2 As 53/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 53/2021- 35 - text 2 As 53/2021 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: D.S. Leasing, a.s., se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, zast. Mgr. Janem Brožem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2019, č. j. ČOI 6574/19/O100/3000/18/19/Hl/ŠT, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 31 A 31/2019 – 88, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ústřední inspektorát České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 14. 1. 2019, č. j. ČOI 6574/19/O100/3000/18/19/Hl/ŠT (dále jen „napadené rozhodnutí“), částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Jihomoravského a Zlínského ze dne 13. 8. 2018, č. j. ČOI 101896/18/3000/R/AF (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla žalobkyně uznána vinnou z porušení právní povinnosti tím, že v reklamě umístěné dne 17. 1. 2018 na internetových stránkách www.dsleasing.cz/obcane/spotřebitelsky-uver, jejíž součástí byly číselné údaje o nákladech úvěru (zápůjční úroková sazba, výše řádné splátky, celková splatná částka), uvedl v reprezentativním příkladu nepravdivou informaci o roční procentní sazbě nákladů (dále jen „RPSN“), když v příkladu úvěru v celkové výši 149 900,- Kč, úročeného pevnou úrokovou sazbou ve výši 7,045 % p.a., splatného 36 měsíčními splátkami ve výši 5547,- Kč, tvořenými splátkou jistiny, úrokem a poplatkem za pojištění (platbou pojistného), uváděl údaje o hodnotě RPSN ve výši 11,480 % (hodnota RPSN včetně pojistného) a ve výši 6,860 % (hodnota RPSN bez pojištění), přičemž skutečná hodnota RPSN u úvěru s výše uvedenými parametry činí 21,57 % (včetně pojistného) a 7,28 % (bez započítání pojistného do splátky), čímž porušila právní povinnost uvedenou v § 91 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku ve smyslu § 153 odst. 1 písm. s) zákona o spotřebitelském úvěru. [2] Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000,- Kč. Změna napadeného rozhodnutí spočívala v opravě chybně uvedeného zákona na ochranu spotřebitele místo zákona o spotřebitelském úvěru ve výroku II.; ve zbytku bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. [3] Žalobkyně se domáhala žalobou zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, v eventuálních petitech pak upuštění od uložení správního trestu, případně alespoň jeho přiměřeného snížení. Žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala v absenci materiální stránky přestupku a nepřiměřeném správním trestu. I.A Rozsudek krajského soudu [4] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 31 A 31/2019 – 88 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podstatou sporu bylo naplnění materiální stránky předmětného přestupku, eventuálně splnění podmínek pro upuštění od správního trestu, případně pak přiměřenost uložené pokuty. [5] S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 31, krajský soud uvedl, že jednání, jehož formální znaky zákon označuje za delikt, běžně naplňují i materiální znak deliktu. Materiální znak ohrožovacího správního deliktu spočívá ve společenské škodlivosti a je naplněn již samotným vytvořením potencionálně nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke škodlivým následkům. [6] Uvádění informace o RPSN má za cíl informovat spotřebitele o ceně spotřebitelského úvěru tak, aby jej mohl objektivně porovnat s nabídkami jiných poskytovatelů. V daném případě mohlo dojít například k tomu, že by spotřebitel na základě žalobkyní nesprávně uvedených informací vyhodnotil nabídku spotřebitelského úvěru jiného poskytovatele jako nevýhodnou, ačkoliv by tato ve skutečnosti byla výhodnější. Krajský soud rovněž odkázal na argumentaci prvostupňového správního orgánu, který uvedl, že „byla zkreslena představa spotřebitelů o skutečné nákladnosti spotřebitelských úvěrů nabízených obviněnou ve fázi před uzavřením smlouvy. Tím byla ztížena jejich možnost porovnat jednotlivé nabízené varianty spotřebitelských úvěru nabízených obviněnou mezi sebou navzájem nebo s úvěrovými produkty jiných poskytovatelů.“ [7] K argumentaci žalobkyně ojedinělostí postihovaného jednání krajský soud poukázal na to, že tato byla zohledněna při rozhodování o výměře trestu. Tvrzení žalobkyně podporuje i fakt, že doposud nebyla za porušení zákona o spotřebitelském úvěru trestána, nicméně to nemění nic na tom, že se daného přestupku dopustila. Tento má přitom povahu ohrožovacího deliktu, proto postačí samotné ohrožení zákonem chráněného zájmu, tedy ochrany spotřebitelů při uzavírání spotřebitelských úvěrů a možnost porovnání jednotlivých nabízených úvěrů od různých poskytovatelů. S ohledem na to není počet skutečně uzavřených smluv relevantní. Charakter činnosti žalobkyně byl však zohledněn při rozhodování o výši pokuty. [8] Krajský soud se s odkazem na důvodovou zprávu k § 133 a § 134 zákona o spotřebitelském úvěru neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že v případě RPSN jde o nepodstatný údaj. Naopak jde o jeden z nejpodstatnějších institutů sloužících pro orientaci na úvěrovém trhu. [9] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku poukazující na absenci povinnosti uzavřít požadované pojištění právě s žalobkyní. Dle jejího názoru sjednání pojištění nebylo relevantním údajem pro výpočet RPSN a údaj RPSN s pojištěním byl proto nepovinný. Krajský soud poukázal na to, že pojištění bylo k danému spotřebitelskému úvěru povinné a žalobkyně jej nabízela, byť nemuselo nutně být sjednáno přímo s ní. Spotřebitelé však mohli této nabídky využít, proto byl správný postup žalobkyně uvést obě varianty RPSN (s pojištěním i bez pojištění). Současně je nezbytné, aby byly v reklamě tyto údaje uvedeny správně. Na základě toho soud uzavřel, že se v případě RSPN s pojištěním nejednalo o nepovinný údaj a nedošlo tedy k porušení zásady legality. Námitku nenaplnění materiální podstaty přestupku tak shledal krajský soud nedůvodnou. [10] Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně, že závažnost jejího jednání byla typově nízká a je u ní naplněno důvodné očekávání, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k její nápravě. Krajský soud znovu upozornil na to, že se jedná o ohrožovací přestupek. Neshledal důvody pro upuštění od správního trestu ani namítané porušení zásady subsidiarity trestní represe. Vyjádřil souhlas s postupem správních orgánů vedoucím k potrestání žalobkyně. [11] K námitce nepřiměřenosti výše udělené pokuty krajský soud v první řadě připomněl, že za předmětný přestupek lze udělit pokutu až do výše 10 000 000,- Kč. Žalobkyni udělená pokuta tak představuje 0,5 % zákonné sazby. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, č. j. 3 As 32/2007 – 48, zabývající se otázkou ukládání pokut za správní delikty. Z citovaného rozsudku vyplývá, že ukládání pokut se děje ve sféře volného správního uvážení v zákonem vymezených hranicích. Správní orgán přitom dbá mimo jiné na dodržování principu individualizace sankce. To znamená, že druh, kombinace a intenzita sankcí odpovídá všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu. Rozhodnutí přitom musí být řádně odůvodněno. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 – 97, „[m]ezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán.“ [12] Krajský soud proto zkoumal, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení. Projevem individualizace bylo hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, přičemž v neprospěch žalobkyně správní orgán hodnotil rozdíl mezi jí uváděnou výší RPSN s pojištěním ve srovnání se skutečnou hodnotou RPSN s pojištěním. Způsob spáchání nebyl hodnocen ani ve prospěch, ani v neprospěch žalobkyně, a to vzhledem k tomu, že byl přestupek spáchán z nedbalosti, ale dalo se mu přejít zběžnou kontrolou údajů na internetových stránkách. Ve prospěch žalobkyně byla hodnocena řádná spolupráce s prvostupňovým orgánem, poskytování spotřebitelských úvěrů pouze jako okrajovou činností k hlavní podnikatelské činnosti a také fakt, že doposud nebyla postihována za porušení povinností stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru. V daném případě překročení či porušení mezí správního uváže