební kampaně. Omezení se týká i shromáždění za náboženským účelem, zasahuje tedy také do práva na projevování náboženské víry. Bez bližšího zdůvodnění je zakázán rovněž zpěv. [7] K bodům 18 a 19 napadeného opatření, jež omezují schůze orgánů právnických osob, navrhovatel uvedl, že stanoví výjimku jen pro jednání orgánů územní samosprávy. Dle navrhovatele však pandemický zákon hovoří o tom, že nelze omezit schůze osob, které se konají na základě zákona. To jsou mj. zasedání orgánů profesních komor, výroční schůze obchodních společností a společenství vlastníků jednotek, které jednou ročně schvalují účetní závěrku. Také k těmto bodům v napadeném opatření prakticky absentuje odůvodnění. V této souvislosti navrhovatel zdůraznil, že odpůrce nijak nezdůvodnil ani odlišný přístup k posuzování imunity získané očkováním a imunity získané proděláním nemoci. [8] Odpůrce ve vyjádření k podanému návrhu uvedl, že napadené opatření bylo nařízeno v souladu s § 3 odst. 4 pandemického zákona. Nebezpečí z prodlení spočívalo dle odpůrce v unáhleném vydání opatření ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-1/MIN/KAN, které předčasně rozvolnilo pravidla shromažďování. Konkrétně umožnilo shromažďování pětkrát většímu počtu osob, přestože stávající epidemická situace v České republice není stabilizována; a navíc v době, kdy se země potýká s mutacemi koronaviru, které mají vyšší míru nakažlivosti, a o nichž se poznatky ještě pořád shromažďují a vyhodnocují. Odpůrce má za to, že zvoleným postupem neporušil § 3 odst. 6 pandemického zákona, jelikož nebezpečí prodlení je důvodem, pro který může být stanovena účinnost mimořádného opatření dříve než „čtvrtým dnem ode dne vyvěšení na úřední desce“. Odpůrce je přesvědčen, že § 3 odst. 1 a 2 pandemického zákona ve spojení s navrhovatelem vytýkanými ustanoveními § 6