7 As 146/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 146/2021- 26 - text 7 As 146/2021 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: SMS finance, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupen Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem nám. Svobody 527/0, Třinec, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: P. D., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 9 A 153/2019 - 48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též „Úřad“) ze dne 26. 6. 2019, č. j. UOOU-09633/18-30, bylo žalobci uloženo: I. zajistit provedení výmazu osobních údajů o subjektu údajů – P. D., bytem K. 350, M. (v nynější věci osoba zúčastněná na řízení, pozn. NSS); II. zajistit právní tituly pro zpracování osobních údajů všech subjektů údajů, vůči kterým je žalobce v postavení správce osobních údajů, tedy tam, kde sám určil účel a prostředky zpracování, dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále též „obecné nařízení o ochraně osobních údajů“); a III. uzavřít zpracovatelskou smlouvu ve smyslu čl. 28 odst. 3 nařízení (EU) 2016/679 s Ing. L. Š. jakožto s vázaným zástupcem ve smyslu § 15 zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, a dále se společností Securing s. r. o., tak, aby bylo zajištěno, že uvedení zpracovatelé, kteří pro žalobce plní úkoly spojené se zpracováním osobních údajů, budou disponovat řádným právním titulem. Výroky IV. a V. byly žalobci uloženy povinnosti podat zprávu o provedených nápravných opatřeních uvedených ve výrocích I. až III. a nahradit náklady řízení. [2] Rekapitulované rozhodnutí napadl žalobce rozkladem, v němž zejména brojil proti závěru Úřadu, že žalobce je správcem osobních údajů dle čl. 4 odst. 7 obecného nařízení o zpracování osobních údajů. Rozhodnutím předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 24. 9. 2019, č. j. UOOU-09633/18-35, byl rozklad žalobce zamítnut a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí o rozkladu správní žalobou. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. Ztotožnil se se správními orgány, že žalobce byl v dané věci v postavení správce osobních údajů dle čl. 4 odst. 7 obecného nařízení o zpracování osobních údajů, který za správce považuje tu osobu, která určuje účely a prostředky zpracování osobních údajů. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobce určil účel a prostředky zpracování osobních údajů mj. i vůči Ing. L. Š., která je vázaným zástupcem ve smyslu § 15 zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o distribuci pojištění“). Na tom nic nemění ani argumentace žalobce poukazující na povahu vztahu mezi uvedenými subjekty, povahu jejich činnosti, postavení Ing. L. Š. jako podnikatelky atp. Správní orgány nepochybily ani tím, že žalobci (jako správci údajů) uložily i předmětná opatření, mj. povinnost zajistit výmaz údajů o subjektu údajů (osoba zúčastněná na řízení). Důvodnou neshledal soud ani námitku, v níž žalobce namítal neurčitost a obecnost výroku II. prvostupňového rozhodnutí, způsobující jeho nevykonatelnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Takovými vadami podle krajského soudu uvedený výrok netrpí. Krajský soud neshledal důvodné ani další námitky a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel předně poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Vytýkal mu nedostatečnost odůvodnění závěru o tom, že stěžovatel byl správcem údajů dle čl. 4 odst. 7 obecného nařízení o ochraně osobních údajů. Dále mu vytýkal, že náležitě neodůvodnil, proč na danou věc neaplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 9 As 34/2008 - 68 (dále též „rozsudek ve věci sp. zn. 9 As 34/2008“). Návazně pak stěžovatel dovozoval i nezákonnost závěru krajského soudu o tom, že je stěžovatele třeba považovat za správce údajů. Tuto otázku posoudil krajský soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 34/2008. Stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle popsal i povahu své činnosti, povahu činnosti Ing. L. Š., jakož i proces oslovování klientů. Na základě toho dovodil, že nemohl být správcem údajů. Dodal, že správcem údajů nemůže být i z toho důvodu, že Ing. L. Š. byla podnikatelkou a vykonávala předmětné činnosti samostatně. Stěžovatel uzavřel, že jej nelze považovat za správce údajů ve smyslu čl. 4 odst. 7 obecného nařízení o zpracování osobních údajů. Poukázal i na to, že vázaní zástupci mohou za určitých omezení vykonávat jiné zprostředkovatelské činnosti i pro další subjekty. V dalším okruhu námitek stěžovatel brojil proti výroku II. rozhodnutí Úřadu. Předně namítal, že výrok nemá podklad v rámci provedeného správního řízení. Dále poukazoval na neurčitost, obecnost a nevykonatelnost uvedeného výroku. Stěžovatel vyjádřil i obavu, že opatření k nápravě uvedené ve výroku II. může být žalovaným v budoucnu (a to v rozporu se zásadami správního práva trestního) využito při ukládání případných dalších sankcí, což povede k omezení značné části práv stěžovatele v dalším řízení (řízení o uložení případné sankce). Podpůrně stěžovatel poukazoval i na svou argumentaci uvedenou v předcházejících fázích řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul a rozvedl argumentaci uvedenou v žalobou napadeném rozhodnutí, resp. jemu předcházejícím rozhodnutí. Ztotožnil se se závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku krajského soudu a dodal, že stěžovatel v zásadě pouze opakuje již řádně vypořádané argumenty. Setrval na závěru, že stěžovatel byl v pozici správce osobních údajů. Poukaz na judikaturu akcentovanou stěžovatelem neshledal případným. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [9] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [10] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). [11] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Krajský soud své závěry náležitě zdůvodnil a uvedl, proč považuje žalobní námitky za liché, resp. nedůvodné. Z rozsudku je patrno, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti, resp. jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Krajský soud náležitě odůvodnil i to, proč je stěžovatel správcem údajů ve smyslu č. 4 odst. 7 obecného nařízení o zpracování osobních údaj