6 Ads 104/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 104/2021- 34 - text  6 Ads 104/2021 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudkyně Lenky Matyášové a soudce Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: JUDr. O. V., proti žalované: Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí rozhodčího orgánu žalované ze dne 24. 2. 2017, č. j. ZP20588/2017/ROo, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, č. j. 8 Ad 11/2017  60, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, pobočka Ústí nad Labem a Hradec Králové (dále též „správní orgán I. stupně“), uložila žalobci platebním výměrem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 2110/2006, povinnost zaplatit dlužné pojistné podle § 15 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (do 31. 12. 2013 o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“) za kontrolované období od 1. 1. 2004 do 31. 7. 2015, kdy byl žalobce evidován jako zaměstnavatel, a to v celkové výši 2 552 Kč. Dále platebním výměrem uložila žalobci povinnost uhradit penále plynoucí z dlužného pojistného ve výši 11 371 Kč ke dni 28. 11. 2016, které se dále navyšuje o 0,05 % z částky dlužného pojistného ode dne 29. 11. 2016 za každý den prodlení až do dne úhrady dlužného pojistného. [2] Proti platebnímu výměru se žalobce bránil odvoláním, které rozhodčí orgán žalované rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku jako nedůvodné zamítl a prvostupňový platební výměr potvrdil. K námitkám stran neurčitosti a nepřezkoumatelnosti vydaného platebního výměru v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem byl proveden výpočet dlužného pojistného a penále. K žalobcově námitce, že z odůvodnění platebního výměru není zřejmé, že měl „za toho kterého zaměstnance a ten který měsíc cosi uhradit“, rozhodčí orgán žalované odkázal na podrobný rozpis plateb, který obsahovala zpráva o výsledku kontroly placení pojistného a penále, včetně přehledu plateb pojistného a penále, které žalobce od žalované obdržel a které sloužily jako podklad pro vydání platebního výměru, který odůvodnění neobsahuje. Nadto upozornil na znění § 2 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., dle kterého je plátce povinen sám si výši pojistného vypočítat, přičemž má mít přehled o výši plateb, které na veřejné zdravotní pojištění uskutečnil, a to i bez podkladu v podobě vyúčtování zaslaného žalovanou. V této souvislosti poukázal na § 25 odst. 4 zákona č. 592/1992 Sb., který plátcům pojistného ukládá povinnost vést průkaznou evidenci o uskutečněných platbách na veřejné zdravotní pojištění. [3] Žalobce napadl rozhodnutí rozhodčího orgánu žalované žalobou, v níž namítal, že se žalovaná nevypořádala s jeho věcnou argumentací, ale pouze provedla revizi platebního výměru. Poukázal na skutečnost, že až v rozhodnutí o odvolání je obsažena podstatná část odůvodnění. Rozhodnutí o odvolání je tak dle žalobce pouze „pokračováním“ platebního výměru, v důsledku čehož správní řízení proběhlo de facto v jedné instanci. [4] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem podanou žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku se nejprve zabýval posouzením důvodnosti námitky, že se žalovaná (resp. její rozhodčí orgán) nevypořádala s jednotlivými odvolacími důvody. Podrobně se věnoval tomu, jak rozhodčí orgán na jednotlivé odvolací námitky v rozhodnutí o odvolání reagoval, přičemž dospěl k závěru, že se s nimi náležitě argumentačně vypořádal, a tedy rozhodnutí o odvolání naplňuje požadavky, které jsou na ně z hlediska přezkoumatelnosti odůvodnění a povinnosti vypořádat se s odvolacími námitkami kladeny zákonem a judikaturou. [5] Městský soud neshledal důvodnou ani žalobcovu námitku týkající se porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. V této souvislosti uvedl, že k porušení dvojinstančnosti řízení by došlo v situaci, kdy by žalovaná svým postupem způsobila ztrátu možnosti účastníka řízení se odvolat. V souzené věci se však o takový případ nejednalo. Správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav věci, zachycený ve zprávě o výsledku kontroly placení pojistného, která byla podkladem pro vydání platebního výměru. Žalobce se proti platebnímu výměru bránil odvoláním, přičemž na základě uplatněných odvolacích námitek rozhodčí orgán platební výměr věcně přezkoumal. V rozhodnutí o odvolání (v návaznosti na uplatněné odvolací námitky) pak rozhodčí orgán podrobněji formuloval důvody rozhodnutí, a doplnil tak strohý platební výměr (opírající se o údaje ze zprávy o výsledky kontroly a její přílohy). Takový postup je dle městského soudu s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu správný a přípustný, přičemž k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a zásahu do práv žalobce nedošlo. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že se soud nezabýval jeho žalobními body. Upozornil, že se během správního ani soudního řízení nedozvěděl, na základě jakých skutečností žalovaná vydala platební výměr „právě v takové podobě“ (kdy není zřejmé, za jakého zaměstnance a za jaké období stěžovatel pojistné dluží). Uvedl, že v neurčitě vymezeném kontrolovaném období občas neměl zaměstnance žádné či měl zaměstnance pojištěné u jiné pojišťovny. Tvrdíli správní orgán existenci dluhu, je na něm, aby toto tvrzení specifikoval; a požadujeli prokázat určité skutečnosti, je na stěžovateli, aby sám volil důkazní prostředky, kterými tak hodlá činit. Stěžovatel namítal také zkrácení na procesních právech ze strany městského soudu, a to tím, že jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se stěžovatel předem z vážného důvodu omluvil a požádal o odročení jednání. [7] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry rozsudku městského soudu a zopakovala, že stěžovatel je v evidenci plátců zdravotního pojištění evidován jako zaměstnavatel, s čímž souvisí jeho povinnost sám si vypočítat výši pojistného ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. K jeho argumentu, že se během správního ani soudního řízení nedozvěděl konkrétní skutečnosti, které vedly k vydání platebního výměru, uvedla, že podrobný rozpis obsahovala zpráva o výsledku kontroly placení pojistného a penále ze dne 29. 8. 2016 a dále přehled plateb pojistného a penále ze dne 29. 8. 2016. Ty sloužily jako podklad pro vydání platebního výměru a byly stěžovateli doručeny do datové schránky dne 5. 9. 2016. Ve shodě s městským soudem opětovně poukázala také na § 25 odst. 4 zákona č. 592/1992 Sb., dle kterého je zaměstnavatel povinen vést průkaznou evidenci o uskutečněných platbách pojistného, kdy je na žádost příslušné zdravotní pojišťovny povinen předložit údaje rozhodné pro výpočet pojistného včetně rodného čísla každého zaměstnance. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [9] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že městský soud se nezabýval žalobními body, Nejvyšší správní soud se této námitce věnoval přednostně, neboť její důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení napadeného rozsudku. Ve své ustálené judikatuře přitom Nejvyšší správní soud již mnohokráte konstatoval, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných a jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. V projednávaném případě Nejvyšší správní soud neshledal, že by v napadeném rozsudku absentoval některý z výše uvedených požadavků. Městský soud se s žalobními námitkami řádně a srozumitelně vypořádal, a proto napadený rozsudek není stěžovatelem vytýkanou vadou zatížen. [10] Ostatně, vzhledem k obsahu podané žaloby i kasační stížnosti a způsobu, jakým stěžovatel v souzené věci formuloval vznesené námitky, Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem připomíná svou rozhodovací praxi (viz např. již rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004  54), z níž plyne, že obsah a kvalita žaloby (resp. kasační stížnosti) předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Pokud stěžovatel uplatnil námitky toliko v obecné rovině, může na ně soud reagovat též pouze srovnatelnou mírou obecnosti, neboť není jeho úkolem za žalobce (stěžovatele) znění námitek dotvářet (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008  78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32, rozsudek ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013  128, bod 16, nebo rozsudek ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Afs 440/2018  63, bod 12 a násl., jejichž závěry je možno vztáhnout též na formulaci kasačních důvodů). [11