3 Azs 235/2022 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 235/2022- 27 - text  3 Azs 235/2022 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Michala Bobka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: S. K., zastoupen Mgr. Janem Gebouským, advokátem se sídlem Tyršova 182, Benešov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2022, č. j. 31 A 16/2022 – 37, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Gebouského, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející řízení [1] Žalobce je státní příslušník Ukrajiny. Na území České republiky pobývá od roku 2007 na základě povolení k trvalému pobytu. Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2022, č. j. OAM286119/ZR-2021, mu žalovaný zrušil platnost povolení k trvalému pobytu, neboť žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek [§ 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 8. 2022 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“]. Současně žalobci podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil lhůtu k vycestování z území 60 dnů od právní moci uvedeného rozhodnutí. [2] Žalovaný v rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce byl opakovaně pravomocně odsouzen za spáchání úmyslných trestných činů, a sice: - v únoru 2009 za přečin výtržnictví (§ 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), - v září 2010 za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), ve znění do 30. 6. 2011, - v lednu 2019 za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění do 31. 1. 2019) - v červenci 2021 za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění do 30. 6. 2021) spolu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny (§ 348 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění do 30. 6. 2021). [3] Žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž závažné narušení veřejného pořádku nelze automaticky dovozovat z odsouzení cizince za trestnou činnost. Popsal jednání (skutky), jimiž žalobce spáchal uvedené trestné činy. Uvedl, že jejich souhrn představuje opakované závažné narušení veřejného pořádku. S ohledem na přečin ohrožení pod vlivem návykové látky zdůraznil, že žalobce svým jednáním ohrozil ostatní účastníky provozu. Pouze shodou náhod nedošlo ke zranění nebo škodě na majetku. Závěr o závažnosti jednání žalobce podpořil statistickými daty o následcích nehod způsobených osobami s naměřenou hodnotou alkoholu v krvi přesahující 1,5 ‰ (g/kg), což byl i případ posledních dvou odsouzení žalobce. Skutečnost, že se žalobce prokázal padělaným řidičským oprávněním, podle žalovaného svědčila o nerespektování právních předpisů ČR žalobcem. Žalovaný konstatoval, že předchozí odsouzení žalobce svědčí o jeho nízké integraci do společnosti a o skutečnosti, že ukládané tresty na žalobce nemají výchovný vliv, což představuje riziko páchání trestné činnosti v budoucnu. [4] Žalovaný se dále zabýval přiměřeností rozhodnutí. Poměřoval především veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku se soukromým a rodinným životem žalobce. Lustrací v příslušných evidencích a provedením místního šetření nezjistil žádné rodinné příslušníky žalobce pobývající na území ČR, včetně občanů ČR. Sám žalobce pak v tomto směru relevantní rodinné vazby netvrdil. Neuvedl ani podrobnější informace ohledně případného zaměstnání nebo podnikání na území ČR. Žalovaný proto neshledal rozhodnutí nepřiměřeným z hlediska zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Totéž dovodil i s ohledem mj. na věk a zdravotní stav stěžovatele. V souvislosti s aktuální složitou situací na území Ukrajiny konečně uvedl, že v souladu s rozsudkem NSS č. j. 6 Azs 165/2015 [míněn zřejmě rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 47 (pozn. soudu)], se v případě prokázání nemožnosti vycestovat žalobci nabízejí právní prostředky ochrany mj. v podobě víza za účelem strpění. [5] Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců shledala odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nepřípustným. Proto jej podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítla. [6] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl. Shledal, že žalovaný dostatečně hodnotil naplnění kritéria opakovaného závažného narušení veřejného pořádku. Totéž dovodil ve vztahu k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Ačkoli žalobci přisvědčil, že rozhodnutí žalovaného negativně zasáhne jeho osobní i pracovní vazby na území ČR, z hlediska přiměřenosti zásahu převažuje veřejný zájem na ochraně společnosti před závažným protiprávním jednáním žalobce. [7] Krajský soud rovněž hodnotil okolnost, že žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, na jejímž území v důsledku invaze vojsk Ruské federace v současné době probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt. Nucené vycestování žalobce na území Ukrajiny by tak bylo v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Navzdory tomu však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť žalobce může žádat minimálně o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá zaprvé nezákonnost napadeného rozsudku. Tu spatřuje především v nesprávné aplikaci kritéria opakovaného závažného porušení veřejného pořádku ve smyslu § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zároveň krajskému soudu vytkl, že pouze převzal odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel považoval za nepřezkoumatelné, čímž zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i napadený rozsudek. Dále stěžovatel namítl, že žalovaným uložená povinnost vycestovat není vykonatelná, tudíž je „nicotná“. Krajský soud podle stěžovatele také v rámci hodnocení přiměřenosti opomněl zohlednit ekonomický přínos stěžovatele pro Českou republiku. [9] K nesprávné aplikaci kritéria opakovaného závažného porušení veřejného pořádku stěžovatel odkázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, podle něhož měl žalovaný hodnotit individuální okolnosti života stěžovatele a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. Žalovaný uvedl pouze výčet trestné činnosti stěžovatele, aniž by jednotlivá odsouzení přetavil do hodnocení míry narušení veřejného pořádku. [10] K prvnímu odsouzení z roku 2009 podle stěžovatele nelze přihlížet, neboť tím, že se stěžovatel [v trestním rozhodnutí stanovené zkušební době] osvědčil, došlo k zahlazení odsouzení. Přihlížet k odsouzení v roce 2010 podle stěžovatele nebylo přiměřené, neboť od něj již uběhla dlouhá doba. Ve vztahu k posledním dvěma odsouzením stěžovatel namítl, že míra společenské škodlivosti jimi postihované trestné činnosti byla nízká, což plyne i z uložených trestů a toho, že orgány činné v trestním řízení nepřistoupily např. k dalšímu obvinění pachatele z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 trestního zákoníku. Žalovaný ani krajský soud pak nezkoumali okolnosti vedoucí k postihu stěžovatele za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny. Stěžovatel totiž padělaný doklad obdržel v dobré víře v jeho pravost. [11] Jak žalovaný, tak krajský soud proto založili svůj závěr o opakovaném závažném narušení veřejného pořádku stěžovatelem na mechanickém a formalistickém posouzení. Nezkoumaly charakter odsouzení stěžovatele a především míru narušení veřejného pořádku ve vztahu k osobě stěžovatele a zájmům společnosti. Nezohlednili ani to, že stěžovatel v současnosti vede řádný život, tudíž si vzal ponaučení z předchozích potrestání a dodržuje zákony ČR. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nepřiléhavost argumentace citovaným usnesením rozšířeného senátu NSS č. j. 3 As 4/2010 – 151. V prvostupňovém rozhodnutí hodnotil individuální okolnosti života stěžovatele, přihlédl k jeho celkové životní situaci. Dále ve vyjádření rekapituloval trestnou činnost stěžovatele s tím, že závažnost jeho jednání se v čase zvyšuje a že z uložených trestů se zjevně nepoučil. Tvrzení o nabytí padělaného průkazu v dobré víře označil za absurdní. Konečně poukázal na možnost žádat o vízum za účelem strpění pobytu, případně o ochranu v režimu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfl