7 As 169/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 169/2022- 36 - text  7 As 169/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Michala Bobka a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. D. K., zastoupen Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a. s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) EG.D, a. s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, III) Město Vyškov, se sídlem Masarykovo náměstí 108/1, Vyškov, IV) M. K., V) J. S., VI) Z. S., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 31 A 197/2020121, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) zabývá otázkou, zda je možné požadavek napojení stavebního pozemku na veřejně přístupnou pozemní komunikaci podle § 20 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), splnit i prostřednictvím neveřejné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), propojující dotčený stavební pozemek s veřejně přístupnou komunikací. [2] Žalobce požádal dne 31. 10. 2018 o vydání územního rozhodnutí o umístění záměru, v jehož rámci se nalézal rovněž stavební objekt SO 01 sjezd a účelová neveřejná komunikace. Stavební úřad původně žádosti vyhověl rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. MV 95561/2019, sp. zn. MV69773/2018/SÚ/Mo, které však žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 3. 2020, č. j. JMK 47232/2020, sp. zn. SJMK 23007/2020 OÚPSŘ, zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Žalovaný dospěl k závěru, že s ohledem na záměr vystavět 4 rodinné domy nemůže být navrhovaná komunikace účelovou neveřejnou komunikací, nýbrž se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Následně stavební úřad proto žádost žalobce zamítl, zejména pro rozpor s § 90 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona o územním plánování a stavebním řádu, a § 22 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu nedodržení minimální šíře veřejného prostranství, jehož součástí je pozemní komunikace (navrhovaná komunikace má šíři 4 m, zatímco vyhláška předepisuje šíři veřejného prostranství minimálně 6,5 m). Podané odvolání poté zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2020, č. j. JMK 135617/2020, sp. zn. SJMK 109735/2020 OÚPSŘ. V něm setrval na svých závěrech, že na základě platné právní úpravy je nepochybné, že každý pozemek či stavební pozemek musí být bezprostředně napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci. [3] K podané žalobě vydal Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 31. 5. 2022 v záhlaví označený rozsudek, jímž rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu je nutné vždy posoudit konkrétní záměr a všechny zjištěné okolnosti, nikoliv paušálně dovodit, že jelikož se jedná o dopravní napojení čtyř rodinných domů, a priori se jedná o veřejnou pozemní komunikaci, přičemž její považování za soukromou účelovou komunikaci by vedlo k nesplnění požadavku na napojení daných rodinných domů na veřejnou pozemní komunikaci. Při absenci explicitního zákonného požadavku na „bezprostřední“ dopravní napojení totiž nelze odhlédnout od individuálních skutkových okolností jednotlivého případu. Podle krajského soudu si přitom lze za určité situace představit jako možné i řešení napojení na veřejně přístupnou komunikaci prostřednictvím účelové neveřejné komunikace. Žalovaný však svůj závěr založil na uvedeném paušálním konstatování, že „pokud má tedy předmětná Stavba sloužit pro dopravní napojení plánované výstavby více rodinných domů, nemůže se jednat o účelovou komunikaci neveřejnou, nýbrž zcela jednoznačně o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, byť na soukromých pozemcích …“. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Rozsudek krajského soudu napadá žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Její důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Navrhuje, aby NSS zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné. Krajský soud jednoznačně neodůvodnil konkrétní pochybení stěžovatele ani nevyslovil objektivní právní argumentaci směřující k nápravě takového pochybení. Stěžovatel poukázal na strany 6 až 12 svého rozhodnutí, na nichž se měl podrobně zabývat charakterem navrhované účelové komunikace, stejně jako možným splněním podmínky dopravního napojení budoucích rodinných domů na veřejnou pozemní komunikaci jejím prostřednictvím, jak rozsudek krajského soudu vyžaduje. Setrvává přitom na závěru, že napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci musí být bezprostřední, což dokládá odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 9 A 42/2013, který byl potvrzen rozsudkem NSS ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 1 As 166/2016. Podle názoru stěžovatele proto komunikace v dotčeném stavebním záměru (jež má vést ke čtyřem rodinným domům) nemůže být ze své podstaty neveřejná, nýbrž pouze veřejná, u níž může až následně dojít k omezení veřejného přístupu podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle názoru stěžovatele je snahou žalobce obejít pravidla stanovená v § 20 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Pokud by byla komunikace od počátku neveřejná, bude podle stěžovatele potlačen požadavek jejího posouzení z hlediska plynulosti a bezpečnosti provozu. Odkazy krajského soudu na „soukromou“ účelovou komunikaci nepovažuje stěžovatel za určující, neboť soukromá účelová komunikace může být jak veřejná, tak i neveřejná. Stěžovatel poukázal i na to, že se krajský soud vůbec nezabýval argumentací údajného nenaplnění pojmových znaků veřejně přístupné účelové komunikace, s níž se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Stejně tak upozornil na skutečnost, že otázku možného přídatného spoluvlastnictví pozemní komunikace žalobce vyslovil až v žalobě. [6] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu. Navrhl zamítnout kasační stížnost jako nedůvodnou a uložit stěžovateli povinnost nahradit mu náklady řízení o kasační stížnosti. Žalobce upozornil, že požadavek „bezprostřednosti“ napojení explicitně neplyne z žádného právního předpisu. Stěžovatelem dovolávaný rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 166/201641 se týkal odlišné situace (řízení o žádosti o dělení pozemku). Navržená komunikace přitom dle něj zajišťuje dopravní napojení budoucího záměru žalobce (výstavba rodinných domů) na veřejně přístupnou komunikaci. Splnění podmínek dle § 20 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je hlavním účelem a smyslem realizace Objektu 01 (včetně komunikace). Dále uvedl, že již žádost počítala s tím, že se bude jednat o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, která není veřejně přístupná. [7] Vyjádření zaslaly rovněž osoby zúčastněné na řízení IV a V. Poukázaly na nedostatečné zajištění bezpečnosti při míjení vozidel z důvodu malé šířky plánované komunikace (4 m) a na nevypořádání výhrad k možnému dopadu komunikace na statiku přilehlé nemovitosti. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] NSS se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že kasační stížnost je přípustná. Následně přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Neshledal přitom vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Vlastní přezkum je totiž možný pouze za předpokladu, že rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Stěžovatel konkrétně namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečné, neboť krajský soud jednoznačně neodůvodnil konkrétní pochybení stěžovatele ani nevyslovil objektivní právní argumentaci směřující k nápravě takového pochybení. [11] Tato námitka však není důvodná. Z judikatury NSS plyne, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů j