2 As 340/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 340/2019- 30 - text  2 As 340/2019 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. M.P., zastoupený JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2018, č. j. 22461/2018NH30.130. 5. 18, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 44 A 62/2018  30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce v prostorech na adrese X poskytuje občerstvení v podobě alkoholických a nealkoholických nápojů a balených potravin (dále jen „provozovna“). [2] Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 9. 4. 2018, č. j. KHSSC 16380/2018 (dále jen „prvostupňový orgán“ a „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce jako provozovatel provozovny stravovacích služeb uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 36 odst. 8 písm. a) a b) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (dále jen „zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“), neboť dne 20. 11. 2017 v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek nevyzval hosty sedící u stolu v obou konzumačních místnostech provozovny, kteří v době kontroly nedodržovali zákaz kouření stanovený § 8 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, aby v tomto jednání nepokračovali nebo aby prostor provozovny opustili; žalobce zároveň nesplnil povinnost stanovenou § 9 odst. 2 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, neboť vnitřní prostor provozovny nebyl v době kontroly u vstupu označen zjevně viditelnou grafickou značkou „Kouření zakázáno“. Za tento přestupek prvostupňový orgán žalobci uložil úhrnnou pokutu ve výši 15 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že v jeho výroku opravil neúplný název provozovny žalobce, a ve zbytku jej potvrdil. II. Řízení před krajským soudem [3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (dále jen „napadený rozsudek“). Vycházel z toho, že žalobce byl v době kontroly držitelem živnostenského oprávnění pro hostinskou činnost, pro jejíž výkon měl v živnostenském rejstříku zapsánu dotčenou provozovnu, a že žalobce v této provozovně podával alkoholické a nealkoholické nápoje a balené potraviny. Provozovna byla rozhodnutím stavebního úřadu povolena k užívání jako provozovna rychlého občerstvení. Zjištěné skutečnosti, že v době kontroly v prostorech provozovny přítomné osoby kouřily a že vnitřní prostory nebyly označeny značkou „Kouření zakázáno“, žalobce nesporoval. [4] Krajský soud konstatoval, že žalobce naplnil všechny znaky provozovatele provozovny stravovacích služeb ve smyslu § 8 odst. 1 písm. k) a § 9 odst. 1 ve spojení s 2 písm. i) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. S odkazem na § 23 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), upozornil, že k naplnění pojmu provozovna stravovacích služeb postačí k přímé spotřebě podávat toliko nápoje. [5] Podle krajského soudu je nerozhodné, zda je osoba ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek členem spolku; podstatné je, že tato osoba nedodržuje zákaz kouření. Nezáleží na tom, zda byla provozovna žalobce veřejnosti volně přístupná, či zda byla přístupná pouze členům spolku. Právní předpisy obecně nebrání tomu, aby žalobce podmínil vstup do své provozovny členstvím ve spolku, pokud je tak činěno nediskriminačním způsobem. Obdobným způsobem fungují fitness/wellness studia; omezení vstupu do provozovny na základě členství však nevylučuje takové provozovny z veřejnoprávní regulace a z kontrolní pravomoci orgánů veřejné moci. I kdyby žalobce svoji činnost provozoval na obdobném principu, nic by to neměnilo na jeho veřejnoprávních povinnostech. Ty vyplývají i z toho, jak potravinářský podnik definuje čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (dále jen „Nařízení“). Ze správního spisu navíc krajský soud zjistil, že provozovna tímto způsobem provozována nebyla, neboť nikdo nekontroloval, zda do provozovny žalobce vstupují členové klubu, či jiné osoby, a toto zjištění žalobce dále nerozporoval. Jeho provozovna navenek působí jako jakákoli jiná provozovna restauračního typu, je opatřena vývěsním štítem a cenovou nabídkou nápojů, má stanovenou otevírací dobu, přičemž je nerozhodné, že je na dveřích označena jako klubová místnost pouze pro členy klubu. Správní orgány proto dospěly ke správnému závěru, že žalobce provozuje provozovnu stravovacích služeb. [6] Krajský soud vyloučil, že by se žalobce mohl své veřejnoprávní povinnosti zprostit pronájmem místností spolku. Adresát právní normy totiž nemůže soukromoprávním jednáním přenést veřejnoprávní povinnost na jinou osobu. Žalobce sám aktivně žádnou smlouvu správním orgánům nepředložil, a není tedy ani postaveno najisto, zda taková smlouva vůbec existuje. Ať už však smlouva uzavřena byla, či nikoli, nemohla mít žádné právní účinky ve vztahu k povinnostem žalobce plynoucích mu z práva veřejného. [7] Krajský soud dále zdůraznil, že kontrolovanou osobou i obviněným z přestupku byl žalobce a nikoli spolek. Soud se proto nemůže zabývat námitkou žalobce, že bylo zasaženo do činnosti spolku od žalobce odlišného, neboť správní orgány vedly řízení o přestupcích pouze se žalobcem. Skutečnost, že žalobce je současně předsedou klubu, na tom nic nemění. [8] Podle krajského soudu je žalobcem užité srovnání s domácími oslavami, na nichž je občerstvení zajišťováno podnikatelem, který v rámci hostinské činnosti poskytuje stravovací služby mimo svou provozovnu, nepřípadné. Pokud se totiž taková soukromá akce koná v prostoru, který není provozovnou stravovacích služeb, pak na takovou akci zákaz kouření zásadně dopadat nebude. Bude tomu tak proto, že pro takový prostor zákaz kouření není vůbec stanoven, nikoli proto, že se na tom přítomní usnesli. Odlišná situace by nastala v případě, kdyby se taková soukromá oslava uskutečnila v prostoru, který naplňuje znaky místa, v němž je kouření právními předpisy zakázáno. V takovém případě by se museli účastníci podrobit veřejnoprávní regulaci. III. Kasační stížnost [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozhodnutí krajského soudu z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného aprobovaným krajským soudem, že provozuje hostinskou činnost v provozovně stravovacích služeb určených pro veřejnost. Kontrolované místnosti má pronajaty soukromý Kuřácký klub Batalion, a schází se tam pouze jeho členové. Stěžovatel kontrolující pracovníky seznámil se všemi rozhodnými skutečnostmi, tedy i s tím, že se nachází v soukromém klubu, kde jsou pouze jeho členové, a nikoli v restauraci s hosty z řad veřejnosti. Na požádání by jim předložil i nájemní smlouvu a seznam členů klubu, ale kontrolní pracovníci si tyto dokumenty nevyžádali; toliko opakovali, že stěžovatel porušuje zákon. Listiny prokazující opak odmítli převzít a argumenty stěžovatele se dále nezabývali. [11] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud a správní orgány nepřípustně široce vykládají § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, kdy podle jejich názoru stačí, že žalobce má živnostenský list na hostinskou činnost, a proto klub spadá pod stravovací služby, i když se v klubu nikdo nestravuje. Kontrolované prostory nebyly kolaudovány ani nikdy provozovány jako jídelna nebo restaurace, kde se vaří. Jak správně konstatuje krajský soud, zákon blíže nedefinuje, co přesně spadá pod pojem stravovací služby. Není tak zřejmé, proč soud tento pojem vykládá tak široce; sice uznává, že se zde nikdo nestravuje, ale přesto je to podnik veřejného stravování. Při takto širokém výkladu je občerstvením jakékoli podávání nápojů nebo jídla naprosto kdekoliv, pokud ten, kdo občerstvení přinese, má živnostenské oprávnění na hostinskou činnost. [12] Stěžovatel brojí také proti nepřípustnému zásahu správních orgánů do práva sdružovat se a proti omezení spolkové činnosti. Kuřácké kluby mají více než dvousetletou tradici, existují po ce