2 Afs 190/2021 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 190/2021- 74 - text 2 Afs 190/2021 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: Severočeská stavební, a. s., se sídlem Žižkova 196/278, Trmice, zast. Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. 48714/17/5200-11432-711891, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Af 5/2018 – 97, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Af 5/2018 – 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 11. 2017, č. j. 48714/17/5200-11432-711891 (dále jen „napadené rozhodnutí“), v části týkající se bankovního spojení změnil a ve zbytku ponechal beze změny dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 5. 2012, č. j. 210961/12/214913505891 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým správce daně podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni z moci úřední daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 6 662 880 Kč, a podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve spojení s § 264 odst. 13 daňového řádu žalobkyni předepsal penále ve výši 20 % z částky dodatečně vyměřené daně, tj. 1 332 576 Kč. [2] Napadené rozhodnutí je již druhým rozhodnutím ve věci; původní rozhodnutí bylo podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 1. 8. 2016, č. j. 15 Af 8/2014 – 62. Krajský soud v něm uvedl, že „daňové orgány předčasně upustily od snahy opatřit pro věc podstatný výslech svědka F., čímž svůj postup zatížily vadou, která podle § 76 odst. 1 písm. c) s ř s. mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ve vztahu k ostatním navrženým svědeckým výpovědím svědků H., B. L. M., Z. V. S. a B. V., které odmítl žalovaný realizovat, soud uvádí, že podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění o uvedené svědecké výpovědi (pokud je bude možno realizovat). V dalším řízení pak žalobce může navrhovat i slyšení dalších svědků či důkazních prostředků, avšak to neznamená, že žalovaný či správce daně musí každému návrhu vyhovět. Nicméně žalovaný musí ve svém rozhodnutí konkrétně odůvodnit, proč považuje výslech svědků za nadbytečný, např. proto, že svědek by se měl vyjadřovat k již prokázaným skutečnostem, nemůže však předjímat, co bude svědek vypovídat.“ [3] Zrušení napadeného rozhodnutí a dodatečného platebního výměru pro nezákonnost a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení se žalobkyně opět domáhala žalobou. Namítala uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně dnem 17. 6. 2017, následkem kterého měl žalovaný podle § 111 odst. 6 daňového řádu dodatečný platební výměr zrušit a odvolací řízení zastavit; chybí argumentace, proč došlo k vyměření daně ještě dne 14. 11. 2017, žalobkyně se proto musí bránit proti nevyřčeným argumentům. S případným závěrem, že došlo ke stavení prekluzivní lhůty z důvodu podání žádosti o mezinárodní spolupráci, žalobkyně nesouhlasí, stejně tak s postupem žalovaného, který ukončil proces mezinárodního dožádání s tím, že od žádosti uplynul více než jeden rok a žalovaný i přes urgence stále neobdržel potřebné informace. Dle názoru žalobkyně žalovaný porušil její procesní práva tím, že ji předem neinformoval o tom, že se chystá vydat rozhodnutí, a ona se tak nemohla vyjádřit ke zjištěným skutečnostem, případně předložit další důkazní prostředky, a také tím, že nerespektoval povinnost realizovat svědecké výpovědi, uloženou mu rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 8. 2016, č. j. 15 Af 8/2014 – 62. Dále žalobkyně zopakovala některé z předchozích námitek z řízení, ve kterém byl vydán zmiňovaný rozsudek, tedy námitku doručení původního rozhodnutí žalovaného až po uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně, nedostatečného provedení dokazování a nesprávného posouzení skutečností z něj vyplývajících. Žalobkyně také upozornila na to, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou upozorňující na neprovedené důkazy. Dle jejího názoru žalovaný tvrzením, že navržení svědci nemohli prokázat provedení prací uvedených společností, nepřípustně předjímal to, co svědci mohli uvést; tím zkrátil její práva. Odmítla také argument o nadbytečnosti těchto svědeckých výpovědí. Rozsudek krajského soudu [4] Krajský soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 A 5/2018 – 97 (dále jen „napadený rozsudek“), zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Nejprve se krajský soud zabýval namítanou prekluzí daňové povinnosti. Předmětem řízení je daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007. Krajský soud shrnul, že konec zdaňovacího období roku 2007 připadl na 31. 12. 2007, tudíž lhůta pro vyměření daně z příjmů právnických osob za toto zdaňovací období by v případě žalobkyně bez dalšího skončila dne 31. 12. 2010. Správce daně však dne 15. 3. 2010 zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu za zdaňovací období roku 2007 u této daně, a proto v souladu s § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků běžela tříletá lhůta pro vyměření daně znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven, tj. od 31. 12. 2010. Její konec by tak připadl na 31. 12. 2013. Daňový řád nabyl účinnosti 1. 1. 2011; podle § 264 odst. 4 tohoto zákona skutečně konec lhůty pro vyměření daně v případě žalobkyně připadl na 31. 12. 2013. V této lhůtě stihl správce daně vydat dodatečný platební výměr ze dne 30. 5. 2012, proti kterému podala žalobkyně odvolání, o němž žalovaný rozhodl dne 6. 12. 2013. Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že dne 19. 12. 2013 nedošlo k fikci doručení, a doručeno bylo tak až 1. 1. 2014; námitku prekluze proto shledal nedůvodnou. [6] K dalšímu běhu lhůty odkázal krajský soud na § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, v souladu s nímž se lhůta prodloužila do 31. 12. 2014. Dne 14. 12. 2014 žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2013, tudíž lhůta v souladu s § 41 s. ř. s. běžela až od právní moci rozsudku dne 3. 8. 2016; zbývající část lhůty by bez dalšího uplynula dne 24. 6. 2017. Krajský soud dále uvedl, že v důsledku mezinárodního dožádání neběžela lhůta od 19. 10. 2016 přinejmenším do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí dne 14. 11. 2017, kdy žalovaný mezinárodní spolupráci – byť neformálně – ukončil tím, že po marné urgenci již nadále na odpověď ukrajinské strany nečekal. [7] Napadené rozhodnutí shledal krajský soud přezkoumatelným vyjma vypořádání důkazního návrhu obsaženého ve vyjádření žalobkyně ze dne 25. 10. 2013 pokud jde o výslech svědků P. O., bývalého předsedy představenstva žalobkyně, V. Ch., aktuálního předsedy představenstva žalobkyně, a Lubomíra Červinského a Ing. Jaroslava Štráchala, jednatelů společnosti INSKY spol. s r. o., jejímž dodavatelem žalobkyně byla. Byť není povinností správního orgánu provést každý navrhovaný důkaz, v situaci, kdy jej neprovede, musí svůj postup řádně odůvodnit. Krajský soud k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018 – 37, s jehož závěrem, že nelze předjímat, jaké skutečnosti z výpovědí svědků vyplynou, ani jakou vypovídací hodnotu budou mít tyto výpovědi mít, se ztotožnil. Krajský soud také poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007  119, a ze dne 26. 2. 2010, č. j. 2 Afs 32/2008 – 116), na základě nichž dovodil, že daňové orgány neumožnily žalobkyni unést její důkazní břemeno. [8] Pro vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, že neopomene v souladu s § 115 odst. 2 daňového řádu seznámit žalobkyni se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, včetně výsledku mezinárodního dožádání, a umožní jí, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřila, popřípadě navrhla provedení dalších důkazů. Návrhu na zrušení dodatečného platebního výměru krajský soud s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, č. 1865/2009 Sb. NSS, nevyhověl. Ostatními žalobními námitkami se s ohledem na to, že se řízení vrací do fáze dokazování, krajský soud nezabýval. II. Kasační stížnost žalovaného