2 Afs 160/2021 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 160/2021- 58 - text  2 Afs 160/2021 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 12, Praha 2, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 6. 2018, č. j. 27083/18/530022444711887, č. j. 27084/18/530022444711887, č. j. 27085/18/530022444711887, č. j. 27086/18/530022444711887, č. j. 27087/18/530022444711887, č. j. 27088/18/530022444711887, č. j. 27089/18/530022444711887, č. j. 27090/18/530022444711887, č. j. 27091/18/530022444711887 a č. j. 27092/18/530022444711887, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 3 Af 27/2018  167, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 3 Af 27/2018  167, a rozhodnutí Odvolací finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2018, č. j. 27083/18/530022444711887, č. j. 27084/18/530022444711887, č. j. 27085/18/530022444711887, č. j. 27086/18/530022444711887, č. j. 27087/18/530022444711887, č. j. 27088/18/530022444711887, č. j. 27089/18/530022444711887, č. j. 27090/18/530022444711887, č. j. 27091/18/530022444711887 a č. j. 27092/18/530022444711887, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 59 684 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný shora označenými rozhodnutími změnil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) ze dne 20. 6. 2018 (dále též „platební výměry“), kterými byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 0 Kč, a to vždy za období březen 2006 až prosinec 2006 (10 dodatečných platebních výměrů). [2] Žalobce podal proti rozhodnutím žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 3 Af 27/2018  167 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. [3] Městský soud shrnul skutkový stav věci, dosavadní průběh řízení a taktéž právní úpravu aplikovanou na posuzovaný případ. Následně se zabýval posouzením uplatněných žalobních námitek, žádný ze žalobních bodů však neshledal důvodným. [4] Nepřisvědčil žalobci v tom, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost z důvodu nesprávného výkladu použitých ustanovení zákona o DPH, ani pro nedostatek důvodů pro nedostatečné vypořádání námitky žalobce o možnosti použití § 72 odst. 5 uvedeného zákona v posuzovaném případě. [5] Městský soud neshledal ani nesprávné právní posouzení povahy provozování veřejnoprávního rozhlasového vysílání ze strany správních orgánů. Poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 22. 6. 2019 ve věci C11/15, Český rozhlas (dále již jen „rozsudek Soudního dvora C11/15“), jímž bylo rozhodnuto o předběžné otázce položené Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 5 Afs 124/2014. Soudní dvůr v něm dovodil, že činnost veřejnoprávního vysílání, která je financována prostřednictvím povinného poplatku placeného vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače a která je provozována společností založenou zákonem, není poskytováním služby za protiplnění a nespadá do působnosti směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. Května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „šestá směrnice“). Městský soud na základě rozsudku Soudního dvora C11/15 vysvětlil, že neexistuje přímá souvislost mezi službou veřejnoprávního vysílání a poplatkem za něj a povinnost zaplatit poplatek není vázána na využívání služby veřejnoprávního vysílání žalobce, nýbrž se váže na držení rozhlasového přijímače, aniž musí být používán. Nadto přístup ke službě veřejnoprávního rozhlasového vysílání není podmíněn placením poplatku. [6] Dále městský soud ve vztahu k posouzení povahy veřejnoprávního rozhlasového vysílání poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 124/2014  178, který v návaznosti na rozsudek Soudního dvora C11/15 uzavřel, že žalobce nevykonává při poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání ekonomickou činnost. Městský soud tudíž odkázal na § 72 odst. 5 zákona o DPH, podle nějž nárok na odpočet daně z přidané hodnoty může náležet žalobci pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití přijatých plnění pro žalobcovu ekonomickou činnost. Tento závěr považoval za souladný i s unijním právem a ustálenou judikaturou Soudního dvora. [7] K navazující sporné otázce týkající se povahy činnosti žalobce jako činnosti ekonomické podle zákona o DPH městský soud zopakoval, že vzhledem k tomu, že poskytování služby veřejnoprávního rozhlasového vysílání v rozsahu financovaném rozhlasovými poplatky není službou za protiplnění, a nelze je tedy ani považovat za ekonomickou činnost podle § 5 odst. 2 zákona o DPH, v rozsahu plnění souvisejících s uvedenou činností (poskytováním služby veřejnoprávního rozhlasového vysílání) žalobci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vůbec nevznikl. [8] Nesouhlasně se žalobcem se městský soud vyjádřil i k otázce povahy zahraničního vysílání jako ekonomické činnosti. Poukázal na úvahy žalovaného v napadených rozhodnutích o tom, že zahraniční vysílání žalobce je financováno ze státního rozpočtu (§ 10 odst. 2 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu; dále jen „zákon o Českém rozhlasu“), což plyne i z uzavřených smluv o zajištění a provozování rozhlasového vysílání ČRo do zahraničí. Tedy ani platba za zahraniční vysílání není podle městského soudu hrazena z právního vztahu zahrnujícího vzájemné poskytování plnění, ale jde o plnění povinnosti stanovené přímo zákonem. Ani dotace Ministerstva zahraničních věcí poskytovaná na toto zahraniční vysílání proto nemůže být považována za protiplnění za poskytování veřejné služby rozhlasového vysílání. Uvedené zahraniční vysílání tedy také nepředstavuje ekonomickou činnost podle § 5 odst. 2 zákona o DPH. Z přijatých plnění souvisejících s touto činností tudíž žalobci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty také nevznikl. [9] S ohledem na uvedené závěry se městský soud dále zabýval rozsahem nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Odmítl názor žalobce, podle nějž proto, že zákon o DPH nestanovil v rozhodné době mechanismus pro snížení tohoto nároku, jej vůbec snížit nelze a žalobci náleží nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v plném rozsahu. Takový úplný nárok totiž podle městského soudu žalobci nikdy nevznikl, což vyplývá z § 72 odst. 5 zákona o DPH. Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u přijatých plnění náleží pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití těchto plnění při ekonomické činnosti žalobce. Městský soud měl za to, že to byl primárně žalobce, kdo měl určit, v jakém poměru bylo to které konkrétní přijaté plnění použito na ekonomickou a jinou (neekonomickou) činnost, a správce daně mohl tento výpočet korigovat. Městský soud v tomto ohledu potvrdil jako nejpřesnější stanovení tohoto poměru na základě výnosů deklarovaných ve Výroční zprávě o hospodaření Českého rozhlasu za rok 2006 (dále jen „zpráva o hospodaření“), jak k věci přistoupil žalovaný. Z celkových výnosů (1 980 658 000 Kč) činil podle zprávy o hospodaření výnos z čerpání fondu rozhlasových poplatků 87,23 % výnosů (1 727 688 000 Kč), výnos ze zahraničního vysílání činil 3,44 % všech výnosů (68 000 000 Kč) a ostatní výnosy tvořící 1,04 % všech výnosů (20 563 000 Kč) se týkaly činnosti, která nepodléhá DPH (granty, dotace, úroky a smluvní pokuty). Z uvedeného dospěl k závěru o poměru 8,3 %, tj. po zaokrouhlení ve prospěch žalobce 9 % z vykazovaných plnění, která žalobce využil v rámci ekonomických činností, a u nichž mu tudíž vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. [10] Za konkrétně, určitě a srozumitelně provedené považoval městský soud též určení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v krácené výši (podle § 72 odst. 4 zákona o DPH), jak je provedl žalovaný v napadených rozhodnutích. Použilli žalobce přijatá zdanitelná plnění i pro uskutečnění plnění bez nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, bylo třeba stanovit koeficient pro toto krácení. Jeho konkrétní způsob stanovení podle městského soudu žalovaný dostatečně vysvětlil na str. 11 a 12 napadených rozhodnutí. [11] Námitky stěžovatele týkající se porušení zásad in dubio pro mitius a in dubio pro libertate nejsou podle městského soudu důvodné, přičemž k těmto se již vyjádřil ve svém původním rozsudku sp. zn. 9 Af 21/2010. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasač