4 As 347/2020 — Nejvyšší správní soud

4 As 347/2020- 39 - text 4 As 347/2020-45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Mountfield HK, a.s., se sídlem Komenského 1214/2, Hradec Králové, zast. JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Jana Koziny 1295/2a, Hradec Králové, proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 8. 2018, č. j. ČOI 55701/18/O100/2700/18/HI/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 A 132/2018-46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Královéhradecký a Pardubický (dále jen správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 22. 3. 2018, č. j. ČOI 40851/18/2700 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), uznala žalobkyni vinnou ze spáchání dvou přestupků podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) a § 24 odst. 7 písm. k) téhož zákona a uložila jí pokutu ve výši 300.000 Kč. Přestupků se žalobkyně měla dopustit jednak tím, že jako prodávající ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele porušila § 6 tohoto zákona, když při prodeji vstupenek na hokejový zápas Play off 2017 mezi hokejovým klubem Mountfield HK, a.s. (dále jen „ HC Mountfield“) a HC Kometa Brno, který se konal dne 30. 3. 2017 v 17:20 hod (dále jen „hokejový zápas“) na Zimním stadionu v Hradci Králové (dále jen „zimní stadion“), nabízela k prodeji a prodávala vstupenky do sektoru stání – hosté za cenu 450 Kč (zlevněné vstupné 430 Kč), přičemž do srovnatelného sektoru na stání pro domácí fanoušky stanovila cenu 170 Kč (zlevněné vstupné 150 Kč). Ceny sedadel na tribunách se pohybovaly v rozmezí 210 Kč až 390 Kč (zlevněné vstupné 190 Kč až 370 Kč), čímž porušila zákaz diskriminace spotřebitelů při poskytování služeb (dále také jen „přestupek I.“); dále pak tím, že téhož dne na zimním stadionu porušila rovněž v postavení prodávajícího § 12 zákona o ochraně spotřebitele, když neinformovala spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně vstupenky do sektoru stání – hosté na hokejový zápas (dále také jen „přestupek II.“). [2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zrušila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu k přestupku I. a řízení o něm zastavila (výrok I.). Dále žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že snížila uloženou pokutu ve výši 300.000 Kč na částku 50.000 Kč (výrok II.). Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila (výrok III.). II. [3] Žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu výroků II. a III. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 A 132/2018-46 (dále jen „napadený rozsudek“). [4] Krajský soud se především zabýval spornou otázkou, zda vytýkané jednání bylo možno kvalifikovat jako přestupek podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně spotřebitele. Uvedl, že za průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové potřeby, nelze považovat jen fanouška, který se o hokejová utkání svých klubů aktivně zajímá, jak tvrdila žalobkyně. Ta totiž namítala, že takovému fanouškovi (který se o hokejová utkání svého klubu aktivně zajímá a kterého lze proto považovat za onoho průměrného spotřebitele) nemohla uniknout informace, o níž před utkáním média hojně informovala, že na hokejový zápas mezi HC Mountfield a HC Kometa Brno ceny vstupenek do sektoru stání – hosté, určený primárně pro fanoušky hostujícího týmu (HC Kometa Brno) stanovila tak, že výrazně převyšovaly ceny do sektoru stání určeného pro domácí fanoušky HC Mountfield. Podle krajského soudu ale každá osoba, která měla v úmyslu na tento hokejový zápas jít, nemusela být s výší ceny vstupenky do sektoru stání – hosté obeznámena, neboť úmysl navštívit toto utkání mohly projevit i jiné osoby než jen fanoušci, kteří se o hokej aktivně zajímají, tedy například i osoby, které nenavštěvují hokejová utkání pravidelně. Motivací osob totiž nemusí být nutně fandit některému z hrajících týmů, ale pouze se zúčastnit akce pro její atmosféru a výjimečnost s ohledem na skutečnost, že se jednalo o utkání Play off, tedy o vrcholnou část hokejové sezóny. Takovým osobám pak nezáleží na skutečnosti, do kterého sektoru si vstupenku koupí a ohledně cen vstupenek spoléhají na ceníky umístěné na pokladnách. S ohledem na podobu ceníku v nyní projednávané věci (vyobrazení stadionu s vyznačením jednotlivých sektorů a uvedením cen pro jednotlivé sektory, s výjimkou ceny pro vyobrazený sektor stání – hosté) se mohla taková osoba domnívat, že cena do sektoru stání – hosté je stejná jako do sektoru stání, protože cena pro jiný sektor pro stojící fanoušky nebyla v ceníku uvedena; případně mohla mít za to, že cena do sektoru stání – hosté, i když původně měla být vyšší, se nakonec pro stojící diváky sjednotila. [5] Krajský soud, pokračujíc ve svých úvahách, dále uvedl, že informace médií o tom, že si fanklub hostujícího týmu neodebral většinu vstupenek do sektoru stání – hosté, mohla navíc k návštěvě utkání nalákat fanouška domácího týmu, který se rozhodl pro nákup vstupenky do tohoto sektoru z důvodu, že vstupenky do jiných sektorů nesehnal, protože již byly vyprodány. Podle krajského soudu nebylo možno vyloučit ani situaci, že si zájemce o koupi vstupenky na předmětné utkání, který získal informace o vstupenkách dříve například z webových stránek žalobkyně, chtěl ověřit tuto cenu nahlédnutím do ceníku vyvěšeného na pokladně. I takové osoby lze nepochybně považovat za průměrné spotřebitele. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žádná taková osoba si ve skutečnosti nekoupila na pokladně v den hokejového zápasu lístek do sektoru stání – hosté (s výjimkou pracovnice správního orgánu prvního stupně). [6] Krajský soud dále dovodil, že informace o cenách vstupenek do sektoru stání – hosté uváděné v médiích, na webových stránkách žalobkyně či poskytnuté fanklubu hostujícího týmu nelze považovat za zpřístupnění ceny jiným přiměřeným způsobem ve smyslu § 13 odst. 2 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). [7] Nesouhlasně se krajský soud vyjádřil i k námitce, že se zájemci o koupi vstupenky do sektoru stání – hosté mohli v případě nejasností doptat na cenu vstupenky u prodavače na pokladně. Povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně výrobku podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele je splněna jen tehdy, pokud jsou informace o ceně poskytované spotřebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku či služby. Krajský soud tudíž ve shodě se správními orgány shledal, že žalobkyně naplnila všechny formální znaky přestupku podle § 24 odst. 7 písm. k) zákona o ochraně spotřebitele. [8] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni ani ohledně námitky týkající se nenaplnění materiálního znaku přestupkového jednání. Podle krajského soudu je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. K naplnění materiálního znaku přestupku nedojde pouze tehdy, pokud se k okolnostem jednání přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. Takové okolnosti však krajský soud v nyní projednávané věci neshledal. Krajský soud k tomu doplnil, že správní orgány se ve svých rozhodnutích zabývaly povahou a závažností spáchaného přestupku, čímž fakticky posoudily i materiální stránku přestupku. Námitce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro chybějící posouzení materiální stránky přestupku proto krajský soud nepřisvědčil. Krajský soud upozornil i na to, že žalobkyně absenci posouzení materiální stránky přestupku ve správním řízení vůbec nenamítala, a správní orgány se jí proto výslovně zabývat nemusely. V žalobě pak tuto námitku žalobkyně vznesla pouze obecně a konkrétní tvrzení o existenci významných okolností, pro které není materiální stránka přestupku naplněna, neuvedla. [9] Závěrem se krajský soud vyjádřil i k námitce nepřiměřenosti uložené sankce a návrhu na moderaci uloženého správního trestu ze strany žalobkyně. Uzavřel, že žalobkyně nevznesla námitku, ve které by zpochybňovala zákonnost druhu a výše uloženého trestu. Touto otázkou se proto krajský soud zabývat nemohl. Žalobkyně neuvedla ani žádné skut