7 Afs 394/2020 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 394/2020- 80 - text  7 Afs 394/2020 - 83 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: UNIMEX – INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava – Poruba, zastoupená JUDr. Danuškou Grygarovou, advokátkou se sídlem Hážovice 2130, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Wildt & Biolek v. o. s., se sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2020, č. j. 22 Af 80/2017  126, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný vydal dne 3. 7. 2017 dva exekuční příkazy, jimiž nařídil vůči žalobkyni daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu (č. j. 2594126/17/320300540805180) a prodejem nemovitých věcí (č. j. 2594395/17/320300540805180), k vymožení nedoplatků na daních ve výši celkem 5 189 777,59 Kč (dále též „exekuční příkazy“) a exekučních nákladů ve výši 101 760 Kč. Podkladem exekučních příkazů bylo dle výkazu nedoplatků mj. rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 2006 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 a platební výměr na penále na dani z příjmů právnických osob za rok 2005 ze dne 16. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486 (dále též jako „sporná rozhodnutí“). II. [2] Žalobkyně podala proti exekučním příkazům žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“). Zpochybňovala především vykonatelnost rozhodnutí uvedených ve výkazu nedoplatků, neboť tato jí nemohla být řádně oznámena (doručena). V době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 totiž neměla v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017  54 (dále též „první rozsudek“), exekuční příkazy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z důvodu absence statutárního orgánu žalobkyně nemohlo dojít k účinnému doručení sporných rozhodnutí. Na tom nemohlo dle krajského soudu nic změnit ani to, že žalobkyni bylo možné doručovat do datové schránky, do níž se přihlašovaly osoby s právem přístupu. [3] Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 Afs 377/2018  38, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že otázka doručení sporných rozhodnutí nebyla posouzena komplexně, neboť krajský soud nezohlednil, že právnická osoba nemusí nutně ve všech záležitostech jednat toliko prostřednictvím svého statutárního orgánu, ale může jednat i prostřednictvím jiných osob. Zdůraznil nutnost důkladného posouzení doručení sporných rozhodnutí, a to především zjištění, která konkrétní osoba se do datové schránky žalobkyně přihlásila. Přihlásilali by se totiž do datové schránky žalobkyně v rozhodnou dobu některá z osob oprávněných k přístupu, došlo by k doručení písemnosti ve smyslu § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o elektronických úkonech“). Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, jež od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, zejména při nakládání s přístupovými údaji (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 4 As 160/2015  43, či ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015  44). [4] Po vrácení věci krajský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 22 Af 80/2017  92 (dále též „druhý rozsudek“), opět zrušil exekuční příkazy a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s pokynem zdejšího soudu zjistil, že se do datové schránky žalobkyně dne 1. 6. 2010 v 08:23:01 a dne 16. 6. 2010 v 15:09:42 přihlásil Petr Nevlud, který byl zapsán jako jednatel žalobkyně v obchodním rejstříku do 28. 5. 2010 a následně opět od 3. 5. 2013. Dle krajského soudu na základě těchto skutečností „nelze zejména s ohledem na relativně krátký časový okamžik od výmazu jednatele z obchodního rejstříku do okamžiku ’doručení’ (v prvním případě 3 dny a ve druhém 19 dnů) učinit bez dalšího doplnění (důkazů nebo alespoň úvah) závěr o tom, zda žalobkyně (ne)byla dostatečně bdělá a zda (ne)mohla včasnými kroky zabránit nastalé situaci.“ Krajský soud uvedl, že žalovaný učinil závěr o doručení sporných rozhodnutí bez ohledu na to, jaká osoba se do datové schránky přihlásila, a na to, že žalobkyně v dané době neměla zapsaný statutární orgán. Měl však posoudit doručení podle konkrétních skutkových okolností věci, a to okamžitě poté, co zjistil absenci statutárního orgánu žalobkyně, což byla informace dostupná z veřejně přístupné části obchodního rejstříku. Následně byl povinen zjistit, zda má žalobkyně jinou osobu oprávněnou za ni jednat, případně zda lze i přes absenci takové osoby považovat rozhodnutí doručovaná do její datové schránky za doručená. Pokud by dospěl k závěru, že rozhodnutí nebyla možno považovat za doručená, měl žalobkyni ustanovit zástupce podle § 10 odst. 2 věty poslední zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále též „ZSDP“). Krajský soud sám k posouzení těchto otázek nepřistoupil, neboť takový postup považoval za nahrazování činnosti žalovaného. [5] Také druhý rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil, a to rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 7 Afs 16/2020  19. Konstatoval, že krajský soud by posouzením otázky řádnosti doručení v rozhodované věci nenahrazoval činnost žalovaného. Po doplnění dokazování již nebylo nutné zjišťovat další skutkové okolnosti, neboť učiněná skutková zjištění byla pro posouzení otázky účinnosti doručení sporných rozhodnutí dostatečná. Nejvyšší správní soud proto krajskému soudu uložil, aby tuto otázku posoudil, a to především optikou ustálené judikatury zdůrazňující „bdělost“ uživatelů datových schránek při nakládání s přístupovými údaji a zajištění fungování jejich vnitřního uspořádání. Nejvyšší správní soud se rovněž vyjádřil k odkazu žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1071/2020  836, a č. j. 20 Cdo 1073/2020  838. Uvedl, že tam vyslovené závěry se týkají jednání právnických osob v civilním soudním řízení, zatímco v nynějším případě je posuzována pouze otázka účinnosti doručování do datové schránky za výše popsaných skutkových okolností. Obě usnesení Nejvyššího soudu se navíc týkala doručení listin (exekučních titulů), ke kterému mělo dojít dne 28. 5. 2008, tedy před nabytím účinnosti zákona o elektronických úkonech, podle kterého byla doručována sporná rozhodnutí. Na posuzovanou věc dopadají spíše závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 23 Cdo 641/2019  41, které se zabývá úpravou doručování v zákoně o elektronických úkonech a shodně jako judikatura kasačního soudu vychází ze zásady určité bdělosti při nakládání s přístupovými údaji do datové schránky. [6] Po vrácení věci krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále též „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že sporná rozhodnutí byla žalobkyni řádně doručena tím, že se do její datové schránky přihlásila osoba disponující přístupovými údaji. Stala se tak vykonatelnými exekučními tituly. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že by bylo povinností správce daně ustanovit jí zástupce ve smyslu § 10 odst. 2 ZSDP. Za situace, kdy žalobkyně měla stále zpřístupněnou datovou schránku a doručené písemnosti aktivně přebírala, nevznikly žalovanému legitimně pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem. Na tom nic nemění ani to, že správce daně musel získat vědomost o změně vnitřního uspořádání nahlédnutím do rejstříkového spisu žalobkyně. Není povinností žalovaného zkoumat, zda je osoba přihlašující se do datové schránky k tomuto úkonu oprávněna. Žalovanému svědčí zákonný předpoklad, že přihlašující se osoba, která disponuje přístupovými údaji, je osobou oprávněnou. Bylo by v rozporu s principem fungování datových schránek, aby žalovaný tuto skutečnost ověřoval a jakkoliv se ujišťoval o účinnosti doručení. Z úkonů, které žalobkyně po doručení rozhodnutí ve správním řízení učinila, nadto vyplývalo, že došlo minimálně k materiálnímu doručení sporných rozhodnutí. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobkyně disponovala právními nástroji, jimiž mohla ve vztahu ke správci daně reagovat na změnu svého vnitřního uspořádání. Vůbec však netvrdila, že by v tomto směru aktivně jakékoliv kroky učinila. K tomu krajský soud odkázal na judikaturu, podle níž je vyžadována „bdělost“ majitelů datových schránek nejen při nakládání s přístupovými údaji, ale i ve vztahu k zajištění fungování vnitřního uspořádání. Žalobkyně měla dostatek času předejít hrozící úplné absenci osoby oprávn