6 Afs 51/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 51/2021- 57 - text  6 Afs 51/2021 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Metal Corporation s.r.o., sídlem Holečkova 789/49, Praha 5, zastoupená Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2018, č. j. 51451/18/530022443701226, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 8 Af 5/2019  35, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 4. 4. 2018, č. j. 2389139/18/200553524109093, oznámil žalobkyni podle § 101h odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen „ZDPH“), povinnost k úhradě pokuty ve výši 30 000 Kč za pozdní podání následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaném kontrolním hlášení za období listopad 2017 (dále jen „prvotní kontrolní hlášení“). V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí správce daně potvrdil. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž brojila proti výši pokuty a namítala její tvrdost. Dle žalobkyně § 101h odst. 1 písm. c) ZDPH, dle kterého byla pokuta předepsána, vylučuje úvahu správce daně o závažnosti a důsledcích protiprávního jednání a neumožňuje zohlednit okolnosti konkrétního případu. Uvedené ustanovení rovněž postrádá „automoderační mechanismus“, neboť nezohledňuje délku prodlení s plněním povinnosti podat kontrolní hlášení, ani výši stanovené daně. Proto je v rozporu se zásadou proporcionality. Žalobkyně rovněž dovozovala neexistenci protiprávního jednání, a to na základě nálezu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, N 232/83 SbNU 605, 40/2017 Sb., v němž Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti právní úpravy, která v tehdejším znění blíže nevymezovala okruh údajů, které plátce daně musí v kontrolním hlášení sdělovat správci daně (§ 101d odst. 1 ZDPH). Konečně žalobkyně namítala, že uložená pokuta má povahu trestu ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Na základě uvedeného se domnívala, že je nepřípustné, aby výši pokuty nebylo možné stanovit přiměřeně okolnostem případu, a dále namítala, že měla být potrestána pokutou za opožděné tvrzení daně dle § 250 zákona č. 280/2009, daňový řád. Tato právní úprava je pro ni příznivější, jelikož obsahuje „automoderační“ prvky. Žalobkyně rovněž navrhla soudu, aby předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 101h odst. 1 ZDPH. [3] Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. K námitce neústavnosti § 101h odst. 1 ZDPH poukázal na skutečnost, že Ústavní soud se otázkou ústavnosti sporného ustanovení zabýval již v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, přičemž je protiústavním neshledal. Přestože jsou sankce stanoveny pevnými částkami a správní orgán nemá možnost správního uvážení ohledně výše ukládané pokuty, městský soud poukázal na závěry Ústavního soudu, že postačuje následné využití institutu prominutí uložené sankce dle § 101k ZDPH. [4] Městský soud dále v napadeném rozsudku zrekapituloval skutkový stav věci. V této souvislosti uvedl, že žalobkyni byla dne 13. 1. 2018 doručena výzva ze dne 8. 1. 2018 ke změně, doplnění nebo potvrzení údajů v kontrolním hlášení (ve smyslu § 101g odst. 2 ZDPH). Žalobkyně byla zároveň poučena o následcích pozdního podání následného kontrolního hlášení v podobě hrozící pokuty. Žalobkyně byla povinna podat následné kontrolní hlášení do 5 pracovních dnů (§ 101g odst. 3 ZDPH), tedy do 19. 1. 2018. Neučinila tak, kontrolní hlášení podala až dne 22. 1. 2018. Dle městského soudu proto správce daně nemohl jednat jinak, než rozhodnout o povinnosti zaplatit pokutu ve výši 30 000 Kč, neboť sankce vznikla ex lege [§ 101h odst. 1 písm. c) ZDPH], naplněním objektivních podmínek pro její uložení. [5] K namítané nepřiměřenosti a tvrdosti pokuty městský soud uvedl, že žalobkyně mohla podat žádost o prominutí pokuty podle § 101k ZDPH. V takovém případě by správce daně přihlédl ke konkrétním okolnostem věci a posoudil, zda bylo opožděné podání následného kontrolního hlášení ospravedlnitelné. Žalobkyně však žádost nepodala, správce daně tak neměl možnost případ individuálně posoudit a pokutu případně prominout. [6] K tvrzené neexistenci protiprávnosti jednání městský soud poznamenal, že prvotní kontrolní hlášení ze dne 27. 12. 2017 bylo podáno za situace, kdy údaje, které v něm mají být uvedeny, stanovoval toliko formulář a nikoli zákon, což Ústavní soud nepovažoval za dostačující. Tento nedostatek byl odstraněn novelizací provedenou zákonem č. 371/2017 Sb. s účinností od 1. 1. 2018. Uvedenou skutečnost však městský soud nepovažoval za relevantní, neboť žalobkyně byla vyzvána ke změně, doplnění nebo potvrzení hlášených údajů až výzvou ze dne 8. 1. 2018, tedy již za účinnosti nové právní úpravy. Zejména však správce daně žalobkyni nevyzýval z toho důvodu, že by v jejím kontrolním hlášení chyběly údaje ve smyslu § 101d odst. 1 ZDPH (zrušeném Ústavním soudem), nýbrž proto, že v kontrolním hlášení vykázala konkrétní zdanitelná plnění, která však jí označený dodavatel ve svém kontrolním hlášení nevykázal. O konkrétních nesrovnalostech tedy byla žalobkyně srozumitelně a jasně poučena, a muselo jí být zřejmé, co po ní správce daně požaduje. [7] Městský soud nezpochybnil žalobkynino tvrzení, že pokuta předepisovaná na základě § 101h odst. 1 písm. c) ZDPH má trestní povahu. V souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu poukázal na to, že povinnost uhradit pokutu v tomto případě vzniká ex lege a správce daně zkoumá toliko to, zda došlo k naplnění předpokladů, s nimiž zákon vznik povinnosti uhradit pokutu spojuje. Jeho rozhodnutí je však pouze deklaratorní povahy. Tato specifická právní úprava ovšem není dle městského soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť žalobkyně mohla požádat o prominutí pokuty, dále měla právo podat odvolání a následně i správní žalobu (což také učinila). Jak konstatoval již Ústavní soud v citovaném nálezu, pokuta ve výši 30 000 Kč nemá pro plátce DPH „rdousící efekt“. Aplikaci § 250 daňového řádu městský soud odmítl, neboť daňový řád se na základě § 4 použije pouze tehdy, neupravujeli jiný zákon správu daní jinak. Úprava v § 101h ZDPH je dle městského soudu právní úpravou speciální, která má aplikační přednost. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a další podání účastníků [8] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž zrekapitulovala dosavadní průběh správního i soudního řízení. Napadla skutečnost, že správní orgán ani správní soud neprokázaly, ani nezkoumaly materiální stránku deliktu. Stěžovatelka obsáhle citovala z judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že trestnost správních deliktů se má řídit obdobnými principy jako u trestných činů a že i v případě správních deliktů musí postihované jednání vykazovat určitou míru společenské škodlivosti (materiální stránka deliktu). Stěžovatelka shrnula, že k trestnosti tedy nepostačuje pouhé naplnění formálních znaků skutkové podstaty. Správní orgány ani správní soud se však materiální stránkou v projednávané věci nezabývaly, přestože stěžovatelka v žalobě namítala, že následné kontrolní hlášení podala pouhý den po lhůtě. [9] Stěžovatelka rovněž setrvala na námitce stran neexistence protiprávnosti jednání. Poukázala na skutečnost, že Ústavní soud citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/15 zrušil § 101d odst. 1 ZDPH z důvodu nekonkrétnosti, neboť v původním znění nespecifikoval náležitosti, které má obsahovat kontrolní hlášení. Stěžovatelka připomněla, že tato právní úprava byla účinná v době, kdy podala prvotní kontrolní hlášení za období listopad 2017 (dne 27. 12. 2017) a kdy kontrolní hlášení podal rovněž její dodavatel. Stěžovatelka proto nerozumí argumentu městského soudu, že výzva ke změně, doplnění, či potvrzení kontrolního hlášení byla vydána až dne 8. 1. 2018, a považuje jej za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Výzva byla dle stěžovatelky vydána pouze proto, že správce daně měl pochybnosti o jejím prvotním kontrolním hlášení, jehož náležitosti však v době zpracování stanovovala právě protiústavní právní úprava. Stěžovatelka rovněž odmítla argument městského soudu, že se výzva týkala odstranění rozporů mezi jejím kontrolním hlášením a kontrolním hlášením jejího dodavat