7 Azs 299/2020 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 299/2020- 48 - text  7 Azs 299/2020 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. A. H., zastoupen Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 15 A 58/2019  30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že žalovaný nejméně od 4. 4. 2019 žalobci nevydal průkaz o povolení k trvalému pobytu, a to i přesto, že rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019, č. j. MV278928/OAM2018 (oznámeným žalobci dne 4. 4. 2019, dále též „rozhodnutí o státní příslušnosti“) vyhověl žádosti žalobce a podle § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též „zákon o azylu“), mu přiznal status osoby bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 17. 10. 2004 a byla publikována pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále též „Úmluva“). [2] Městský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 15 A 58/2019  30, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaný vůči žalobci nepostupoval nezákonně, neboť pro vydání průkazu o povolení k trvalému pobytu poté, co bylo vyhověno žádosti žalobce o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti, nebyl dán zákonný podklad. Městský soud přisvědčil žalobci v tom, že žalovaný dle § 8 písm. d) zákona o azylu a důvodové zprávy k tomuto ustanovení při projednávání žádostí podaných podle Úmluvy postupuje podle ustanovení zákona o azylu upravujících řízení ve věci mezinárodní ochrany. Toto ustanovení má však charakter ryze procesní normy. Své místo má tak pouze analogická aplikace ustanovení zákona o azylu upravujících postupy pro řízení o žádosti a s nimi procesně spojené dočasné atributy přiznané žadateli o určení jeho statusu azylanta či osoby požívající doplňkové ochrany. Městský soud zdůraznil, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2019, č. j. 4 Azs 365/20180  74, dovodil analogický postup pouze ve vztahu k aplikaci § 57 zákona o azylu (na základě něhož se žadatelům o mezinárodní ochranu vydává průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, který je opravňuje k setrvání na území do doby rozhodnutí o žádosti), nikoli též ve vztahu k aplikaci úpravy hmotněprávního postavení osob po přiznání statusu azylanta, resp. osob požívající doplňkové ochrany ve smyslu § 59 zákona o azylu (na základě něhož je těmto osobám vydáno povolení k pobytu). Městský soud dále konstatoval, že ačkoli právní řád ČR postavení osob s přiznaným statusem osob bez státní příslušnosti výslovně neupravuje, lze jej v něm nalézt za pomoci výkladových pravidel. Postavení osob bez státní příslušnosti lze dovodit z § 1 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s § 2 téhož zákona. Městský soud dovodil, že zákon o pobytu cizinců se na žalobce vztahuje, neboť nesplňuje žádnou z výlukových podmínek vymezených v § 2 zákona o pobytu cizinců. Úmluva výslovně nestanoví povinnost přiznat osobám bez státní příslušnosti pobytové oprávnění, aby však mohly účinně využívat práva z úmluvy vyplývající, má být dle městského soudu určité pobytové oprávnění osobám bez státní příslušnosti přiznáno. Městský soud poukázal na čl. 7 odst. 1 Úmluvy, z něhož vyplývá závazek poskytnout osobám bez státní příslušnosti minimálně stejné zacházení, jaké se poskytuje cizincům obecně, a vyhodnotil, že je dostatečně naplněn tím, že se na postavení osob bez státní příslušnosti použijí ustanovení zákona o pobytu cizinců. Tento zákon upravuje několik druhů pobytových oprávnění a městský soud neshledal, že vízum za účelem strpění, které bylo uděleno žalobci, je oprávněním neobvyklým, a že by ho nebylo možné z hlediska právního postavení považovat za formu „zacházení, jaké se poskytuje cizincům obecně“ ve smyslu Úmluvy. Po splnění podmínek předpokládaných zákonem o pobytu cizinců nadto může žalobce požádat o vyšší pobytové oprávnění. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k závěru, že žalovaný dostál své z Úmluvy vyplývající povinnosti poskytnout osobám bez státní příslušnosti minimálně stejné zacházení, jaké se v České republice poskytuje cizincům obecně. [3] Městský soud se následně zabýval porovnáním obsahu Úmluvy s obsahem Úmluvy o právním postavení uprchlíků a dospěl k závěru, že v případě osob bez státní příslušnosti chybí prvek hrozby pronásledování, není proto nezbytné volit totožnou vysokou formu ochrany, jaká je zajištěna uprchlíkům (oprávnění k trvalému pobytu ze zákona). Podle názoru městského soudu má odlišný postup správních orgánů vůči oběma porovnávaným skupinám cizinců rozumný smysl, neboť je projevem odlišností obou Úmluv, a městský soud nemá za to, že by tímto odlišným přístupem bylo nezákonně zasaženo do žalobcových práv. Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce ve vztahu k čl. 17 odst. 2 a čl. 23 Úmluvy a vyslovil, že s ohledem na výhrady ČR k těmto článkům a vnitrostátní právní úpravu zaměstnanosti a veřejné podpory v českém právním řádu nelze dospět k závěru o nutnosti udělit osobám bez státní příslušnosti trvalý pobyt, jak činí žalobce. Závěrem městský soud uvedl, že je seznámen se stanoviskem veřejného ochránce práv ze dne 29. 11. 2019, č. j. KVOP53065/2019, zformulovaným ve zprávě o šetření ve věci právního postavení osob bez státní příslušnosti, a je si vědom, že Veřejný ochránce práv má na posuzovanou právní otázku odlišný právní názor. I přes chybějící právní úpravu se ovšem žalobci dostalo dostatečné subsidiární ochrany formou strpění a soud odmítl názor veřejného ochránce práv, že byl postup žalovaného v dané věci vůči žalobci nezákonným zásahem. II. [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost, v níž nejprve upozornil na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 12. 3. 2019, č. j. 4 Azs 365/2018  74, dle kterého v průběhu správního řízení o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti má žadatel právo setrvat na území České republiky do pravomocného vyřízení věci a má mu být vydán průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany analogicky podle § 57 zákona o azylu, přestože toto ustanovení výslovně osoby bez státní příslušnosti nezmiňuje. Nejvyšší správní soud akcentoval, že ukládáli § 8 písm. d) zákona o azylu žalovanému rozhodovat o žádostech podaných dle Úmluvy podle zákona o azylu, pak je na místě využít též postupy, které zákon o azylu zakotvuje v § 57. Stěžovatel městskému soudu vytknul, že se nezabýval tím, jaký pobytový status měl v okamžiku pravomocného skončení řízení o jeho žádosti. Jestliže se totiž stěžovatel podle názoru městského soudu ocitnul mimo působnost zákona o azylu a v danou dobu neměl povolen pobyt podle zákona o pobytu cizinců, pak na území pobýval neoprávněně. Stěžovatel zmínil, že není žádný pobytový titul podle zákona o pobytu cizinců, který by mu umožňoval na území pobývat toliko na základě podané žádosti. Stěžovatel tedy nemohl po kladném posouzení jeho žádosti o přiznání právního postavení osoby bez státní příslušnosti využít žádného institutu pobytového zákona, aniž by se v souladu s městským soudem zastávaným názorem na území ocitl neoprávněně. Za absurdní a rozporné s demokratickým právním státem stěžovatele označil to, že byl z důvodu domněle nelegálního pobytu zajištěn za účelem správního vyhoštění (rozhodnutím ze dne 17. 4. 2019). Proti rozhodnutí o vyhoštění, v němž byla rovněž stanovena překážka ve vycestování stěžovatele, neboť podle závazného stanoviska vycestování není možné pro rozpor s Úmluvou, stěžovatel nebrojil, neboť by pak nemohl získat vízum k pobytu za účelem strpění, které mu bylo následně vydáno. Není pravdou, že by stěžovatel požádal v běžném cizineckém režimu o vízum k pobytu nad 90 dní. Tato skutečnost nevyplývá ze soudního spisu, a proto je kasační stížností napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel by ani nemohl být se svou případnou žádostí úspěšný, neboť je veden pro údajně neoprávněný pobyt v evidenci nežádoucích osob. Uvedené nesprávné zjištění městského soudu vedlo k závěru, že zákonem o pobytu cizinců je zaručena dostatečná ochrana osob bez státní příslušnosti. Výše popsaný postup vedoucí k vydání předmětného víza nepovažuje stěžovatel na rozdíl od městského soudu za zajištění minimálního cizineckého standardu. Kasační stížností napadený rozsudek vůbec nepracuje s tím, že stěžovateli bylo sice uděleno pobytové oprávnění, ale až následně po uložení správního vyhoštění. Takový postu