8 Afs 27/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 27/2018- 55 - text 8 Afs 27/2018-59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a Mgr. Jitky Zavřelové, v právní věci žalobkyně: ELEKTRA PV, s. r. o., v konkursu, se sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 1366/9, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2016, čj. 1746024/16/2201-00030-305200, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, čj. 50 Af 24/2016-23, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl námitku žalobkyně směrující proti pěti exekučním příkazům na přikázání pohledávky z účtu a exekučnímu příkazu na prodej movitých věcí vydaných žalovaným ve dnech 22. a 23. 6. 2016. Exekuční příkazy žalovaný vydal k vymožení nedoplatku na dani ve výši 74 902 967 Kč podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 d. ř., který byla žalobkyně povinna uhradit na základě zajišťovacích příkazů z 22. 6. 2016. Ty se dle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty staly vykonatelnými okamžikem jejich vydání. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaný vydal exekuční příkazy na základě vykonatelných zajišťovacích příkazů, které jsou ze zákona exekučním titulem. Postupoval tedy v souladu se zákonem. Vydání exekučních příkazů nemělo podle soudu za následek zastavení veškeré činnosti žalobce. Naopak, správce daně přistoupil k jejich vydání na základě úsudku o majetkové situaci žalobkyně, o jejím podnikání (útlum ekonomické činnosti a převod nemovitého majetku na své společníky) a podezření na její účast v karuselovém podvodu na DPH. Tyto skutečnosti byly zjištěny v průběhu daňové kontroly. [3] Krajský soud dále nesdílel názor žalobkyně, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou přiměřenosti. Správce daně má totiž rovněž povinnost zabezpečit úhradu stanovené daně. S ohledem na existenci daňového nedoplatku, majetkových poměrů stěžovatele včetně prodeje nemovitého majetku svým společníkům a zjištění správce daně o útlumu podnikatelské činnosti stěžovatelky bylo zcela na místě bezodkladné vydání exekučních příkazů. Způsob exekuce zvolil správce daně po zjištění, jaký majetek žalobkyně má. Protože peněžní zůstatek na účtu nepostačoval k úhradě daňového nedoplatku a kromě movitých věcí žalobkyně jiný majetek neměla, byl zvolen jediný možný, tedy i vhodný způsob exekuce. Důvod pro vyloučení věcí z mobiliární exekuce dán nebyl, jelikož na všechny věci ve vlastnictví žalobkyně bylo již zřízené zástavní právo k věci hromadné. Podmínky pro postižení věcí žalobkyně určených k podnikání exekučním příkazem na prodej movitých věcí tak byly splněny. III. [4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatelka předně uvedla, že přestože na ni byl dne 17. 2. 2017 prohlášen konkurs, aktivní legitimace k podání kasační stížnosti a pro účast v řízení v posuzované věci svědčí stále jí, nikoliv insolvenční správkyni. Nejedná se o řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, ale jde pouze o deklaraci (ne)zákonnosti provádění daňové exekuce. Výsledek řízení tedy nemá souvislost s majetkovou podstatou, proto právo na zahájení řízení o kasační stížnosti nemohlo v tomto ohledu přejít na insolvenční správkyni. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve své věci související s daňovou exekucí (čj. 10 Afs 122/2017-50), ve kterém soud uzavřel, že stěžovatelce i nadále náleží aktivní legitimace. Dále odkázala na závěry rozhodnutí čj. 8 As 130/2014-33. [6] Následně namítla, že nelze souhlasit s postupem krajského soudu, který automaticky, bez objektivní a přezkoumatelné úvahy jednostranně přejal názor správce daně. Tím předem preferoval důkazy, které potvrzují jím zvolenou skutkovou verzi. Především jde o tvrzení o nedostatečné spolupráci stěžovatelky s žalovaným, o útlumu ekonomické činnosti stěžovatelky, či o jejím zapojení do karuselového podvodu na dani. Závěry krajského soudu jsou podle stěžovatelky spekulativní, postavené pouze na důvěře v tvrzení správce daně, v čemž spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, rozhodnutí o námitce a exekučních příkazů pro nedostatek důvodů. Tato tvrzení jsou nepravdivá a nevycházejí z žádných důkazů. Z uvedených důvodů stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud svým postupem popřel princip rovnosti stran, jelikož při posuzování věci vycházel výhradně z názorů a tvrzení správce daně, ale zcela opomněl tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou. [7] Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud v napadeném rozhodnutí tvrdí skutečnosti, aniž by je v řízení zjišťoval. Jde o tvrzení, že stěžovatelka nebyla schopna doložit potvrzení o své bezdlužnosti, nebo že nedošlo k dobrovolné úhradě daně stěžovatelkou. Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci správního soudnictví musí být každé správní rozhodnutí, které je předmětem samostatného soudního přezkumu, posuzováno samostatně. Pokud nejsou určité skutečnosti tvrzeny či prokázány, nemohou být krajským soudem brány bez dalšího na zřetel. Navíc bez zkoumání jejich pravdivosti. [8] Nepřezkoumatelnost stěžovatelka spatřuje rovněž v tom, že krajský soud nevzal v úvahu a nehodnotil opakovaně namítnutou nepřiměřenost exekučních příkazů, respektive správcem daně zvoleného způsobu vymáhání stanoveného nedoplatku. K přiměřenosti se vyjádřil pouze nepřezkoumatelnými tvrzeními, jejichž pravdivost nijak nezkoumal a automaticky tak upřednostnil cíle správy daní před přiměřeností daňové exekuce, což je v rozporu se zákonem. [9] Stěžovatelka dále namítla nezákonnost rozhodnutí z důvodů nesprávného právního názoru krajského soudu, podle kterého není pro vydání exekučních příkazů rozhodné, zda byl titulem pro exekuci zajišťovací příkaz, či běžné pravomocné rozhodnutí o stanovení daně (platební výměr). Dle stěžovatelky je s ohledem na předběžnou povahu zajišťovacích příkazů nutné zohlednit charakter těchto exekučních titulů při volbě způsobu daňové exekuce a způsobu vydání exekučních příkazů. To by se mělo projevit právě v zásadě přiměřenosti, což se v jejím případě nestalo. Exekuční příkazy jsou podle ní nepřiměřené. [10] Za nezákonné považuje stěžovatelka rovněž tvrzení, že nic nebránilo mobiliární exekuci všech věcí v jejím vlastnictví, včetně věcí nezbytných pro podnikatelskou činnost. Podle ní fakt, že je na určité z exekuce vyloučené věci zřízeno zástavní právo, neznamená, že taková věc se právě zřízením tohoto zástavního práva stane věcí k exekuci přípustnou. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s výkladem § 332 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 177 odst. 1 d. ř. Krajský soud zároveň tuto námitku podle ní dostatečně nevypořádal. [11] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil rozsudek krajského soudu, v záhlaví specifikované rozhodnutí žalovaného i vydané exekuční příkazy. IV. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně dal Nejvyššímu správnímu soudu ke zvážení, zda byla kasační stížnost podána osobou k tomu oprávněnou. Osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové postatě je od prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky insolvenční správce. Je tak sporné, zda je stěžovatelka, respektive její právní zástupkyně aktivně legitimovaná k podání kasační stížnosti. [13] Dále žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě, protože podle něj stěžovatelka v zásadě opakuje argumentaci uvedenou již v řízení před krajským soudem. K námitce poskytované součinnosti při ověřování správnosti údajů zboží ve skladu dále uvedl, že stěžovatelkou navrhovaný postup pro něj nebyl technicky možný. Existovaly rovněž důvodné pochybnosti o technických možnostech stěžovatelky, realizace jejího návrhu tak byla i z její strany nepravděpodobná. Žalovanému bylo navíc známo, že program k evidenci, který stěžovatelka používala, standardně umožňuje export dat do MS Office, požadavek správce daně tak nebyl nijak nepřiměřený. [14] Žalovaný se zcela ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V. [15] Otázkou aktivní legitimace stěžovatelky se Nejvyšší správní soud zabýval již například v rozsudku čj. 3 Afs 8/2018-120 týkajícím se zajišťovacích příkazů vydaných žalovaným. S ohledem na rozsudek rozšířeného senátu čj. 4 As 149/2017-121, kterým došlo k přehodnocení dosavadn