7 As 324/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 324/2020- 42 - text 7 As 324/2020 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Moravské srdce, z. s., se sídlem Čtvrtě 1177, Hluk, zastoupen doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti žalovaným: 1) Zastupitelstvo městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se sídlem Palackého nám. 11, Brno, 2) starosta městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se sídlem Palackého nám. 11, Brno, zastoupen Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 62 A 35/2020 - 186, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Podanou žalobou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaných, který spatřoval v tom, že příslušným způsobem neřešili jeho žádost ze dne 17. 1. 2020 o zřízení výboru pro národnostní menšiny podle § 117 odst. 3 ve spojení s § 146 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obcích“). Poukázal na to, že podle statistiky Českého statistického úřadu se při sčítání lidu v roce 2011 přihlásilo k moravské národnosti na území městské části Brno - Řečkovice a Mokrá Hora 3 657 z 15 486 obyvatel, tj. 23,6 % obyvatel. Příslušníci moravské národnosti tedy splnili podmínku stanovenou v § 117 odst. 3 zákona o obcích pro zřízení výboru, tj. že v územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů obce hlásících se k národnosti jiné než české. Ze stanoviska 2. žalovaného (dále též „starosta“) je přitom zřejmé, že žalovaní nehodlají jeho žádosti vyhovět a věc považují za vyřízenou. Tento způsob vyřízení žádosti žalobce považuje za nezákonný zásah do svého subjektivního veřejného práva. [2] Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že se v případě žalobce nejedná o spolek zastupující zájem národnostní menšiny ve smyslu § 117 odst. 3 zákona o obcích. Nepostačuje totiž, že žalobce podle veřejného rejstříku deklaruje cíl vyvíjet aktivity směřující k prosazení nezadatelného práva moravského národa na sebeurčení. Žalobce by musel být skutečně nositelem subjektivního veřejného práva náležejícího národnostní menšině, jak ji definuje § 2 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o právech příslušníků národnostních menšin“). Jedině pak lze žalobce považovat za spolek zastupující zájmy národnostní menšiny ve smyslu § 5 téhož zákona. Ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona přitom krom svobodného přihlášení se k národnosti dále vyžaduje, aby národnostní menšina splňovala vymezené znaky, tedy odlišnosti od ostatních občanů České republiky, kterými jsou společný etnický původ, jazyk, zvyky a tradice. Tyto všechny znaky u obyvatel Moravy, resp. občanů České republiky hlásících se při sčítání lidu k moravské národnosti, nejsou naplněny. Absentují zde tedy atributy menšiny, resp. projevy odlišné národnosti, jež by měly být chráněny. Již z preambule Ústavy České republiky plyne, že Moravané, Češi a Slezané dohromady tvoří společný národ, v jehož rámci jsou si rovni. Sám žalobce ostatně neoznačil žádná specifická práva „národnostní menšiny“, která by byla obyvatelům hlásícím se k „moravské“ národnosti upírána. Tito občané České republiky tudíž nejsou národnostní menšinou, pročež žalobci nesvědčí veřejné subjektivní právo na zřízení výboru pro národnostní menšiny. Starosta se tedy nemohl dopustit nezákonnosti, pokud na žádost žalobce odpověděl dopisem ze dne 3. 2. 2020 a nepředložil ji na zasedání zastupitelstva městské části. Žalobci rovněž nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na to, aby 1. žalovaný (dále též „zastupitelstvo“) jeho žádosti vyhovělo. II. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že starosta v rozporu se svou povinností vůbec nepředložil žádost stěžovatele o zřízení výboru pro národnostní menšiny zastupitelstvu. S ohledem na složitost věci mu přitom nemohlo být zřejmé, že ve věci nemá být zastupitelstvo činné. Věc tedy nebyla projednána příslušným orgánem, pročež jsou důvody pro odmítnutí žádosti nepřezkoumatelné. Tyto uvedl pouze starosta, který však netvoří vůli zastupitelstva. Je zásadní vadou, že krajský soud tento postup akceptoval. Nadto došlo k odchýlení se od ustálené správní praxe zastupitelstva, které výbor pro národnostní menšiny se zastoupením příslušníků moravské národnosti v předešlých volebních obdobích zřídilo. Opuštění této praxe nebylo nijak vysvětleno. Krajský soud se pak v rozsudku opřel o dokumenty, jimiž nebylo vedeno dokazování. Jeho rozsudek byl tudíž pro stěžovatele překvapivý. Stěžovatel se zaměřil na prokázání splnění podmínek stanovených v § 117 odst. 3 zákona o obcích. Ten přitom požaduje jen procentní zastoupení osob hlásících se k jiné než české národnosti a podání žádosti. Toliko v poznámce pod čarou odkazuje na zákon o právech příslušníků národnostních menšin. Tam obsažená definice národnostní menšiny však obsahuje pouze příkladmý výčet prvků, které musí být splněny. Rozhodující je, že dané osoby projevují vůli být považovány za národnostní menšinu. Projev příslušnosti k národnostní menšině je přitom projevem svobodné vůle, který nepodléhá státnímu schválení. Krajský soud podmínku spočívající v uznávání národnosti českou státní mocí stanovil nad rámec zákona. Na tuto skutečnost však stěžovatele neupozornil a sám k otázce existence moravské národnosti neprováděl žádné dokazování, ačkoliv se nejedná o notorietu. Podle stěžovatele je pro existenci určitého národa rozhodující ochota a touha lidí se k němu trvale a hromadně hlásit, což je objektivně ověřitelné prostřednictvím sčítání lidu. Ostatní znaky mohou být naplněny v různé míře a nemusí být vždy naplněny u všech národů. Zákon nestanoví, že lze uznat jen národnostní menšinu s jiným jazykem či etnickým původem. Poukazem na moravské kulturní a etnografické dědictví přitom sám krajský soud uznal moravskou odlišnost. Stěžovatel zopakoval statistické údaje o počtu osob hlásících se k moravské národnosti. Má za to, že krajský soud tuto skutečnost odmítl respektovat. Evropské reálie podle něj dokreslují, že staré definice národa, které byly určovány především jazykem, již nejsou platné. Definic národa je mnoho a mohou se i vzájemně vylučovat. Uvedl příklady národů, které se nijak jazykově ani nábožensky neodlišují od většinové společnosti. Tím, že krajský soud odmítl uznat relevanci svobodného přihlášení se k moravské národnosti, projevil podle stěžovatele krajní velkočeský nacionalismus srovnatelný s přístupem nacistického Německa k uznávání slezské národnosti, resp. komunistického režimu k Rusínům či Uherského království k Slovákům. Lpění na znaku např. jazyka tedy není správné. Na důkaz nesprávnosti tezí krajského soudu stěžovatel předložil fotografie demonstrací z roku 1991 a navrhl výslechy svědků potvrzujících, že jsou příslušníky moravského, nikoliv českého národa. Za chybný označil rovněž poukaz krajského soudu na preambuli Ústavy. Tato vychází z občanského, nikoliv národního principu. Žádná idea státního českého národa z ní neplyne. V závěru poukázal na to, že na Slovensku je moravská národnost uznávána. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. [4] V podáních ze dne 12. 11. 2020 a ze dne 25. 11. 2020 stěžovatel doplnil usnesení ustavujícího zastupitelstva z let 2010, 2006 a 2002, která podle něj dokládají zřízení výboru pro národnostní menšiny. V podání ze dne 21. 6. 2021 pak poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 199/2018 - 45, podle něhož došlo k přechodu od objektivního k subjektivnímu vnímání se přihlášení k národnosti jako základnímu lidskému právu. III. [5] Ke kasační stížnosti se vyjádřil 2. žalovaný (starosta). Uvedl, že nebylo jeho povinností předložit žádost stěžovatele zastupitelstvu, neboť je od počátku přesvědčen o tom, že stěžovatel není spolkem zastupujícím národnostní menšiny ve smyslu § 117 odst. 3 zákona o obcích. Dále poukázal na to, že stěžovatel dosud nerozporoval obsah usnesení přijatých na ustavujícím zasedání zastupitelstva ani nenamítal, že v minulosti byl výbor pro národnostní menšiny zřizován. Z jím předložených důkazů přitom neplyne, že by byl tento výbor zřizován právě z důvodu přihlášení občanů k moravské národnosti. Pokud by i tak mělo dojít k porušení zaužívané správní praxe, pak se tento zásah odehrál již na ustavujícím zasedání zastupitelstva, tedy v jiné situaci, než je posuzována. Co se týče absence doka