7 As 358/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 358/2019- 29 - text 7 As 358/2019 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: MUDr. I. F., zastoupena JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 9 Ad 1/2017 - 68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Usnesením ze dne 7. 6. 2016 zastavil žalovaný řízení ve věci žádosti žalobkyně o uznání specializované způsobilosti v oboru rehabilitační a fyzikální medicína k výkonu zdravotnického povolání lékaře v České republice pro státní příslušníky členských států Evropské unie, podané podle § 28 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále též „zákon č. 95/2004 Sb.“). Dle žalovaného žalobkyně neodstranila podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. Konkrétně žalobkyně nedoložila osvědčení vydané Univerzitou v Tartu potvrzující, že skutečně a v souladu se zákonem vykonávala činnost lékaře s odbornou kvalifikací v oboru „taastusravi ja füsiaatria“ na území Estonska po dobu nejméně tří po sobě následujících let v průběhu pěti let předcházejících dni vydání osvědčení, případně doklad, z něhož by vyplývala délka a obsah odborné přípravy ve smyslu zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), (dále též „zákon o uznávání odborné kvalifikace“). [2] Rozklad žalobkyně zamítl ministr zdravotnictví rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016, č. j. MZDR 50868/2016-3/PRO. II. [3] Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s posouzením žalovaného, že k uznání požadované odborné kvalifikace žalobkyně nemůže dojít na základě koordinace minimálních požadavků na odbornou přípravu (automatické uznávání odborné kvalifikace) ve smyslu § 28 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 28a zákona č. 95/2004 Sb. Žalobkyní předložený doklad o kvalifikaci totiž není dokladem uvedeným v seznamu dokladů o dosažené kvalifikaci publikovaném ve sdělení Ministerstva zdravotnictví č. 275/2007 Sb., o vyhlášení dokladů osvědčujících nabytá práva o dosažené kvalifikací lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, všeobecné sestry a porodní asistentky, udělovaných na území členských států Evropské unie a seznamu diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci lékařů, zubních lékařů, farmaceutů, všeobecných sester a porodních asistentek, udělovaných na území členských států Evropské unie a institucí a orgánů, které je vydávají (dále též „sdělení Ministerstva zdravotnictví č. 275/2007 Sb.“), a předložený certifikát Univerzity v Tartu ze dne 26. 2. 2008, č. 7-2/OO-04640 (dále též „certifikát Univerzity v Tartu“), není potvrzením ve smyslu § 28a odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb. K uznání požadované odborné kvalifikace žalobkyně nemůže dojít ani na základě nabytých práv ve smyslu § 28 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 28b zákona č. 95/2004 Sb., neboť žalobkyně nesplnila podmínku vykonávat příslušné zdravotnické povolání v tomto státě po dobu nejméně 3 po sobě následujících let v průběhu 5 let předcházejících dni vydání potvrzení. Sama žalobkyně potvrdila, že od roku 2006 vykonává lékařskou profesi v České republice. Dle městského soudu není zákonem stanovená podmínka výkonu praxe v zemi původu po stanovenou dobu bezúčelná. Nejedná se ani o bezdůvodnou tvrdost zákona, kterou by bylo namístě odstranit. Domáhá-li se žalobkyně uznání odborné kvalifikace lékaře na základě dokladů vystavených v Estonsku, je legitimní požadovat po ní rovněž potvrzení o skutečném výkonu lékařské praxe s danou kvalifikací na území státu, který jí doklad o dosažené kvalifikaci vydal. Takový doklad potvrzuje, že lékař v tomto státě kromě samotného získání kvalifikace také uplatňoval, udržoval a dále rozvíjel nabyté znalosti odpovídající dosažené kvalifikaci v praxi. Městský soud přitom neshledal namítanou diskriminaci žalobkyně. Podmínka potvrzení výkonu praxe v zemi původu dopadá obecně na všechny žadatele o uznání dokladu o dosažené kvalifikaci a má oporu také v evropském právu (čl. 23 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. 9. 2005 o uznávání odborných kvalifikací, dále též „směrnice o uznávání“). Žalobkyně relevantně nezpochybnila ani to, že nesplnila podmínky pro uznání odborné kvalifikace podle zákona o uznávání odborné kvalifikace. Jí předkládané listiny dokládající výkon lékařské praxe na území České republiky, které byly vystaveny tuzemskými zaměstnavateli, jsou pro rozhodnutí irelevantní. Zbývajícími námitkami žalobkyně se městský soud věcně nezabýval, neboť nebyly uplatněny v žalobě, ale teprve při ústním jednání před soudem. III. [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Poukázala na to, že ke své žádosti přiložila diplom o ukončení vysoké školy a potvrzení o ukončení školení v oboru sportovní lékařství a léčebný tělocvik ze dne 28. 6. 1984 a dále certifikát univerzity v Tartu potvrzující, že získala kvalifikaci všeobecného lékaře a lékaře sportovní medicíny. Tato dvojitá kvalifikace v Estonsku odpovídá titulu „taastusravi ja füsiaatria“ uvedenému ve směrnici o uznávání, a jedná se tak o plně způsobilý doklad o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře. Požadavek žalovaného na doložení potvrzení o výkonu lékařské praxe v Estonsku po dobu nejméně 3 po sobě následujících let v průběhu 5 let předcházejících dni vydání potvrzení tudíž odporoval zákonu. Takové potvrzení stěžovatelka nemohla předložit, protože od roku 2006 vykonává povolání lékaře v ČR, což ostatně doložila. Tento požadavek ji tak diskriminuje vůči lékařům, kteří přichází přímo z jiného členského státu. Nutí osoby podat žádost o uznání okamžitě po jejich příjezdu a nebere v potaz nutnost naučit se cizí jazyk a vytvořit si zázemí na území ČR. Stěžovatelka prokázala svou kvalifikaci a odbornost na základě dlouholetého bezproblémového působení v ČR. Městský soud však nevzal v úvahu doklady o praxi na území ČR, které ji velmi dobře hodnotí. Tyto listiny dokládají její odbornost, tedy naplnění smyslu zákona. Městský soud v tomto ohledu nezjistil řádně skutkový stav věci a dostatečně nezdůvodnil, proč se těmito doklady nezabýval. K poukazu městského soudu na směrnici o uznávání uvedla, že tato umožňuje hostitelskému státu, aby po žadateli požadoval absolvování adaptačního období nebo složení odborné zkoušky. Téměř desetiletou praxi stěžovatelky je možné považovat za adaptační období. Stěžovatelka tak splnila požadavek na uznání odborné způsobilosti, doložila rovněž certifikát vyžadovaný dle směrnice. Městský soud měl zohlednit i úpravu ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/958 ze dne 28. 6. 2018 o testu přiměřenosti před přijetím nové právní úpravy povolání (dále též „směrnice o testu přiměřenosti“), která ukazuje směřování evropského práva, obecné důvody právní regulace a její cíle. Dále se měl zabývat komunikací žalovaného s estonským ministerstvem školství, z níž je zřejmé, že Estonsko poskytlo všechny doklady a situaci aktivně řešilo. Závěrem označila stěžovatelka rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné, neboť se vyjadřuje velmi stroze k základním otázkám zejména hmotného práva. V podstatě přebírá odůvodnění žalovaného a reprodukuje znění zákona. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s rozsudkem městského soudu a odkázal na své vyjádření k žalobě. Doplnil, že podmínka doložení osvědčení o výkonu lékařské praxe po stanovenou dobu ve státě původu není diskriminační, neboť zákon vyžaduje tento doklad po všech, kteří žádají o uznání kvalifikace za stejných podmínek jako stěžovatelka. Osvědčuje, že žadatel může v daném státě na základě absolvovaného vzdělání vykonávat praxi. Krom toho je obsažena i ve směrnici o uznávání. Městský soud vysvětlil, proč jsou listiny o praxi v ČR pro posouzení věci irelevantní a správně je nevzal v úvahu. Stěžovatelka tak nepředložila osvědčení podle § 28b odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. vydané státem původu o tom, že v tomto státě vykonávala příslušné zdravotnické povolání po stanovenou dobu. Městský soud nemohl aplikovat na vě