7 As 322/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 322/2019- 41 - text  7 As 322/2019 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: D. Č., zastoupená Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, č. j. 11 Ad 15/2017  61, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2017, č. j. MZDR 20687/20172/PRO, ministr zdravotnictví (dále jen „ministr“) zamítl rozklad žalobkyně podaný proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „žalovaný“ či „ministerstvo“) ze dne 13. 3. 2017, č. j. MZDR 44912/200827/VLP, kterým bylo rozhodnuto podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“), o žádosti žalobkyně tak, že žalobkyni se specializovaná způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru chirurgie nepřiznává. II. [2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 11 Ad 15/2017  61. [3] Městský soud konstatoval, že podstatou správního řízení o žádosti žalobkyně o přiznání specializované způsobilosti v oboru chirurgie podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. byla nutnost doplnění odborné praxe do pěti let od účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. ve smyslu přechodného ustanovení § 44 odst. 1 tohoto zákona. Pokud jde o odkaz žalobkyně na získané osvědčení České lékařské komory (dále jen „ČLK“) z roku 2007, městský soud uvedl, že k postupu podle § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. by bylo nutné, aby bylo osvědčení vydáno do 1. 4. 2004, jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012  30. Pokud jde o tvrzení žalobkyně o tom, že získala dostatečnou praxi, jdoucí nad rámec vzdělávacího programu v oboru chirurgie, městský soud shledal, že se jedná o obecné tvrzení žalobkyně, které nijak nedokládá. A nedoložila to ani v průběhu správního řízení, ač byla vyzvána k odstranění nedostatků žádosti (tj. aby doplnila doplňkovou praxi ve vyjmenovaných oborech, jakož i chybějící výkony). Městský soud se také vyjádřil k námitce žalobkyně, že v důsledku určité nečinnosti ministerstva v průběhu prvoinstančního správního řízení nebyla včas upozorněna (před skončením přechodného období podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb.) na nedostatky své žádosti. Městský soud však shledal, že ministerstvo sice nedodrželo lhůtu pro vydání rozhodnutí, ale přesto vzhledem k tomu, kolik z doplňkové praxe žalobkyni zbývalo doložit, tak by na reálné možnosti žalobkyně doložit chybějící praxi ve smyslu si ji doplnit nic nezměnilo, ani kdyby ji ministerstvo vyzvalo hned v den podání žádosti. Městský soud připomněl, že samo ministerstvo (resp. ministr) pochybení stran lhůty přiznalo, tudíž není důvodná ani námitka žalobkyně, že ministerstvo není ochotno svou chybu přiznat. Za důvodnou nebyla shledána ani námitka žalobkyně, že nebyl správními orgány respektován názor Nejvyššího správního soudu v předchozí věci této žalobkyně. I zde městský soud zdůraznil, že důvodem zrušení dřívějšího rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost. K nesprávnosti posuzování žalobkyní doložených podkladů a přehledu praxe městský soud uzavřel, že žalobkyně neuvádí ničeho konkrétního, z čehož by mělo vyplývat ono nesprávné posouzení. Námitku nejasnosti podle jakého právního předpisu postupovalo ministerstvo při posuzování otázky, zda splnila či nesplnila žalobkyně povinnou praxi v plném rozsahu, městský soud odmítl s tím, že podmínky byly stanoveny ve vzdělávacím programu z roku 2005 ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Nová právní úprava v zákoně č. 95/2004 Sb. byla přijata v zájmu zajištění souladu českého práva s právem Evropské unie, přičemž bylo stanoveno poměrně dlouhé (pětileté) přechodné období k tomu, aby adresáti těchto norem (lékaři) na novou úpravu mohli reagovat. Důvodnou není dále námitka, že se žalobkyně ocitla „na slepém bodě“, neboť před platností zákona č. 95/2004 Sb. akreditovaná pracoviště, na nichž měla absolvovat praxi, neexistovala. Podle městského soudu z výzvy ministerstva neplyne, že by bylo požadováno doplnění praxe absolvované právě na tomto typu pracovišť. Podobně nedůvodnou je námitka žalobkyně, že ministerstvo nevzalo v potaz praxi u renomovaných poskytovatelů (popáleninové centrum v Praze  Vinohradech, praxe na ARO, praxe na chirurgii v Nemocnici u sv. Klimenta), protože těmito odkazy není doloženo, že vykonávala konkrétní specializovanou praxi po dobu konkrétního časového úseku. Městský soud dále nepřisvědčil ani námitce svévole nebo porušení práva na spravedlivý proces. K tomu uvedl, že pro nic takového obsah spisu nesvědčí. III. [4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] V kasační stížnosti namítala, že její žádost nebyla posouzena správně. Správní orgány se opřely při svém rozhodování, zda doplněná praxe stěžovatelky je dostatečná, o stanoviska prof. MUDr. F. A., CSc. z katedry chirurgie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Podle stěžovatelky se jednalo o stanoviska formalistická, nikoliv věcná. Dále stěžovatelka stejně jako v žalobě namítala, že ministerstvo se dopustilo prodlevy při vydání výzvy k odstranění vad žádosti. Podle stěžovatelky nebylo jasné, z jakého právního předpisu správní orgány vycházely při svém hodnocení o nesplnění praxe v potřebném rozsahu. Stěžovatelka rovněž poukazovala na údajnou změnu praxe, když seznam požadovaných výkonů nebyl součástí pokynů pro náležité vyplnění původní žádosti. V další části kasační stížnosti se stěžovatelka věnovala problematice vydávání osvědčení ČLK a údajné diskriminační povaze § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení § 47c zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“), neboť diplom lze odejmout nejvíce 3 roky zpětně, a v této kauze jde údajně o odebrání atestačního diplomu ze dne 23. 5. 1996. Stěžovatelka zdůraznila faktickou stránku věci, tj. že jí bylo vydáno osvědčení ČLK dne 24. 11. 2007 a že 5 z posledních 6 let před podáním žádosti pracovala jako lékařka a že věcně obsah její kvalifikace odpovídá požadavkům pro přiznání specializované způsobilosti. Ve zbytku stěžovatelka rekapitulovala vady žádosti, k jejich odstranění byla správními orgány vyzývána, a uváděla, co sama podle svých slov splňuje za praxi. [6] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka opakuje polemiku se správními orgány a v kasační stížnosti se nijak nevypořádává s rozsudkem městského soudu, proti němuž kasační stížnost nominálně směřuje. Se všemi body žaloby se přitom městský soud vypořádal a ostatně ani stěžovatelka neuvádí, v čem je snad napadený rozsudek nepřezkoumatelný, nesrozumitelný apod. Stěžovatelka sice v kasační stížnosti tvrdila, že odborná stanoviska jsou formalistická, že požadavky na přiznání specializované způsobilosti splňuje, že praxi předložila, že kdyby bývala byla včas ministerstvem vyzvána k odstranění žádosti, že by mohla vady odstranit apod. Stěžovatelka však svá tvrzení nijak blíže nerozvíjí, resp. nevyjadřuje se k tomu, jak městský soud tyto žalobní námitky zhodnotil. K údajné změně praxe žalovaný uvedl, že tento stížní bod není důvodný, neboť postupoval v souladu se zákonem č. 95/2004 Sb. a příslušným vzdělávacím programem z roku 2005. Pokud stěžovatelka míní změnou praxe skutečnost, že konkrétní seznam požadovaných výkonů nebyl součástí pokynů pro vyplnění žádosti, tak je třeba upozornit, že žádost je nepovinný formulář, který se týká všech možných oborů a pokud by měl být součástí obecného formuláře seznam všech výkonů všech jednotlivých oborů, měla by žádost patrně stovky stran a představovala by fakticky jen opakovaní toho, co bylo uvedeno ve Věstnících Ministerstva zdravotnictví. Právě ze vzdělávacích programů vydávaných na základě zákona č. 95/2004 Sb. ministerstvo při hodnocení žádostí podaných podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. vychází, proto není opodstatněná výtka stěžovatelky, že nebylo jasné, z jakého právního předpisu ministerstvo vycházelo. Stěžovatelka nereflektuje na skutečnost, že použitelnost osvědčení ČLK na základní obory (jakým je i obor chirurgie) byla již judikatur