6 Ao 6/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Ao 6/2021- 91 - text 6 Ao 6/2021 - 98 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci navrhovatelky: L. S., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Kozí 916/5, Praha 1, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, za účasti I) KINOSERVIS, s. r. o., sídlem Filmová 174, Zlín, II) Filmové laboratoře Zlín, a. s., sídlem Filmová 174, Zlín, a III) Společnost David Zahumenský, advokátní kancelář, s. r. o., sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření odpůrce, takto: I. Článek IV mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. března 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 22. března 2021, č. j. MZDR 47828/2020-26/MIN/KAN, se ruší dnem právní moci tohoto rozsudku. II. V části směřující proti článkům I až III, článku V a článku VI odst. 3 mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. března 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 22. března 2021, č. j. MZDR 47828/2020-26/MIN/KAN, se návrh odmítá. III. Ve zbylém rozsahu se návrh zamítá. IV. Navrhovatelce ani odpůrci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Navrhovatelka se domáhá zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, vydaného s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a na § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění Covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“). Uvedené opatření navrhovatelka napadá ve znění pozdějších opatření odpůrce (dále jen „napadené opatření“). [2] Opatřením ze dne 1. 3. 2021 odpůrce uložil blíže vymezeným kategoriím zaměstnavatelů na území České republiky povinnost (ode dne 12. 3. 2021, resp. 15. 3. 2021, v závislosti na počtu zaměstnanců) umožnit zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že zaměstnanec podstoupil v posledních sedmi dnech některý z vymezených typů testu: RT-PCR test na přítomnost viru SARS-CoV-2 (dále jen „PCR test“), POC antigenní test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prováděný poskytovatelem zdravotních služeb (dále jen „zdravotnický antigenní test“), nebo test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, který lze použít laickou osobou (dále jen „laický test“). Napadeným opatřením bylo dále zaměstnavatelům uloženo, aby pro své zaměstnance zajistili buď provedení zdravotnických antigenních testů, nebo testy pro provedení laického testu. Podle čl. III napadeného opatření jsou zaměstnanci, se stanovenými výjimkami, povinni na výzvu zaměstnavatele jím zajištěné testy (dále jen „testování na pracovišti“) podstoupit. [3] Opatření ze dne 1. 3. 2021 bylo změněno opatřením odpůrce ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-21/MIN/KAN. Nově byl s účinností od 9. 3. 2021 mj. rozšířen okruh výjimek z povinnosti zaměstnanců podstoupit testování (čl. III původního opatření) a vymezen pojem „zaměstnanec“ pro účely opatření se zahrnutím tzv. agenturních pracovníků a osob vykonávajících na pracovišti zaměstnavatele stejnou nebo obdobnou činnost jako zaměstnanci na základě jiného právního vztahu (čl. V původního opatření). [4] Dalšími změnami odpůrce rozšířil působnost opatření ze dne 1. 3. 2021 též na zaměstnavatele, kteří jsou podnikatelem nebo státním nebo národním podnikem a zaměstnávají 10 až 49 osob (opatření ze dne 15. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-22/MIN/KAN), resp. na zaměstnavatele, kteří jsou podnikatelem nebo státním nebo národním podnikem a zaměstnávají 1 až 9 osob, a na osoby samostatně výdělečně činné vykonávající hlavní samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky (dále jen „OSVČ“; opatření ze dne 22. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-26/MIN/KAN). [5] Dosud poslední změna opatření ze dne 1. 3. 2021 byla provedena opatřením odpůrce ze dne 22. 5. 2021, č. j. MZDR 21735/2021-1/MIN/KAN, jímž byl rozšířen okruh výjimek z povinnosti testování zaměstnanců a OSVČ. II. Stručné shrnutí návrhu na zrušení napadeného opatření [6] Navrhovatelka doložila, že je zaměstnankyní společnosti KINOSERVIS s.r.o. [7] Napadené opatření je podle navrhovatelky v rozporu s § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví a s § 2 odst. 2 pandemického zákona ve vztahu k čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ukládá povinnosti, které nejsou stanoveny zákonem, resp. zákonný rámec přesahují. [8] Napadené opatření ukládá povinnosti na základě neúplně a nesprávně zjištěného stavu věci, zejména pokud jde o rizika přenosu nákazy koronavirem SARS-CoV-2 asymptomatickými jedinci a způsobilost antigenních testů k odhalení nákazy u těchto jedinců. [9] Mimořádná opatření podle pandemického zákona mají být nařízena pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. Opatření však je vydáno v zásadě na neomezenou dobu, tudíž z podstaty věci nemůže splňovat požadavek na minimalizaci zásahů na nezbytně nutnou dobu. Pandemický zákon přitom stanovení doby účinnosti označuje za podstatnou náležitost opatření. [10] Odůvodnění opatření nesplňuje požadavky stanovené pandemickým zákonem. [11] Napadené opatření je podle navrhovatelky rovněž v rozporu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 65 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), neboť v rozporu s právem ukládá povinnost poskytovat informace, které mají být součástí zdravotnické dokumentace, třetím osobám, a to bez souhlasu navrhovatelky. Opatření nepřípustně zasahuje do práva podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť umožňuje zaměstnavateli, aby vyžadoval informaci ze zdravotní dokumentace. [12] Opatření je podle navrhovatelky rovněž v rozporu s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nedůvodně zasahuje do práva navrhovatelky na důstojnost a jejího práva na soukromí. [13] K výjimkám z povinnosti podstoupit testování navrhovatelka odkazuje na čl. 3 Listiny základních práv a svobod, jímž se zaručují základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Poukazuje také na § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Vzhledem k tomu, že očkování proti onemocnění Covid-19 je v současné době umožněno pouze vybraným skupinám obyvatel zejména v závislosti na jejich věku, zdravotním stavu nebo jiném postavení, považuje navrhovatelka opatření za diskriminační, neboť zvýhodňuje skupiny obyvatel, které mají možnost podstoupit očkování, a to obzvlášť za situace, kdy není jasné, zda očkování brání v přenosu infekce. [14] Plošné testování zaměstnanců prostředky zvolenými v napadeném opatření není způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle spočívajícího v předcházení vzniku a likvidaci epidemie a nemůže obstát v testu proporcionality zásahu veřejné moci do práv dotčených osob. [15] Napadené opatření je podle navrhovatelky dále v rozporu s čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, neboť nezákonně omezuje právo navrhovatelky vykonávat závislou práci a dostávat za odvedenou práci odměnu, když možnost realizace těchto práv podmiňuje splněním povinnosti bez zákonného podkladu. [16] Napadené opatření je podle navrhovatelky rovněž v rozporu s čl. 2, 5 a 26 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (sdělení MZV č. 96/2001 Sb.m.s., dále jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“). Podle navrhovatelky napadené opatření neobstojí v testu ústavnosti, a proto nemůže ospravedlnit zásahy do základních práv navrhovatelky, ani do dalších práv zaručených Listinou základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Z napadeného opatření a jeho odůvodnění je patrný jediný cíl, a to ochrana společnosti před šířením nakažlivé choroby, přičemž zájem společnosti staví nad zájmy jednotlivce. K takovému přístupu by na základě čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně byl odpůrce oprávněn pouze v případě, že by k tomu měl výslovnou možnost stanovenou zákonem. Ani zákon o ochraně veřejného zdraví, ani pandemický zákon ale k takovému omezení práv odpůrce neopravňuje. [17] Navrhovatelka vyjadřuje pochybnosti o ústavnosti pandemického zákona, a