3 Afs 390/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 390/2020- 51 - text  3 Afs 390/2020 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: INFRONT SPORTS & MEDIA AG, se sídlem Grafenauweg 2, Zug, Švýcarská konfederace, zastoupená JUDr. Ing. Radkem Halíčkem, advokátem se sídlem Pobřežní 648/1, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 14 Af 16/2019 – 42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2019, č. j. 3011/19/5300-21441-711676, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1294616/17/2001-53524-109555 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně nevyhověl žádosti žalobkyně o přiznání nároku na vrácení daně z přidané hodnoty (DPH) zahraniční osobě za rok 2015 ve výši 3 785 929 Kč, podané podle § 83 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o DPH“). [2] Městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 14 Af 16/2019 – 42. [3] Městský soud nejprve shrnul podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Uvedl, že žalobkyně požádala správce daně dne 13. 5. 2016 o vrácení DPH zahraniční osobě povinné k dani. K žádosti doložila doklad č. 41800431 týkající se pořízení vstupenek na utkání mistrovství světa v ledním hokeji v Praze v roce 2015 (dále také jen „doklad o zakoupení vstupenek“), který byl vystaven Českým svazem ledního hokeje z. s. (dále jen „ČSLH“). Správce daně konstatoval, že uvedený doklad nebyl vystaven plátcem daně ve smyslu § 83 odst. 5 písm. b) zákona o DPH, neboť ČSLH se tímto plátcem stal až od 1. 1. 2015, zatímco zdanitelné plnění na předloženém dokladu se uskutečnilo již dne 18. 12. 2014. Z toho důvodu správce daně žalobkyni nárok na vrácení DPH nepřiznal (resp. přiznal ho „v nulové výši“). Po podání odvolání doplnil správce daně řízení podle § 113 odst. 2 daňového řádu o dvě vyjádření ČSLH, v nichž tento orgán popřel dodání vstupenek žalobkyni a předložil k tomu stornovací doklad č. 41800502, který nahradil doklad o zakoupení vstupenek (dále též „stornovací doklad“). ČSLH k tomu doplnil, že dotčené vstupenky fakturoval přímo koncovým zákazníkům a žalobkyně za ně nezaplatila. Žalovaný posléze ve svém rozhodnutí uvedl, že plnění, z něhož žalobkyně odvozovala svůj nárok na vrácení daně dle § 83 zákona o DPH, se neuskutečnilo, což vyplynulo z vyjádření ČSLH. Vstupenky na hokejová utkání nakonec nebyly poskytnuty žalobkyni jako zprostředkovateli, ale byly prodány přímo koncovým zákazníkům. Proto nebylo nutné zabývat se dále tím, zda jsou jednotlivé vstupenky zjednodušeným daňovým dokladem, jak tvrdila žalobkyně. Žalobkyně rovněž namítala, že vstupenky od ČSLH nakoupila a prodala je dále obchodní společnosti ŠKODA AUTO a. s. (dále jen „společnost ŠKODA AUTO“). Žalovaný k tomu podotkl, že jestliže žalobkyně vstupenky vůbec nenakoupila, nemohla je následně prodat společnosti ŠKODA AUTO. Prodej vstupenek této společnosti zůstal v rovině pouhého tvrzení, žalobkyně k němu žádné důkazy nepředložila, a neunesla tak důkazní břemeno. K tomu ve shodě se správcem daně doplnil, že i kdyby se zdanitelné plnění dle žalobkyní předloženého dokladu o zakoupení vstupenek uskutečnilo, žalobkyně by přesto nesplnila zákonné podmínky pro vrácení DPH, neboť ČSLH se stal plátcem daně až po uskutečnění tohoto plnění. [4] Městský soud v žalobě identifikoval čtyři žalobní body. V prvním z nich žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť nezohlednil kopie nakoupených vstupenek, které doložila spolu s žádostí o vrácení daně. Městský soud se s touto námitkou neztotožnil, protože žalovaný uvedl, že prodej vstupenek společnosti ŠKODA AUTO zůstal v rovině pouhého tvrzení, proto doložené vstupenky nepovažoval za rozhodný důkaz. Vycházel naopak z toho, že podle zjištění správce daně se deklarované zdanitelné plnění neuskutečnilo a vstupenky byly fakturovány na konečné zákazníky, nikoli na žalobkyni. [5] Druhou námitkou žalobkyně mířila na skutkový stav věci, který podle ní nebyl dostatečně zjištěn. Žalovaný neprovedl důkazy navržené žalobkyní, konkrétně výslech svědků z ČSLH a společnosti ŠKODA AUTO a vydání výzvy k předložení výpisů z jejich účetních evidencí, které měly prokázat, že stěžovatelka nakoupila vstupenky od ČSLH a následně je prodala společnosti ŠKODA AUTO. Městský soud k tomu předně podotkl, že v situaci, v níž žalobkyně předložila k žádosti doklad, který nebyl s to prokázat splnění zákonných podmínek pro vrácení daně (protože ČSLH nebyl v rozhodné době plátcem daně), a nadto byl později nahrazen stornovacím dokladem, nebylo potřebné provádět důkazy výpověďmi svědků ze společnosti ŠKODA AUTO nebo její účetní evidencí. Tato společnost nebyla ve vztahu mezi ČSLH a žalobkyní plátcem daně a navrhované důkazy nebyly s to doložit existenci daňového dokladu vystaveného plátcem, neměly tedy žádnou vypovídací hodnotu. Co se týče ČSLH, městský soud zdůraznil, že tento subjekt byl v řízení dvakrát vyzván k vyjádření, v nichž konstatoval, že žádné plnění žalobkyni neposkytl, což také doložil stornovacím dokladem. Další výzvy směřované na ČSLH by proto byly podle soudu nadbytečné. Byla to právě žalobkyně, kdo mohl jednoduše vlastním účetnictvím prokázat, že dotčené vstupenky prodala; ostatně k předložení důkazů byla vyzvána. To však neučinila. [6] Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, podle níž neměla možnost reagovat na tvrzení ČSLH a nemohla doplnit relevantní důkazy, neboť žalovaný v dokazování nepokračoval a vydal napadené rozhodnutí. Městský soud zopakoval, že žalobkyně byla k předložení potřebných důkazů řádně vyzvána a odkázal k tomu na příslušnou písemnost založenou ve správním spise. Ve stanovené lhůtě (15 dnů) však žádné další doklady na tuto výzvu nepředložila. Ukončením dokazování proto žalovaný do procesních práv žalobkyně nijak nezasáhl, neboť ta měla možnost nové důkazy doložit. [7] V posledním žalobním bodu žalobkyně brojila proti závěru, že doklad o zakoupení vstupenek neprokazoval uskutečnění zdanitelného plnění, neboť ČSLH v té době nebyl plátcem DPH. Podle ní však došlo k uskutečnění plnění až po registraci ČSLH k dani (tedy po 1. 1. 2015), podstatné není, že bylo fakturováno před touto registrací. Městský soud připomněl, že tato otázka byla toliko eventuální, protože žalobkyni se v prvé řadě vůbec nepodařilo prokázat, že od ČSLH obdržela vstupenky na hokejová utkání a za tyto vstupenky mu zaplatila cenu včetně DPH. Mimo to souhlasil s názorem daňových orgánů, že doklad o zakoupení vstupenek předložený žalobkyní nebyl vystaven plátcem DPH, neboť byl vystaven dne 18. 12. 2014, tedy před registrací ČSLH k dani. Nejednalo se tak o doklad podle § 83 odst. 5 písm. a) zákona o DPH. Neshledal v tomto ohledu ani tvrzené rozpory mezi rozhodnutím správce daně a rozhodnutím žalovaného. Správce daně nevyhověl žádosti žalobkyně pro nesplnění podmínky dle citovaného § 83 odst. 5 písm. a) zákona o DPH, žalovaný posléze po doplnění řízení konstatoval, že ke zdanitelnému plnění vůbec nedošlo, a i kdyby k němu došlo, platil by závěr správce daně ohledně nepředložení daňového dokladu vystaveného plátcem daně. [8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podává proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [9] Stěžovatelka nejprve shrnuje skutkový stav věci a dosavadní průběh řízení, především podotýká, že jejím předmětem podnikání je poskytování marketingových služeb souvisejících s velkými sportovními akcemi. Je mimo jiné také hlavním marketingovým partnerem Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) a poskytuje marketingové a propagační služby dalším jednotlivým partnerům, například společnosti ŠKODA AUTO. Zajišťuje tak například hromadný nákup vstupenek. Stěžovatelka dodává, že v průběhu roku 2015 zaplatila ČSLH částku za vstupenky uvedenou na dokladu o zakoupení vstupenek. Po provedení úhrady jí byly vstupenky předány a následně je prodala společnosti ŠKODA AUTO (za shodnou cenu jako byla nákupní cena zaplacená ČSLH). Nákup vstupenek a jejich následný prodej byl součástí smluvních ujednání mezi stěžovatelkou a společností ŠKODA AUTO. [10] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje v prvé řadě v tom, že městský soud aproboval nezákonné neprovedení navržených důkazních prostředků žalovaným. Obsáhle vysvětluje, že v rámci odvolacího řízení vymezila konkr