8 As 210/2019 — Nejvyšší správní soud

8 As 210/2019- 36 - text 8 As 210/2019 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Libertariánský institut z. s., se sídlem Holečkova 36/1265, Praha 5, zastoupený Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem Průběžná 1826/63, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 7. 4. 2017, čj. MZDR 13237/2017-3/PRO, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019, čj. 3 Ad 15/2017-30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný usnesením ze dne 20. 1. 2017, čj. 2435/20172/OPL, zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k obchodování, výrobě, dovozu, vývozu a skladování omamných a psychotropních látek, přípravků je obsahujících či prekursorů (zej. marihuany, hašiše, kokainu, cracku, pervitinu, LSD, opia, extáze, kathy a dalších). Podle žalobce svobodný přístup ke drogám povede k poklesu jejich užívání, zvýšení bezpečnosti jejich užívání, likvidaci černého trhu a kriminality a snížení nákladů státu vynakládaných na boj s drogami. Žalovaný dospěl k závěru, že taková žádost je zjevně právně nepřípustná, protože je v rozporu s účely, pro které lze povolit nakládání s návykovými látkami dle § 3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o návykových látkách“). Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal rozklad, který ministr zdravotnictví zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím, a ztotožnil se závěry žalovaného. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. V ní předestřel svůj náhled na legalizaci drog a popsal společenské benefity, který by s sebou legalizace podle jeho názoru nesla. Vyjádřil rovněž nesouhlas s odlišným přístupem státu k alkoholu a tabáku na straně jedné a jiným drogám na straně druhé. Tímto rozdílným zacházením se cítí být diskriminován. Namítl, že § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách je nulitní, protože odkazuje na přílohy, které nejsou součástí právního řádu. Poukázal na to, že trestní zákoník v některých skutkových podstatách nesleduje trestání jakéhokoliv zacházení s omamnými látkami, nýbrž jen takového, které je neoprávněné. Oprávněné je takové zacházení, které žalovaný na základě § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách povolí. Podle čl. 2 odst. 4 Listiny může každý činit, co není zákonem zakázáno. Žalobou napadené rozhodnutí je proto nezákonné, protože § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách umožňuje nakládání s návykovými látkami na základě povolení. Ministr zdravotnictví věc nehodnotil v souladu s veřejným zájmem a principy dobré správy, ale pouze z pohledu současné nesprávné právní úpravy. [3] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že mu nepřísluší posuzovat funkčnost zákonných ustanovení a jejich dopad na řešení drogové problematiky a na celkovou drogovou politiku státu. Stanovení pravidel pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami je věcí moci zákonodárné, nikoli soudní. Věcí zákonodárce je i to, jakým způsobem vymezí určité pojmy v jednotlivých právních předpisech. Zákon o návykových látkách v § 2 písm. a) pro své účely pojem návyková látka vymezuje. Pokud je tento pojem v jiných právních předpisech vymezen odlišně, nemá to vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Tvrzení žalobce o nulitě odkazu na přílohu nařízení vlády v § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách nemůže obstát, protože není pochyb o tom, že dané ustanovení odkazuje na nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dál jen „nařízení vlády“), k jehož vydání byla zmocněna § 44c zákona o návykových látkách. Městský soud upozornil též na to, že nakládání s návykovými látkami je upraveno i mezinárodními úmluvami, jež jsou s ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky součástí našeho právního řádu. Závěr o zjevné právní nepřípustnosti žádosti je správný. Nepřípustnost byla s ohledem na cíl žádosti očividná, žádost byla v rozporu s účelem zákona, státní protidrogovou politikou i mezinárodními smluvními závazky. Žalovaný proto nepochybil, jestliže řízení zastavil. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Tvrdí, že se soud dostatečně nezabýval jeho žalobní argumentací a celou věc, pravděpodobně kvůli její kontroverznosti, bez dostatečného odůvodnění zamítl. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudu nepřísluší posuzovat funkčnost zákonných ustanovení a jejich dopad na řešení drogové problematiky. Stěžovatel se nedomáhal změny drogové politiky jako takové, ale spíše změny výkladu zákona, protože současný výklad nestíhá reagovat na dynamický vývoj v drogové oblasti. I výklad contra legem lze považovat za legitimní a možný, pokud se pohybuje nikoli pouze v rámci účelu právní normy, ale celého právního řádu či systému. Rozhodování praeter legem nebo contra legem je v konkrétních případech dokonce ústavní povinností soudu. Výslovné dodržování zákona nesmí být důvodem pro ospravedlnění nemravnosti. Současný výklad zákona podporující prohibici drog nefunguje a je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud měl rovněž provést test proporcionality, ve kterém by dospěl k závěru, že převládá veřejný zájem na ochraně společnosti. Z hlediska této ochrany není současný systém vhodný. Žádný zákon navíc výrobu, prodej či jiné nakládání s drogami nezakazuje. Pouze tyto činnosti váže na povolení udělené žalovaným. Stěžovatel si v souladu se zákonem o povolení požádal, ale všechny orgány argumentují tím, že je vydání takového povolení ze zákona zakázané. [5] Stěžovatel dále předestřel svůj pohled na nedostatky současné drogové politiky a popsal důvody, které jej vedou k prosazování legalizace drog. Poukázal také na rozdílný náhled právních předpisů na různé druhy drog. Cílem stěžovatele není volné zpřístupnění drog (což na některých místech napadeného rozsudku uvádí i městský soud), ale jejich legalizace za legislativně určených podmínek a pod dozorem státu. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry správních rozhodnutí. Účel použití návykových látek je třeba vykládat v souladu s účelem právní úpravy jako celku, nikoliv zcela libovolně. Požadované povolení lze vydat pouze za účelem legálního využití k terapeutickým, vědeckým nebo obdobným účelům. Řízení o žádosti žalovaný zastavil z důvodu, že účel žádosti zcela jednoznačně směřoval proti smyslu nastaveného systému. Stěžovatel nyní sice popírá, že by chtěl měnit státní protidrogovou politiku, ale své politické a jiné cíle v žádosti vyjadřoval, což bylo důvodem, proč správní orgány na žádost pohlížely jako na právně nepřípustnou, byla navíc v rozporu se zákonem a mezinárodní smlouvami. Požadavek na soudní rozhodování contra legem či praeter legem je nepřijatelný, neboť soudy podle § 75 s. ř. s. vychází z právního stavu, jaký tu byl v době rozhodování správního orgánu. V dalších částech stěžovatel neuvádí žádnou argumentaci na vrub právního posouzení městského soudu. Pouze opakuje kritiku přístupu státu k návykovým látkám a vyjadřuje své politické přesvědčení o výhodnosti regulované legalizace drog. Mimoběžná je také argumentace testem proporcionality. Jeho účelem není posuzovat, zda se přiklonit k respektování účelu zákona nebo naopak právní úpravu vyložit podle pravidel, která zde nejsou a která by byla v rozporu se současnou právní úpravou. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Stěžovatel uplatnil kasační námitku zpochybňující posouzení právní otázky městským soudem v předchozím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Má za to, že nebyly dány důvody pro zastavení řízení o jeho žádosti o povolení k obchodování, výrobě, dovozu, vývozu a skladování omamných a psychotropních látek pro zjevnou právní nepřípustnost. Uvedl sice též, že se městský soud jeho argumentací dostatečně nezaobíral, nicméně námitku nepřezkoumatelnosti výslovně neuplatnil a se závěry městského soudu věcně polemizoval, tedy lze vyjít z toho, že sám stěžovatel o přezkoumatelnosti závěrů napadeného rozsudku neměl pochyb. [10] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře vymezil, že za zjevně právně nepřípustnou žádost ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu lze považovat takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato nepřípustnost musí být patrná již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování