8 As 288/2019 — Nejvyšší správní soud

8 As 288/2019- 103 - text  8 As 288/2019-109 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. P. B., zastoupen JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem Husníkova 2080/8, Praha 5, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 8. 12. 2010, čj. 235/2010NBÚ/07OP, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, čj. 9 A 6/2011215, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Národní bezpečnostní úřad rozhodnutím ze dne 17. 9. 2010, čj. 84841/2010NBÚ/P, nevydal žalobci osvědčení fyzické osoby (dále „osvědčení“) pro stupeň utajení Důvěrné, jelikož nesplnil podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“). Žalovaný zjistil skutečnosti nasvědčující tomu, že u žalobce existovala bezpečnostní rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) a e) zákona o ochraně utajovaných informací. Tedy chování, které mělo vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a mohlo ovlivnit její schopnost utajovat informace, a styky s osobou, která vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. [2] Tento závěr žalovaný odůvodnil informacemi klasifikovanými jako utajovaná informace ve stupni utajení Vyhrazené. Z těch vyplynulo, že žalobce nedlouho před bezpečnostním řízením jednal v rozporu s jeho povinnostmi policisty. Také se stýkal s Mgr. P. A. a M. U. (dále také „dotčené osoby“), v jejichž prospěch měl jednat. Ti se podle návrhu na podání obžaloby připraveného Policii České republiky – Národní protidrogovou centrálou dopouštěli trestné činnosti na území České republiky a byly ve spojení s osobami v cizině. Za to byli v době rozhodování žalovaného nepravomocně odsouzeni. NSS předesílá, že při popisu věci používá informace, které byly dříve utajované, nicméně v průběhu řízení před správními soudy došlo ke zrušení jejich utajení. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, který ředitel žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. Žalobce se následně bránil žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, čj. 9 A 6/201154, zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, čj. 9 As 175/201535. Městský soud poté o žalobě rozhodoval znovu. Rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, čj. 9 A 6/2011109, ji opět zamítl. Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti žalobce rozsudek znovu zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, čj. 9 As 227/201727. Rozsudky NSS se týkaly otázky, zda a v jakém rozsahu měl být žalobci v soudním řízení odepřen přístup do utajované části spisu. [4] Rozsudkem uvedeným v záhlaví městský soud žalobu zamítl potřetí. Učinil tak poté, co bylo 8. 1. 2019 zrušeno utajení částí spisu, které byly nosným podkladem napadeného rozhodnutí (záznam odposlechů telefonních hovorů a SMS zpráv), resp. kdy po zákonném poučení byla žalobci zpřístupněna utajovaná část správního spisu, která nepodléhala § 133 odst. 2 a 3 zákona o utajovaných informacích. Oba účastníci se následně k této části spisu vyjádřili. [5] Městský soud uvedl, že spisový materiál, ze kterého žalovaný vycházel, postačoval pro závěry o žalobcově bezpečnostní nespolehlivosti. Uvedl, že informace od zpravodajských služeb často bývá i jediným zásadním podkladem pro posuzování existence bezpečnostního rizika. Žalovaný přitom tyto informace nepřejímá bez dalšího, ale sám je hodnotí a dospívá k závěru, zda jsou dány důvody pro udělení/odnětí osvědčení či nikoliv. Dále vymezil rozdíly mezi bezpečnostním řízením, vedeném v případě žalobce, a trestním řízení, jehož pravidel se žalobce v probíhajícím řízení dovolával. Uzavřel, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti osoby postačuje pouhé podezření z existence bezpečnostního rizika. [6] Podklady předložené žalovanému Národní protidrogovou centrálou, coby původcem původně utajovaných informací, nepovažoval městský soud za nevěrohodné. V souladu s judikaturou NSS mohou být podkladem bezpečnostního řízení v podstatě jakékoli informace týkající se předmětu řízení, jejichž věrohodnost nebude zásadním způsobem zpochybněna. Není proto nezbytné, aby odposlechy byly poskytnuty v doslovném přepisu. I poskytnutý tzv. obsahový přepis spolu se SMS zprávami ve svém souhrnu nasvědčoval v úředním styku neobvyklé míře blízkosti vztahů mezi žalobcem a osobami tehdy nepravomocně odsouzenými za páchání trestné činnosti. [7] Důkazy navržené žalobcem po druhém zrušovacím rozsudku NSS městský soud neprovedl, jelikož spisový materiál i bez nich skýtal dostatek materiálů pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Z něj vyplývající skutkové okolnosti byly přesvědčivým podkladem pro závěr o existenci důvodné pochybnosti o bezpečnostní spolehlivosti žalobce. Závěrem rozsudku odkázal na dosavadní judikaturu správních soudů v obdobných věcech, se kterou se ztotožnil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. [9] Napadený rozsudek považoval za nepřezkoumatelný, neboť městský soud dostatečně neodůvodnil své skutkové a právní závěry. Dále poukázal na to, že správní rozhodnutí byla vydána za zcela jiné důkazní situace, než která panuje nyní. Vycházela především z utajované části spisu, což mělo za následek jejich nedostatečné odůvodnění. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že původně utajované přílohy neměly být utajovány, bylo již z toho důvodu namístě zrušit rozhodnutí žalovaného. Ten v rozporu se zákonem utajoval písemnosti, které neobsahovaly utajovanou skutečnost. Navíc za situace, kdy odposlechy v trestním řízení mohou být utajovány jen do doby projednávání věci před soudem. Totožné odposlechy při projednávání obžaloby dotčených osob před soudem utajovány nebyly. Žalovaný na tyto námitky v průběhu řízení nereagoval a navodil nezákonný stav, kdy jedna a tatáž listina byla pro jeden orgán státní moci odtajněna, zatímco pro jiný zůstala utajena. Dále stěžovatel poukazoval na pravidla trestního řízení, která vztahoval na svůj případ. [10] Podle stěžovatele se městský soud dostatečně nevypořádal se zákonností použití odposlechů získaných v trestním řízení. K povaze předložených odposlechů a SMS zpráv uvedl, že informace od zpravodajských služeb nelze přirovnávat a ztotožňovat s informacemi od policejního orgánu. Městskému soudu vytkl, že se nesnažil zjistit ucelený obraz jednání stěžovatele v návaznosti na jím vyšetřovanou trestnou činnost a sám činil závěry pouze na základě nedostatečných a nezákonně získaných informací. Soud měl vycházet z doslovného přepisu odposlechů za současného použití audio záznamu. Bez toho nemohl posoudit, jakou povahu rozhovory ve skutečnosti měly a zda překročily hranici taktického kriminalistického postupu. V souvislosti s tím stěžovatel také namítal, že městský soud odmítl jeho důkazní návrh v podobě trestního spisu k jím vyšetřovanému zločinu. [11] Ke svému podezřelému jednání ve vztahu k dotčeným osobám stěžovatel uvedl, že soud vyšel z pouhých domněnek o tom, že se jednalo o chování odůvodňující neudělení bezpečnostní prověrky. Nebylo jasné, zda neformální oslovování při rozhovorech dotčených osob bylo vzájemné, nebo se takto o stěžovateli pouze bavily mezi sebou. Soud považoval samotné tykání za bezpečností riziko, aniž by on nebo žalovaný konkrétně uvedli, zda tato důvěrnost byla nutná pro zadržení pachatelů, nebo se jednalo o soukromou záležitost stěžovatele. Někdy je totiž nezbytné navázat s poškozeným nebo pachatelem osobní vztah za účelem řádného objasnění trestné činnosti. Jedná se o přípustný postup, pokud není prokázáno, že narušuje objektivitu vyšetřování, příp. z tohoto vztahu mají svědci či poškození nezákonné výhody. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že neviděl důvod pro rozlišování, zda jde v případě přepisů odposlechů o materiál poskytnutý zpravodajskou službou či orgánem policie. Neměl k dispozici pouze závěry poskytujícího orgánu, nýbrž přímo materiál zachycující jednání žalobce. Vysvětlení žalobce k ospravedlnění jeho jednání považoval za účelové. [13] Žalovaný byl přesvědčen, že i kdyby městský soud přistoupil na provedení důkazu trestním spisem ve věci trestného činu vydírání poškozeného M. U., kterou vedl stěžovatel jakožto policista, na hodnocení obsahu komunikace zachycené v odposleších by to nic nezměnilo. Ve zbytku odkázal na argumentaci a judikaturu uvedenou v napadeném rozsudku. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat přípustností kasační stížnosti, jeliko