7 Afs 238/2019 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 238/2019- 52 - text 7 Afs 238/2019 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: CZT a. s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav - Nové Město, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 6. 2019, č. j. 52 Af 1/2018 - 44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Celní úřad pro Pardubický kraj (dále jen „celní úřad“ či „správce daně“) vydal dne 2. 5. 2017 rozhodnutí č. j. 31107/2017-590000-11, jímž žalobci sdělil novou (nižší) výši dříve přiznaného úroku z neoprávněného jednání správce daně, uložil žalobci povinnost uhradit nedoplatek spočívající v rozdílu mezi již vyplaceným a nově přiznaným (sníženým) úrokem ve výši 666.292,46 Kč a zamítl žádost žalobce o zaplacení další části úroku. Důvodem pro tento postup byla skutečnost, že Krajský soud v Hradci Králové vyhověl pouze části žaloby žalobce proti platebním výměrům ve věci doměření spotřební daně z tabákových výrobků (rozsudek ze dne 13. 10. 2015, č. j. 30 Af 6/2011 - 542; kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 Afs 173/2015 - 127). [2] Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2017, č. j. 43320-3/2017-900000-304.3, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí celního úřadu. II. [3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 52 Af 1/2018 - 44. [4] Krajský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí vadami řízení uvedenými v § 76 odst. 1 s. ř. s., není nicotné a nejedná se o další případy průlomu do dispoziční zásady. Rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné. K otázce samotného přezkumu věci ve smyslu žalobních bodů uvedených v žalobě krajský soud uvedl, že otázka určení a aplikace rozhodné právní úpravy již byla předmětem přezkumu v případě dřívějšího rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2014, č. j. 2810-4/2014-900000-304.3, a to v rozsudku krajského soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 52 Af 15/2014 - 130. V tomto rozsudku soud uzavřel, že postup žalovaného byl právu odpovídající, a bylo tak správné použití úpravy zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinné do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta. Krajský soud proto i dané věci neměl důvod činit závěry jiné a na své závěry dříve přijaté plně odkázal. Krajský soud nedal za pravdu žalobci v tom, že ze správních rozhodnutí není zřejmé, jaké daňové povinnosti, resp. jakého období se daň, od níž se úrok odvíjí, týká. Z prvního odstavce odůvodnění rozhodnutí celního úřadu se zcela jednoznačně podává, že rozhodující správní orgán vycházel z toho, že žalobci byla doměřena daň za období od února 2006 do října 2006. V dalším textu jsou poté též citována dále vydaná rozhodnutí, která jsou žalobci známa, a rovněž z nich zcela jednoznačně plyne, jakých zdaňovacích období se týkají. Též z rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, jež jsou podkladem pro přezkoumávané rozhodnutí a jsou v něm citována, zcela jednoznačně plyne, že se jedná o daňové povinnosti roku 2006. K otázce aplikace odpovídající právní úpravy dal krajský soud plně za pravdu správním orgánům, neboť správně aplikovaly přechodné ustanovení obsažené v článku VI. bodu 5, resp. 6 větě první zákona č. 230/2006 Sb. Předmětné přechodné ustanovení jednoznačně řeší způsob rozlišení výpočtu výše úroků z přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění do 31. 12. 2006 a ve znění od 1. 1. 2007 tak, že za rozhodný okamžik považuje původní den splatnosti daně, na kterou je daný přeplatek vázán. V posuzované věci je nepochybně daní, k níž se přeplatek vztahuje, spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období spadající do období roku 2006. Tato daň přitom byla splatná v roce 2006, tedy před 1. 1. 2007. Skutečnost, že přeplatek představuje částku plateb zaplacenou nad splatnou daň, nemůže ovlivnit zcela jednoznačný význam předmětného přechodného ustanovení. Krajský soud proto nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgány nesprávně posoudily otázku aplikace článku VI. odst. 5, případně 6. zákona č. 230/2006 Sb., když uzavřely tak, že při výpočtu úroků z přeplatku je třeba vycházet z právní úpravy účinné do 31. 12. 2006. III. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [6] Stěžovatel namítal, že věc by měla být správně posouzena z právního hlediska tak, že jako právo rozhodné se použije právo, které platí v okamžiku, kdy došlo k úhradě. Argument o „původní splatnosti daně“ (pro určení právní úpravy účinné v době původní splatnosti) by bylo možné použít jen v případě, kdy by k doměření daně došlo, ale v nesprávné výši, tato by byla zaplacena či vymožena, a následkem soudního rozhodnutí by došlo k jejímu stanovení v jiné (nižší) výši. O takovou situaci se však nyní nejedná. Ve vztahu k tabákovým výrobkům Gullivers Standard, Merlin, ale též Gullivers Extra k žádnému doměření spotřební daně nemělo dojít, tzn. doměření bylo od počátku nezákonné. Nelze proto užít argument o datu splatnosti daně, od něhož by se odvíjel výpočet úroků z neoprávněného vymáhání a doměření spotřební daně v návaznosti na přechodná ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Dále stěžovatel poukázal na to, že v mezidobí došlo k vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 2 Afs 249/2017 – 66, z něhož vyplývá, že rozhodnutími žalovaného ze dne 10. 5. 2013, č. j. 18073-2/2013-900000-304.3, a ze dne 13. 5. 2013 č. j. 18073-3/2013-900000-304.3, č. j. 18073-4/2013-900000-304.3, č. j. 18073-5/2013-900000-304.3, č. j. 18073-6/2013-900000-304.3, č. j. 18073-7/2013-900000-304.3, č. j. 18073-8/2013-900000-304.3 a č. j. 18073-9/2013-900000-304.3 byly zrušeny dodatečné platební výměry na spotřební daň ze dne 21. 11. 2007, č. 9203/07-066300-024, č. 9204/07-066300-024, č. 9205/07-066300-024, č. 9206/07-066300-024, č. 9207/07-066300-024, č. 9208/07-066300-024, č. 9209/07-066300-024 a č. 9210/07-066300-024, a řízení ve věcech jimi řešených byla zastavena. Jakkoliv byly dodatečné platební výměry v části týkající se spotřební daně z výrobku Gullivers Extra „potvrzeny“ Krajským soudem v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 30 Af 6/2011 – 542, přičemž usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 Afs 173/2015 – 127, byla kasační stížnost proti uvedenému rozsudku odmítnuta pro nepřípustnost, posledně uvedená soudní rozhodnutí byla s ohledem na zrušovací rozhodnutí žalovaného již zcela bez významu. Krajský soud tedy pochybil, pakliže na str. 2 napadeného rozsudku uvedl, že spotřební daň za tabákové výrobky byla stěžovateli doměřena za období únor až říjen 2006 a odkázal na to, že Krajský soud v Hradci Králové „v označené věci rozhodoval opakovaně, naposledy rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 30 Af 6/2011 - 542“. S ohledem na rozsudek č. j. 2 Afs 249/2017 - 66 je evidentní, že rozhodnutí celního úřadu vychází krom nesprávného stanovení úroku náležejícího stěžovateli po dobu neoprávněného jednání správce daně z mylného předpokladu, že stěžovatel je z důvodu rozdílu mezi úrokem přiznaným dřívějším rozhodnutím (kterým byl přiznaný úrok předepsán ve výši 5.498.500,26 Kč) povinen vrátit správci daně částku ve výši 666.292,46 Kč. Tuto částku však stanovil celní úřad bez zohlednění skutečnosti, že je povinen vrátit rovněž částky inkasované na spotřební dani z výrobku Gullivers Extra a i tu bude třeba vyčíslit za dobu neoprávněného jednání správce daně. Již z tohoto důvodu bylo rozhodnutí celního úřadu nesprávné. [7] Podle názoru stěžovatele je zcela legitimní, pokud usiluje o to, aby v jeho případě byla aplikována pozdější, pro něho výhodnější právní úprava. Jak vyplývá z ekonomicko-právní podstaty úroku, a je uvedeno např. i v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 Afs 59/2010 - 143, pro úrok, jenž je třeba vnímat jako cenu finančních prostředků v čase, která je dána úrokovou mírou, je totiž rozhodným právem právo účinné v době, kdy dluh vznikl a trvá; okamžik prodlení však může být výslovně zákonem vázán na určitou skutečnost. V případě, kdy se stane dlužníkem stát v důsledku zrušení rozhodnutí, na jehož základě byla částka uhrazena, je u daní rozhodným právem právo účinné v době splatnosti jen v případě, že v ní byla daň skutečně uhrazena (§ 64 odst. 6 věta čtvrtá před středníkem); byla-li uhrazena později, pak den následující po dni skutečné úhrady daně (§ 64 odst. 6 věta čtvrtá za středníkem). Obdobně