7 As 9/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 9/2021- 22 - text  7 As 9/2021 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: V Nebi.cz s. r. o., se sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, zastoupena Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem  pobočka v Liberci ze dne 17. 12. 2020, č. j. 59 A 5/2020  68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. et Mgr. Martina Nezvala, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze a později tímto soudem postoupenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem  pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“) se žalobkyně (provozovatelka wellness hotelu s nudistickou zónou) domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 12. 2017, č. j. ČOI 130147/17/O100/2500/17/Hl/Št, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Ústeckého a Libereckého (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 9. 2017, č. j. ČOI 114631/17/2500/0712/17/RZ/BL. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za spáchání přestupku podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně spotřebitele“) ve spojení s porušením § 6 téhož zákona. Přestupku se měla dopustit tím, že v katalogu s cenami ubytování, který byl spotřebitelům k dispozici v recepci hotelu, deklarovala: „Pro váš klid a pohodu neumožňujeme pobyt dětem mladším 15ti let“, a zároveň tím, že jednatel žalobkyně inspektorům správního orgánu I. stupně při kontrole na dotaz, proč neubytovávají děti do 15 let, sdělil, že služby v hotelu jsou postaveny tak, aby si ubytovaní spotřebitelé ve wellness odpočinuli. Podle správních orgánů nebylo takto prezentované neumožnění pobytu dětem mladším 15 let založeno na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněno legitimním cílem. II. [2] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí žalované i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, zohlednil především jeho aktuální nález ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3212/18, který se týkal rovněž omezení poskytování ubytovacích služeb. Krajský soud zdůraznil, že podle uvedeného nálezu je pro posouzení otázky diskriminace významné, zda se poskytovatel služby chová vůči spotřebitelům při omezení ubytovacích služeb předvídatelně a transparentně a zda se jedná o zastupitelnou službu. Dále poukázal na to, že v posuzované věci připustila i žalovaná, že žalobkyní sledovaný cíl (zajištění klidného prostředí wellness hotelu) je možné považovat za legitimní. Neshoda panovala toliko ohledně toho, zda šlo tohoto cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Žalovanou uváděné mírnější prostředky však považoval krajský soud za přinejmenším diskutabilní. Posuzovaná věc totiž není srovnatelná s případem řešeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2014  28. Ten se sice rovněž týkal omezení vstupu na základě věku, avšak do restaurace, nikoliv do hotelu. Je přitom jistě rozdíl mezi tím, pokud je osoba vykázána pro rušení ostatních hostů z restaurace, a pokud je jí v polovině zrušen hotelový pobyt. Podle krajského soudu je pro posuzovanou věc podstatné, že podmínky pro poskytnutí ubytování nebyly zjevně svévolné či iracionální, že žalobkyně postupovala předvídatelně a transparentně, přičemž problémem nebyla ani nezastupitelnost poskytované služby. Krajský soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že jednáním žalobkyně nebyl porušen § 6 zákona o ochraně spotřebitele, a tedy nedošlo ke spáchání přestupku podle § 24 odst. 7 písm. c) téhož zákona. III. [3] Proti rekapitulovanému rozsudku podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zopakovala, že žalobkyně svým postupem skutečně sledovala legitimní cíl, a to vytváření klidného a tichého prostředí umožňujícího její klientele relaxaci. K dosažení tohoto cíle však podle ní využila nepřiměřených prostředků. Nemohla totiž presumovat, že každá osoba mladší 15 let bude narušovat odpočinek ostatních hostů hotelu, což platí zejména u dětí blížících se věku 15 let. Této skupině osob přístup do svého hotelu paušálně odepřela, přestože všichni její příslušníci nejsou stejní. Stěžovatelka připustila, že nynější případ není zcela srovnatelný se situací posuzovanou v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 1/2014  28. Žalobkyně však neprovozuje ani takové specializované ubytovací zařízení, u něhož Nejvyšší správní soud zřejmě pokládal plošné vyloučení dětí za akceptovatelné opatření (restaurace náležející k hotelu, který by byl určen výhradně k ubytování seniorů s tím, že při nabízení služeb je kladen důraz na zajištění naprosto tichého a klidného prostředí). Z hlediska možnosti věcného opodstatnění plošného zákazu pobytu dětí se služby nabízené žalobkyní nachází mezi oběma podobami podnikání v hotelnictví, které byly vymezeny v uvedeném rozsudku. Podle stěžovatelky nebyl v případě žalobkyně dán dostatečný důvod k preventivnímu vyloučení všech dětských spotřebitelů z možnosti využití nabízených služeb. Závěrem stěžovatelka uvedla, že nynější případ je významný pro účely její další úřední praxe. Proto jej předložila k posouzení Nejvyššímu správnímu soudu a navrhla, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [4] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila se závěry krajského soudu. Argumentaci stěžovatelky označila za aktivistickou. Stěžovatelka podle ní tak usilovně bojuje proti diskriminaci, až je otázkou, zda se ona sama diskriminace nedopouští. Po udělení pokuty totiž žalobkyně přistoupila k tomu, že své zařízení označila jako výhradně pro dospělé, neboť v České republice je standardně možné provozovat zařízení jen pro určitou klientelu (ženy, děti, dospělé,…). Zásah stěžovatelky tedy v konečném důsledku vedl k omezení osob ve věku mezi 15 a 18 lety. Stěžovatelka ve věci nezohlednila § 10 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy základní principy, na kterých tento zákon stojí. Platí přitom, že je možné zakázat dětem do deseti let věku používání výtahu, aniž by se jednalo o diskriminaci. Naopak jde o přístup v souladu s rozumem průměrného člověka. V případě žalobkyně se dá konstatovat totéž. Rozum průměrného člověka by pak měl stát nad institucionálním aktivismem. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat. [8] Podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „antidiskriminační zákon“) se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. [9] Podle § 7 odst. 1 téhož zákona diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech uvedených v § 1 odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Ustanovení § 6 tím není dotčeno. [10] Judikaturu k problematice diskriminace Nejvyšší správní soud přehledně shrnul v opakovaně zmiňovaném rozsudku č. j. 4 As 1/2014  28. Zde vysvětlil, že diskriminací spotřebitele je třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými  cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek. Citoval rovněž nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, publikovaný pod č. 405/2006 Sb., N 112/41 SbNU 3