7 As 349/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 349/2020- 34 - text  7 As 349/2020 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Ing. P. B., zastoupena Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem Nádražní 342, Horšovský Týn, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2020, č. j. 57 Ad 2/2020  64, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2019, č. j. PPR303136/ČJ2019990131, žalovaný změnil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ve věcech služebního poměru č. 2125/2019 ze dne 30. 7. 2019 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž žalobkyni nebyl přiznán nárok na vyplacení částky 48 049 Kč z titulu služby přesčas v období měsíce července 2016 až prosince 2018, tak, že žádost žalobkyně ze dne 8. 4. 2019 o doplatek služebního příjmu za údajně vykonanou službu přesčas v období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2018 byla zamítnuta. II. [2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 57 Ad 2/2020  64. [3] Krajský soud se nejprve zabýval žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost a rozpornost. Dospěl přitom k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, v důsledku nichž by mohlo být považováno za nepřezkoumatelné, a proto tuto žalobní námitku neshledal opodstatněnou. [4] Krajský soud aproboval východiska žalovaného prezentovaná v napadeném rozhodnutí, že připadlli v období do 31. 12. 2017 svátek na den, kdy žalobkyně měla stanovenou směnu a vykonala ji, měla nárok na služební příjem bez příplatku a náhradního volna, a připadlli svátek na den, kdy žalobkyně neměla stanovenou směnu, žádné nároky jí nevznikly. V této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně v žalobě ani v odvolání nesporovala skutková zjištění správních orgánů v rozsahu stanovených směn ve vztahu ke dnům vymezeným v žádosti žalobkyně, ani skutková zjištění ve vztahu k vyplaceným služebním příjmům za tyto dny. Přitom pouze tyto údaje (zda měla žalobkyně stanovenou směnu a co jí za výkon služby bylo uhrazeno), jsou pro posouzení věci rozhodující. K námitce žalobkyně, že nikdy nebyla zařazena do režimu rovnoměrného rozvržení pracovní doby, krajský soud uvedl, že skutkovým zjištěním prvoinstančního orgánu bylo, že od 1. 6. 2016 do 30. 9. 2016 byla doba služby žalobkyně rozvržena rovnoměrně. Toto skutkové zjištění žalobkyně v odvolání nerozporovala a poprvé tak učinila až v žalobě. Proto žalovaný nemohl pochybit s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí, posoudilli tuto otázku stejně jako prvoinstanční orgán. Námitka je nedůvodná i proto, že otázka, zda byla žalobkyni stanovena doba služby rovnoměrně či nerovnoměrně, neměla vliv na posouzení obsažené v napadeném rozhodnutí. Proto tato žalobní námitka míří mimo důvody, o něž je napadené rozhodnutí opřeno a je tudíž mimoběžná. [5] Jako nedůvodnou posoudil krajský soud dále námitku nesprávného výkladu § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalovaný naprosto logicky v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že rozhodné, bez ohledu na způsob rozvržení doby služby, je jen to, zda na den svátku byla žalobkyni stanovena směna či nikoli. Takový výklad předmětného ustanovení je správný a odpovídá smyslu a účelu zákona – na nekrácený služební příjem má nárok jen ten příslušník, který měl ve sváteční den podle předem stanoveného rozvržení doby služby pracovat. K tomu krajský soud dodal, že argumentovalali žalobkyně tím, že obvyklý den výkonu služby lze stanovit z výkazů služeb, pak ani v řízení o žádosti ani v řízení před soudem žalobkyně neuvedla konkrétně, zda a jaké dny výkonu služby považuje na rozdíl od žalovaného za obvyklé dny výkonu služby. [6] Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že podle obecné praxe na jejím pracovišti příslušníkům, jimž byla doba služby rozvržena nerovnoměrně, nebyl vyplácen služební příjem za neodsloužené směny ve dnech svátků. Jednak obecná praxe nebyla předmětem řízení o žádosti žalobkyně, jíž byly toliko žalobkyní konkrétně vymezené nároky v žádosti. Směřovalali námitka žalobkyně k tomu, že v jejím případě byla namítaná nesprávná praxe aplikována, pak obsahem správního spisu toto tvrzení bylo vyvráceno a bylo prokázáno, že žalobkyní popisovaná situace, kdy by žalobkyni byla stanovena doba služby na den svátku, službu by nekonala, služební příjem jí nebyl vyplacen a ona musela státní svátek „napracovat“, ve dnech vymezených v žádosti žalobkyně, nenastala. [7] Odkaz žalobkyně na § 1 nařízení vlády č. 161/2015 Sb., o výkonu státní služby na služebním působišti mimo území České republiky ve svátek, je pak podle názoru krajského soudu mimoběžný, protože předmětu řízení o žádosti žalobkyně se toto nařízení nikterak nedotýkalo. Toto nařízení vlády bylo vydáno k provedení zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, který se podle svého § 2 odst. 2 explicitně nevztahuje na zaměstnance zařazeného v bezpečnostním sboru. [8] Rovněž nedůvodná byla podle krajského soudu námitka žalobkyně, že je nemyslitelné, aby příslušník nenastoupil do služby ve svátek, kdy měl naplánovanou směnu, z důvodu, že to není potřeba. Žalovaný napadené rozhodnutí opřel o to, že rozhodné je pouze to, zda příslušníkovi byla stanovena směna na den svátku a zda ji vykonal. U žalobkyně potřebnost jejího výkonu služby neměla žádný vliv na napadené rozhodnutí, neboť u ní nebylo sporováno, že stanovená směna měla být vykonána vždy bez výjimek. [9] Závěrem krajský soud konstatoval, že odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2016, č. j. 57 A 27/2016  65, pak tento rozsudek nijak obecná východiska napadeného rozhodnutí nevyvrací, ale naopak podporuje. Pokud jde o posouzení konkrétní věci, nelze závěry citovaného rozsudku, odvislé od konkrétních žalobních tvrzení a obsahu správního spisu, přenášet na nyní posuzovanou věc. Ani žalobní odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015  63, žalobu nijak nepodpořil, protože se týkal výkonu práce přesčas, což nebylo předmětem posuzovaného řízení. III. [10] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [11] Stěžovatelka namítala, že při posuzování uplatněného nároku je nutné vycházet z § 112 odst. 4 zákona o služebním poměru, kdy se příslušníkovi, který nevykonával službu proto, že na jeho obvyklý den výkonu služby připadl svátek, služební příjem nekrátí. Podle názoru stěžovatelky došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení, když jí byla nařízena služba k náhradě za den, na který připadl státní svátek, a stěžovatelka v tento den nevykonávala službu, čímž jí byl krácen příjem a došlo tak k neproplacení státních svátků stěžovatelce, resp. jejich nahrazení dalším dnem výkonu služby, což je prokázáno přesčasy stěžovatelky. Pro aplikaci § 112 odst. 4 zákona o služebním poměru je podstatné, zda svátek připadl na obvyklý den výkonu služby či nikoli. V zákoně o služebním poměru není pojem „obvyklý den služby“ definován, ale lze ho podle názoru stěžovatelky přiřazovat ke dni, jež je obvykle příslušníkovi plánován jako den výkonu služby, bez ohledu na rovnoměrné či nerovnoměrné rozvržení doby služby. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2016, č. j. 57 A 27/2016  65. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015  63, který se zabýval výkladem § 54 odst. 1, § 112 odst. 2 a § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru. Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že podle § 54 odst. 1 citovaného zákona může být služba přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin v kalendářním roce nařízena pouze v důležitém zájmu služby. Pokud však přesčasové hodiny uvedený limit přesáhnou, má příslušník nárok buď na náhradní volno, nebo na poměrnou část příslušného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku. Správní orgán má jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, nežli připouští právní úprava, tj, v souladu s důležitým zájmem služby. Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod, proč ji nařídil. Jestliže to vedoucí služebník neučiní a důvod služby přesčas nelze spolehlivě dovodit ani ze spisového materiálu, není možné posoudit, zda byla služba nařízena v souladu se zákonem. Z listinných důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel