9 Afs 128/2016 — Nejvyšší správní soud

Konf 11/2020- 17 - text Konf 11/2020 - 19 pokračování USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Pavla Simona, rozhodl o návrhu Krajského soudu v Plzni, se sídlem Veleslavínova 40, Plzeň, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním na straně jedné a Celním úřadem pro Plzeňský kraj, se sídlem Antonína Uxy 11, Plzeň, na straně druhé, ve věci vymáhání pohledávek vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. Spr 1682/2019: povinná StavPalsir, s. r. o., IČ 075 58 953, se sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, povinná Riediger, Spálenka & Partners, s. r. o., IČ 279 35 922, se sídlem V Kapslovně 2770/7, Praha, a povinný L. Š., takto: Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným 2. 9. 2020 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých kompetenčních sporech“), se předseda Krajského soudu v Plzni domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech. Spor vznikl mezi ním a Celním úřadem Plzeňského kraje ve věci vymáhání soudních pohledávek. [2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: [3] Krajský soud v Plzni uložil usnesením čj. C 36967/RD7/KSPL, Fj 1078/2019/KSPL, společnosti StavPalsir, s. r. o., povinnost uhradit soudní poplatek za úkon zápisu údajů o skutečném majiteli do evidence skutečných majitelů ve výši 1 000 Kč dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položky 24A Sazebníku soudních poplatků. Rozsudkem čj. 46 Cm 27/2013-261 uložil společnosti Riediger, Spálenka & Partners, s. r. o., povinnost uhradit dle § 148 odst. 1 o. s. ř. státem hrazené náklady řízení – svědečné ve výši 2 672 Kč. Usnesením čj. 41 Cm 156/2013-17 uložil panu L. Š. dle § 53 odst. 1 o. s. ř. povinnost uhradit pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč. Žádná z těchto částek nebyla ani na výzvu uhrazena. [4] Krajský soud se obrátil přípisem čj. Spr 1682/2019-3 na Celní úřad Plzeňského kraje s žádostí o vymožení uložených plnění. Svou žádost odůvodnil odkazem na § 161 daňového řádu, který upravuje dělenou daňovou správu. Na soudního exekutora se neobrátil proto, že se jedná o drobné nároky a náklady na vymáhání by překročily jejich hodnotu, což odporuje judikatuře Ústavního soudu. [5] Celní úřad pro Plzeňský kraj odmítl svou pravomoc k vymáhání pohledávek. Uvedl, že celní orgány nejsou k vymáhání uvedených plnění „kompetentní“. Celní úřady sice vykonávají správu placení plnění v rámci dělené správy, ale nevymáhají veškerá plnění, na která dopadá daňový řád. Soud je správcem daně a má jím uložená plnění vymoci sám. [6] Následně se krajský soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na řešení kompetenčního sporu mezi ním a celním úřadem. Ústavní soud však návrh odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 20/19. Uvedl, že k řešení kompetenčního sporu mezi soudem a správním orgánem je příslušný zvláštní senát (odst. 17 usnesení). [7] Krajský soud v Plzni, jednající svým předsedou, poté podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu mezi ním a celním úřadem. [8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následující úvahou: [9] Dle zákona o některých kompetenčních sporech se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost, jehož stranami jsou: a) soudy a orgány moci výkonné územní, zájmové nebo profesní samosprávy, b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Takto vymezené kompetenční spory projednává a rozhoduje zvláštní senát, který rozhodne, kdo je příslušný ve věci vydat rozhodnutí. Esenciální podmínkou pro to, aby byla dána pravomoc zvláštního senátu, je tedy existence kompetenčního sporu ve smyslu zákona o některých kompetenčních sporech. [10] Ústavní soud má pravdu, že zvláštní senát rozhoduje spory mezi soudy a správními orgány. V projednávané věci se však o takovou věc nejedná z důvodů uvedených níže. [11] Účelem zákona o řešení některých kompetenčních sporů je řešit spory mezi soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy dle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech a spory mezi civilními a správními soudy dle § 1 odst. 1 písm. b) zákona o některých kompetenčních sporech. Písmena a) a b) představují relativně samostatné pravomoci zvláštního senátu se samostatným historickým vývojem. [12] Písmeno b) je reakcí na vznik správních soudů a před 1. 1. 2003 nebylo v právním řádu nutné. Písmeno a) navazuje na rozhodovací činnost vrchních soudů dle § 8a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002. Provádí čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, dle kterého Ústavní soud rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepříslušíli podle zákona jinému orgánu. Zvláštním zákonem je pak právě zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Tato pravomoc má tedy ústavněprávní dimenzi; jde o spory mezi soudy a správními orgány jako představiteli dvou rozdílných mocí ve státě, moci soudní a moci výkonné. [13] S ohledem na závažnost dělby moci jako hodnoty demokratického právního státu je dle zvláštního senátu nutné zkoumat nejen označení orgánu, který by měl vystupovat jako strana kompetenčního sporu, ale rovněž pravomoc, kterou v dané věci vykonával (měl vykonávat), respektive zkoumat, z pozice které části státní moci jednal (měl jednat). Není přípustné, aby pouhé označení spořícího se státního orgánu mohlo být určující pro pravomoc rozhodovat takto významné kompetenční spory. Při opačném závěru by pravomoci zvláštního senátu nemusely podléhat spory, které by dle smyslu a účelu své existence rozhodovat měl, a naopak by musel rozhodovat spory, které mu dle smyslu a účelu jeho zřízení, nepřísluší. Zvláštní senát se proto zabýval tím, kdo je stranou kompetenčního sporu a v jaké pozici zde vystupuje. [14] Obě strany sporu ve věci poukazují na úpravu dělené daňové správy. Dělená daňová správa může nastat ve dvou případech. Prvním z nich je situace, kdy je orgánem veřejné moci, jenž není správcem daně, uložena určitá platební povinnost osobě, která není daňovým subjektem (§ 161 odst. 1 daňového řádu). K uložení této peněžité povinnosti došlo na základě „nedaňového“ zákona. Jde o tzv. procesní dělenou správu, neboť orgán, který peněžité plnění uložil, vybírá, vymáhá a eviduje toto peněžité plnění a při úkonech v rámci výběru, vymáhání či evidenci plnění používá daňový řád. Tento orgán veřejné moci má postavení, jako by byl správce daně, a osoba, která je povinna tohoto plnění hradit, má pak postavení obdobné daňovému subjektu. Toto peněžité plnění se rovněž považuje za daň. Druhá situace je upravena v § 161 odst. 3 d. ř.; jde o tzv. dělenou správu věcnou, neboť při ní dochází k přesunu kompetence z „původního“ orgánu veřejné moci, který peněžité plnění uložil, na orgán veřejné moci, který ji bude spravovat (vymáhat, vybírat a evidovat). (Lichnovský, O., Ondrýsek, R., Nováková, P., Kostolanská, E., Rozehnal, T. Daňový řád, 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2021, k § 161). [15] Podstatou dělené správy je rozlišení tří fází – 1) ukládání plnění, které končí okamžikem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, který není správcem daně, o uložení plnění (nevznikla-li platební povinnost ex lege – viz § 161 odst. 1 in fine daňového řádu); 2) vybírání uloženého plnění (inkaso dobrovolného splnění uložené peněžité sankce) a 3) vymáhání uloženého plnění v případě, že povinný subjekt ve lhůtě splatnosti svou povinnost nesplnil. V případě dělené správy plnění ukládá orgán, který není správcem daně, ale v další fázi procesu buď týž orgán, nebo jiný státní orgán (zpravidla obecný správce daně) postupuje podle procesních daňových předpisů a vybírající nebo vymáhající orgán má již procesní postavení správce daně (usnesení zvláštního senátu čj. Konf 32/2015-11). [16] Zvláštní senát si je vědom jedinečnosti vztahu soudu jakožto orgánu moci soudní a státní správy soudů. Vztah soudu a jeho správy je specifický v tom, že se jejich činnost v jednotlivých fázích správy poplatků může prolínat, neboť správa jako pomocný aparát soudu vytváří soudu podmínky k řádnému výkonu soudnictví [§ 118 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Obecně zvláštní senát vychází z toho, že o výši a splatnosti peněžitých plnění uložených soudy na základě procesních předpisů musí rozhodovat nezávislé soudy v rámci své soudní pravomoci, a to i ve fázi placení. V usnesení čj. Konf 2/2014-17 pak zvláštní senát uvedl, že podá-li účastník řízení před soudem žádost o „posečkání“ s placením soudního poplatku nebo žádost o „rozložení úhrady soudního poplatku na splátky“, je k vydání rozhodnutí o takové žádosti příslušný soud, nikoli správa soudu (předseda soudu). [17]