1 Afs 118/2022 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 118/2022- 53 - text  1 Afs 118/2022 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. P., zastoupen JUDr. Alicí Kluzákovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. 4861/21/520010421711811, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. 52 Af 24/2021  113, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dodatečnými platebními výměry ze dne 16. 3. 2020, č. j. 415391/20/280151523 609040, a ze dne 20. 3. 2020, č. j. 444090/20/2801 51523609040, Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015 a 2017. Ty následně žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2021, č. j. 4861/21/ 520010421711811 potvrdil. [2] Předmětem sporu bylo posouzení situace, ve které správce daně na základě daňového řízení vedeného u obchodní korporace JIP majetková, s.r.o., zjistil, že žalobce je držitelem dluhopisů JIP 7_2027 s datem emise 30. 11. 2012, a vyzval jej, aby předložil veškeré listiny vztahující se k těmto dluhopisům. Předložené listiny však neobsahovaly stanovené náležitosti (označení prvního majitele). Z tohoto důvodu nebylo možné příjmy z nich plynoucí považovat za příjmy dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, které jsou zdaňovány zvláštní sazbou daně dle § 36 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů, ve spojení s § 36 odst. 3 téhož zákona. [3] Postupu správních orgánů se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. [4] Krajský soud uzavřel, že dluhopisy (resp. hromadné listiny tyto dluhopisy nahrazující), které žalobce na základě výzvy správci daně při jednání dne 7. 6. 2018 předložil, neobsahovaly zákonem stanovené náležitosti [konkrétně údaj nutný k jednoznačné identifikaci jejich prvního vlastníka (§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech)], a proto nebyly platně vydány. Jako nevěrohodné odmítl tvrzení, že původně předložené listiny byly pouhými vzory, přičemž hromadné listiny/dluhopisy splňující veškeré právní náležitosti předložil žalobce správci daně následně, v reakci na výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. [5] Odmítl rovněž provedení důkazu listinami „stanovisko k výběru způsobu financování expanze společnosti JIP majetková, s.r.o.,“ (ze dne 1. 10. 2012) a „předávací protokol“ (ze dne 10. 12. 2012), neboť tyto listiny mohl žalobce předložit v daňovém řízení, nicméně tak bez jakéhokoliv omluvitelného důvodu neudělal. Ze stejných důvodů soud nevyslechl Jakuba Kováře, neboť jeho výslech mohl žalobce navrhnout již v daňovém řízení, avšak opět tak bezdůvodně neučinil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [7] Předně uvedl, že rozsudek je dle něj zatížen vadou, neboť výzva ke splnění povinnosti ze dne 25. 5. 2018, č. j. 155022/18/280160564605231, byla vůči němu učiněna v daňovém řízení vedeném se společností JIP majetková, s.r.o., tzn. v tento okamžik nebylo ještě zahájeno daňové řízení vůči němu. Tímto správce daně porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, který tak nevěděl, čeho se výzva týká. [8] Dále se ohradil proti výkladu krajského soudu, který pojem „emitovaný dluhopis“, uvedený v čl. IV bod 2 zákona č. 192/2012 Sb. interpretuje jako „vydaný dluhopis“. K této problematice stěžovatel obsáhle poukazuje na rozdíl mezi pojmy „emise“ a „vydání“ dluhopisu, a to například s odkazem na § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném od 1. 1. 2011 do 29. 6. 2013 apod. [9] Zopakoval, že listiny předložené na výzvu správce daně ze dne 25. 5. 2018 byly toliko vzory hromadných listin, které byly opatřeny ověřenými podpisy za účelem prokázání, že byly řádně emitovány do konce roku 2012. Originály dluhopisů splňující veškeré zákonné náležitosti byly správci daně předloženy na ústním jednání dne 2. 4. 2019, což nelze považovat za nijak účelové jednání. Správní soud pak rovněž porušil zásadu materiální pravdy, neboť dostatečně nezjistil skutkový stav věci a vůbec se například nevypořádal s tím, že smlouva o úpisu byla uzavřena až dne 10. 12. 2012, což se neshoduje s datem 29. 11. 2012, které bylo uvedeno na vzorech hromadných listin s úředně ověřeným podpisem. Uzavírá proto, že k vydání dluhopisů došlo až dne 10. 12. 2012. Za účelové označil hodnocení výpovědí XA a XB, které je odtrženo od jejich skutečného obsahu. [10] Další pochybení spatřuje ve skutečnosti, že žalovaný neunesl tzv. obrácené důkazní břemeno, neboť dostatečně neprokázal a neodůvodnil, proč považuje za nevěrohodné originály vydaných dluhopisů, které předložil daňový subjekt v reakci na výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. [11] S ohledem na výše uvedené navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, případně též zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž setrvává na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a následně aprobovaných krajským soudem v napadeném rozsudku. Pro úplnost uvedl, že povinností soudů není reagovat na každý dílčí argument žalobce, ale vypořádat se s nosnými žalobními námitkami. Této povinnosti pak soud jednoznačně dostál. Řadu námitek přitom označil za nepřípustnou, neboť nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, rovněž zdůraznil, že soud přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí toliko v rozsahu uplatněných námitek a dále pouze vady, které zkoumá z úřední povinnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl zamítnutí podané kasační stížnosti. [13] Na toto vyjádření reagoval stěžovatel replikou, ve které uvedl, že na procesní vadu související s nezahájeným správním řízením poukázal již v žalobě, a nejedná se tak o novou argumentaci. Rozvedl dále argumentaci vysvětlující rozdíl mezi emisí a vydáním dluhopisu. Dále uvedl, že „předložené vydané dluhopisy s datem 10. 12. 2012 hodnotí soud jako "nevěrohodný důkaz", aniž by dostatečně zdůvodnil (stejně tak jako žalovaný), proč je to nevěrohodný důkaz“. [14] Stěžovatel setrval na tom, že rozsudek je zatížen podstatnými vadami, v důsledku kterých došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces v daňovém řízení a k porušení zásady materiální pravdy. Opakovaně odkázal na svědectví XB a XA, která jednoznačně dokládají jeho argumentaci. [15] K replice se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že zákonodárce nepoužívá termín „emitovaný dluhopis“ ale toliko „vydaný dluhopis“. Pouze řádně vydaný cenný papír splňující veškeré zákonné požadavky může vyvolat právní účinky a tady aktivovat i příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná. [17] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že krajský soud nemá povinnost reagovat na každou dílčí žalobní námitku (a v žalobě obecně zmíněné tvrzení) a tu obsáhle vyvrátit. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/201333, či rovněž nález ÚS ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). [18] Napadený rozsudek kritéria přezkoumatelnosti splňuje, neboť se v něm krajský soud vypořádal se stěžejní žalobní argumentací stěžovatele a dostatečně vysvětlil, proč ji považoval za nedůvodnou. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí, které je věcně, byť místy stroze, avšak řádně odůvodněné, ze kterého je zřejmé, proč krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Nepřezkoumatelnost nelze vnímat jako subjektivní představu o tom, jak měl soud o podané žalobě rozhodnout. Jde o objektivní překážku, která by Nejvyššímu správnímu soudu bráni