9 Ads 172/2019 — Nejvyšší správní soud

9 Ads 172/2019- 34 - text 9 Ads 172/2019 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Ing. M. Ž., zast. JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem Puklicova1069/52, České Budějovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště České Budějovice, se sídlem A. Barcala 1461, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 11. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2019, č. j. 50 Ad 1/2019 - 29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Platebními výměry ze dne 6. 9. 2018, č. j. X, č. j. X, č. j. X, Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice rozhodla ve smyslu § 22b odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“), o stanovení pravděpodobné výše pojistného za roky 2008 – 2013. V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaná odvolání žalobkyně proti těmto výměrům zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. [2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované krajský soud zamítl. Konstatoval, že podstatou sporu bylo to, jaký příjem představuje vyměřovací základ pro výpočet pojistného. Poukázal na to, že žalobkyně v rozhodném období působila jako osoba samostatně výdělečně činná na základě živnostenského oprávnění, příjem dosažený z podnikání na základě živnostenského oprávnění zahrnovala do vyměřovacího základu a platila z takto určeného vyměřovacího základu pojistné. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), mezi příjmy z podnikání patří také příjmy ze živnosti; ustanovení § 7 odst. 2 citovaného zákona upravuje příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, mezi které patří i příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Do základu daně se podle § 7 odst. 3 zákona o daních z příjmů zahrnují příjmy uvedené v obou citovaných odstavcích. Jestliže zákon o pojistném stanovuje vyměřovací základ v návaznosti na daňový základ, je nezbytné do vyměřovacího základu zahrnout jak příjmy z podnikání, tak příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti. Žalovaná uvedenou právní úpravu respektovala a postupovala v souladu se zákonem. Krajský soud nesdílel názor žalobkyně, podle kterého stavěla žalovaná jednotlivé majitele práv k průmyslovým vlastnictvím do rozdílné pozice se zřetelem k jiným zdrojům, z nichž jim plynuly příjmy. Připomenul, že majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví, kteří nejsou osobami samostatně výdělečně činnými, nejsou plátci pojistného. Již z tohoto důvodu proto nemůže nastat nerovnost mezi různými skupinami plátců pojistného. Uzavřel, že bylo-li pojistné stanoveno v souladu se zákonem, nemohlo dojít k porušení základního práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud nesouhlasil s výkladem citovaných ustanovení nastíněným v žalobě. Za lichou pak považoval také argumentaci výkladem Ministerstva práce a sociálních věcí. II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované [3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [4] Stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti poukázala na odůvodnění napadeného rozsudku a na úpravu v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Zdůraznila, že za výkon činností podle § 9 odst. 3 písm. f) citovaného zákona se nepovažuje pronájem nemovitostí a movitých věcí. K definici pojmu věci movité odkázala na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. S odkazem na uvedenou právní úpravu argumentovala tím, že za výkon samostatné výdělečné činnosti nelze považovat poskytnutí licence k ochranné známce za úplatu (přenechání nehmotné movité věci k užívání jinému). V tomto rozsahu neměla být považována za osobu, která je účastna důchodového pojištění. Toho byla účastna pouze v rozsahu, ve kterém jí plynou příjmy z provozování živnosti. Krajský soud podle ní pochybil, pokud konstatoval, že příjmy z poskytnutí práv k ochranné známce bylo nutné zahrnout do vyměřovacího základu pro výpočet pojistného. [5] Stěžovatelka v další námitce poukázala na odlišnosti právní úpravy zákona o pojistném platné a účinné do 31. 12. 2008 a po tomto datu. Původní právní úprava neobsahovala jakýkoli odkaz na způsob a stanovení vyměřovacího základu osob samostatně výdělečně činných postupem podle zákona o daních z příjmů, ale stanovila pouze procentuální vyjádření příjmu ze samostatné výdělečné činnosti. Přinejmenším v roce 2008 tedy správní orgány při aplikaci zákona pochybily. Stěžovatelka spatřovala v tomto pochybení nepřezkoumatelnost, neboť nebylo zjevné, co bylo ve vztahu k jejím povinnostem myšleno pod pojmem zákon o vyměřovacím základu a dále protože zákon o pojistném neobsahoval v roce 2008 žádný odkaz na způsob stanovení daňového základu. Zároveň považovala uvedené posouzení za nesprávné. [6] Stěžovatelka nesouhlasila ani s posouzením otázky ústavněprávního rozměru. Poukázala na to, že majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví, kteří nejsou osobami samostatně výdělečně činnými, nemusí být plátci pojistného, avšak v případě, že se jedná o zaměstnance v pracovním poměru (ad.), jsou tyto osoby jeho poplatníky. Stěžovatelka napadala nikoli nerovnost mezi plátci pojistného, ale mezi poplatníky pojistného, tedy osobami, z jejichž příjmů je pojistné placeno. Měla za to, že správní orgány i krajský soud stavěli majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví do rozdílné pozice, a to pouze s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy. Došlo proto k porušení práv chráněných Listinou základních práv a svobod. Podotkla, že u všech osob, a to bez ohledu na to, zda vykonávají samostatnou výdělečnou činnost, se musí pohlížet na příjmy plynoucí z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví stejným způsobem, tedy izolovaně od příjmů ostatních. [7] Uvedla, že je třeba vyhodnotit otázku, zda se osoby, které poskytly licenci k předmětům práva průmyslového vlastnictví a získávají odměnu ve formě licenčních poplatků, staly osobami samostatně výdělečně činnými. Pokud by tomu tak bylo, pak by vznikla povinnost platit pojistné, pokud by se však osobami samostatně výdělečně činnými nestaly, pak by tato povinnost nevznikla žádné z těchto osob. Podle stěžovatelky panuje obecná shoda na tom, že se uvedené osoby pod kategorii osob samostatně výdělečně činných nezahrnují; žádná z těchto osob by proto neměla mít povinnost k odvodu pojistného z licenčního poplatku, tato povinnost nevznikla ani stěžovatelce. Poukázala na to, že existují-li dva možné výklady, pak je nutné zvolit výklad ústavně souladný. Závěrem poukázala, že účelem důchodového pojištění je zabezpečit důchodem osoby samostatně výdělečně činné, které z důvodu stáří nebo invalidity nemohou nadále vykonávat svou činnost. Majiteli ochranné známky však příjem z licenční smlouvy plyne i v případě, kdy by byl plně invalidní, případně se stal poživatelem starobního důchodu; nezbytnost zajistit důchodem takovou skupinu osob odpadá. Není proto legitimní požadavek, aby i z příjmů plynoucích z průmyslového vlastnictví bylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení. [8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že pokud se stěžovatelka domnívala, že příjmy v podobě licenčních poplatků byly příjmem z pronájmu nehmotných movitých věcí, měla za rozhodná období zařadit příjmy v daňovém přiznání pod § 9 zákona o daních z příjmů a zdanit je jako příjmy z pronájmu; to však neučinila. Naopak je sama zařadila pod § 7 zákona o daních z příjmů. Konstatovala, že právní úprava, na niž stěžovatelka poukazovala (zákon č. 89/2012 Sb.) nabyla účinnosti až dne 1. 1. 2014; předmětem sporu však bylo období let 2008 – 2013. Nesouhlasila ani s námitkou, podle které přechozí právní úprava neobsahovala odkaz na způsob stanovení vyměřovacího základu postupem podle zákona o daních z příjmů. Poukázala k tomu na čtvrtou větu § 5a zákona o pojistném (ve znění účinném do 31. 12. 2008), podle které se příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení posuzují podle zvláštního zákona. V poznámce pod čarou k tomuto textu je pak odkaz na § 7 odst. 1 a 2 a § 24 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů. Žalovaná nesouhlasila se stěžovatelkou, že by byla stavěna do nerovné pozice vůči dalším osobám, kterým plynula práva pouze z průmyslového vlastnictví; osoba, které pl