5 As 355/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 355/2020- 31 - text  5 As 355/2020 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Bc. J. K., zastoupen Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti žalovanému: velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2020, č. j. 30 Ad 7/2020 – 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal „Žádost o dorovnání platu z důvodu nesprávně stanovené pracovní doby“ ze dne 17. 4. 2008, a to v souvislosti s výkonem služeb SAR (služba pátrání a záchrany) za období od prosince roku 1998 do podání žádosti. Svůj nárok odůvodnil tím, že služby SAR vykonával v rámci 24hodinových směn, které byly pouze formálně rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu označenou jako služební pohotovost tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv z materiálního hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat, včetně všech případných příplatků. [2] Služební orgány ve věci vydaly již několik rozhodnutí, přičemž první rozhodnutí o odvolání proti zamítavému rozhodnutí tehdejšího služebního orgánu I. stupně zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 Ca 77/2009 - 31. Naposledy v dané věci rozhodl velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, který žalobci rozhodnutím ze dne 25. 1. 2017, č. j. 1124/9/5/2014-2427 (dále též „rozhodnutí o nároku na plat“), částečně vyhověl a přiznal mu odměnu za práci přesčas ve výši 122 952 Kč. Ve zbylém rozsahu však žádost jak nedůvodnou zamítl, a pokud se jedná o nároky uplatněné za období do 21. 4. 2005, shledal je navíc promlčenými. Následně služební orgán I. stupně samostatným rozhodnutím ze dne 31. 7. 2017, č. j. MO 152458/2017-2427 (dále též „rozhodnutí o nároku na úrok z prodlení“), zamítl žádost žalobce o přiznání příslušenství k jím uplatněné pohledávce s odůvodněním, že daný nárok shledal promlčeným. Žalobce podal proti výroku II. rozhodnutí o nároku na plat a proti rozhodnutí o nároku na úrok z prodlení odvolání, o nichž žalovaný rozhodl tak, že výrokem I. rozhodnutí ze dne 12. 10. 2017, č. j. MO 209070/20173031 (dále též „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o nároku na plat a toto rozhodnutí služebního orgánu I. stupně potvrdil a výrokem II. svého rozhodnutí zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o nároku na úrok z prodlení a toto rozhodnutí služebního orgánu I. stupně potvrdil. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který věc usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 10 Ad 25/2017 – 38, postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému. Krajský soud shledal žalobu zčásti důvodnou, rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. 30 Ad 7/2020 – 51, tedy rozhodl tak, že výrokem I. rozsudku zrušil výrok I. napadeného rozhodnutí žalovaného a v daném rozsahu věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Výrokem II. rozsudku krajský soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl a výrokem III. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení. [4] Krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nároku na „dorovnání platu“ trpí napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, jejímž hlavním důvodem je to, že se žalovaný nevypořádal s podstatnou částí žalobcem vznesených odvolacích námitek. Žalovaný se zabýval toliko otázkou promlčení nároku žalobce do dne 21. 4. 2005. Ve vztahu námitkám uplatněným v doplnění odvolání ze dne 24. 3. 2017, podle nichž zejména žalobci nebyla služební pohotovost vůbec nařízena, přičemž pro to ani nebyly dány důvody (nebyl zde důležitý zájem služby), žalovaný pouze konstatoval, že pokud žalobce svým odvoláním nenapadá výrok I. rozhodnutí o nároku na plat, pak souhlasí nejen s vyplacením částky stanovené v tomto výroku, nýbrž i s posouzením otázky zákonnosti „rozložení výkonu služby“ žalobce, z níž uvedený výrok vychází. Krajský soud se s uvedenou argumentací žalovaného neztotožnil, neboť ze skutečnosti, že žalobce souhlasil s výrokem I. napadeného rozhodnutí, nelze dovodit, že souhlasil rovněž s jeho odůvodněním. Žalobce naopak postupoval správně, brojil-li pouze proti výroku, jímž mu částečně nebylo vyhověno. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, podle něhož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné rovněž z důvodu neurčitosti jeho výrokové části, neboť ta podle žalobce nevymezuje konkrétní dny a doby, za které byl žalobci přiznán nárok na příplatek za práci přesčas. Na druhou stranu však krajský soud uznal, že úvaha o výši přiznaného nároku obsažená v rozhodnutí o nároku na plat je vskutku na hraně přezkoumatelnosti, a zdůraznil, že žalovaný by měl výpočet přiznané částky přezkoumatelně popsat ve svém novém rozhodnutí. [5] Krajský soud se i přes závěr o částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vyjádřil k úvahám žalobce týkajícím se otázky promlčení. V tomto směru se soud neztotožnil s žalobní argumentací, podle níž žalobci svědčila desetiletá promlčecí lhůta a podle níž navíc námitka promlčení vznesená služebními orgány představuje akt zneužití práva a její uplatnění odporuje dobrým mravům. Krajský soud připustil, že služební poměr vojáka z povolání je oproti běžným zaměstnancům specifický, nejedná se však o taková specifika, která by vojáka omezovala v uplatňování jeho práv vyplývajících ze služebního poměru. Vztah služební nadřízenosti a podřízenosti v armádě je standardní součástí služebního poměru a nemůže mít tedy vliv na promlčení. Krajský soud připustil, že si lze představit objektivní důvody, typické pro vojáky z povolání, které by znemožnily žalobci uplatnit včas svůj majetkový nárok, žalobce však žádné takové důvody nezmínil; dle soudu tedy měl možnost uplatnit svůj nárok ve standardní tříleté lhůtě. [6] Ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že obstojí. Ztotožnil se přitom se závěrem žalovaného, podle něhož došlo k promlčení žalobcova nároku na příslušenství. Žalobce daný nárok uplatnil až dne 24. 3. 2017, tedy dlouho po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Soud v dané souvislosti především odkázal na závěry, které přijal ve vztahu k otázce promlčení nároku na plat. Dále soud konstatoval, že žalobce sice v žalobě tvrdí, že jeho podání učiněná ve správním řízení obsahují požadavek na přiznání úroku z prodlení, žádné konkrétní podání však neoznačil. Žalobcem (v jiné souvislosti) zmíněný návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu ze dne 14. 8. 2008 podaný k Okresnímu soudu v Přerově nelze považovat za uplatnění daného nároku, neboť ten bylo zapotřebí uplatnit nejprve u služebního orgánu. Předmětem správního řízení, které předcházelo zmiňovanému návrhu podanému k okresnímu soudu, byla pouze žádost žalobce ze dne 17. 4. 2008, v níž žalobce žádal pouze o dorovnání platu, nikoliv o jeho příslušenství. Krajský soud dále konstatoval, že nárok na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem a důsledky stavení promlčecí lhůty stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení. K odkazům žalobce na judikaturu týkající se okamžiku vzniku nároku na úrok z prodlení krajský soud uvedl, že se v posuzované věci jedná o sekundární otázku, neboť podstatné je především to, zda žalobce svůj nárok uplatnil. Žalobci sice ze zákona vzniklo právo požadovat úroky z prodlení, ale na uplatnění tohoto práva měl tříletou promlčecí lhůtu, kterou zmeškal o řadu let, není tedy podstatné, zda nárok vzniká okamžikem odsloužení přesčasových hodin, nebo až tři měsíce poté. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž namítá, že samostatné posouzení výroku II. napadeného rozhodnutí žalovaného týkající se příslušenství pohledávky nemůže obstát, neboť zrušil-li soud pro nepřezkoumatelnost výrok I. napadeného rozhodnutí týkající se nároku na plat, nemůže obstát ani výrok II. napadeného rozhodnutí týkající se příslušenství dané pohledávky. Stěžovatel dále uvedl, že nárok na doplacení platu za práci přesčas řádně uplatnil u služebního orgánu, řízení vedené před Okresním soudem v Přerově na tuto věc nemělo žádný vliv. Stěžovatel trvá na tom, že jeho podání požadavek na přiznání úroku z prodlení obsahuje, a i kdyby tomu tak nebylo, nemohl být tento nárok promlčen, neboť vznikl přímo ze zákona bez ohledu na jeho výslovné uplatnění a nemůže se tedy promlčet dříve než nárok na plat. Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v obecnosti upozornil na specifickou povahu služebního poměru. Stěžovatel se rovněž obsáhle zabýval určením okamžiku splatnosti služebního platu, respektive požadovaného doplatku, a tedy ur