1 Afs 66/2023 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 66/2023- 79 - text  1 Afs 66/2023 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: město Boskovice, se sídlem Masarykovo náměstí 2, Boskovice, zastoupen Mgr. Bc. Tomášem Auerem, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 20. 4. 2022, č. j. MMR24165/201926, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 A 53/202272, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Poskytovatel dotace Centrum pro regionální rozvoj opatřením ze dne 10. 6. 2019 podle § 14e zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů nevyplatil žalobci část dotace podle Integrovaného regionálního operačního systému ve výši 1 963 137,14 Kč (10 % z částky dotace určené k financování), jelikož žalobce v rámci projektu CENTRUM POLYTECHNICKÉ VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ s registračním číslem CZ.06. 2. 67/0.0/0.0/16_062/0004284 při zadávání veřejné zakázky č. 0001 nazvané CENTRUM POLYTECHNICKÉ VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ – stavební část porušil § 6 zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 36 odst. 1 ZZVZ tím, že stanovil požadavky na prokázání splnění profesní způsobilosti a technické kvalifikace v rozsahu nepřiměřeném předmětu veřejné zakázky, přičemž tímto postupem došlo k porušení zásady diskriminace a bezdůvodnému omezení hospodářské soutěže, tím mohlo dojít k ovlivnění výběru nevhodnější nabídky [2] Porušení zákona spočívalo především v tom, že žalobce požadoval po potencionálních dodavatelích nejen živnostenské oprávnění „Provádění staveb, jejich změn a odstraňování“, ale též živnostenská oprávnění „Montáž, opravy a zkoušky vyhrazených elektrických zařízení“, „Montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob plyny“, „Montáž, opravy a rekonstrukce chladících zařízení a tepelných čerpadel“ a „Vodoinstalatérství, topenářství“, přičemž osoba s první z uvedených živností je oprávněna provádět činnosti spadající do ostatních vyjmenovaných živností. [3] Příjemce dotace též pochybil tím, že požadoval vedle autorizace pro pozemní stavby též autorizaci pro geotechniku, statiku a dynamiku staveb a požární bezpečnost staveb, neboť tyto autorizace byly potřeba pouze pro zpracování projektové dokumentace a pro autorský dozor; předmětem veřejné zakázky však byla jen „realizace stavby“. [4] Proti tomuto opatření podal žalobce námitky; ty ministryně pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 24. 7. 2019, č.j. MMR34395/201926 zamítla. Toto rozhodnutí však následně zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č.j. 3 A 160/2019  34 pro nepřezkoumatelnost. Ve věci tak rozhodoval podruhé ministr pro místní rozvoj, který rozhodnutím ze dne 20. 4. 2022, č.j. MMR24165/201926 námitky příjemce opětovně zamítl a napadené opatření potvrdil. [5] Rozhodnutí napadl žalobce dále žalobou k Městskému soudu v Praze, který ji však shora označeným rozsudkem zamítl. [6] Předně uvedl, že žalobní argumentace je vedena značně obecně, aniž by respektovala konkrétní důvody, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, ty často překračuje a dospívá k závěrům, které nikde v odůvodnění uvedeny nejsou. [7] Následně se věnoval jednotlivým žalobním námitkám; nejprve uzavřel, že napadené rozhodnutí již není nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že žalobní argumentace rozporuje závěry uvedené v jiné věci, k čemuž však zde není prostor. Souhlasil tak s žalovaným, že požadavky, jak je stanovil žalobce, jsou nepřiměřeně přísné, když vyžadují nad rámec právní úpravy prokázání kvalifikace u činností, které jsou již obsaženy v oboru činnosti „provádění staveb, jejich změn a odstraňování“, což je v rozporu se zásadou nediskriminace, tyto požadavky byly stanoveny pro dodavatele, a částečně se netýkají předmětu veřejné zakázky. Za bezpředmětnou považoval polemiku stran (ne)možnosti využití dodavatelů pro prokázání profesní způsobilosti; tato se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. [8] Dle soudu bylo nadbytečné požadovat autorizaci pro geotechniku, statiku a dynamiku a požární bezpečnost staveb, neboť v případě, že při výkonu práce autorizované osoby vyvstane potřeba prací, které přesahují rozsah jejího oboru, je tato autorizovaná osoba povinna zajistit spolupráci s osobou, jež disponuje autorizací v příslušném oboru. Proto postačovalo požadovat pouze autorizaci v oboru „Pozemní stavby“. Osoba s takovou autorizací nemůže garantovat odbornost činností ve výstavbě, pro které nedisponuje autorizací, ze zákona jí však vyplývá povinnost pro jednotlivé druhy prací, pro které nedisponuje odbornou způsobilostí, přizvat jinou odborně způsobilou autorizovanou osobu. Tak by byl dosažen účel, jehož se snažil dosáhnout stěžovatel, aniž by byla omezena hospodářská soutěž. [9] Rovněž požadovaná přítomnost odpovědné osoby ve funkci statika a osoby odpovědné za požární bezpečnost byl nepřiměřený, neboť nesouvisel s předmětem veřejné zakázky – realizací stavebních prací na Centru polytechnické výchovy a vzdělávání. Činnost statika a odborníka na požární bezpečnost není předmětem veřejné zakázky, je spojena s návrhem stavby a se zpracováním projektové dokumentace. [10] Za nedůvodné shledal též zbylé žalobní námitky. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [11] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se soud nezabýval námitkou (uplatněnou v replice k vyjádření žalovaného), že žalovaný vycházel při odůvodnění svého odůvodnění z nesprávné verze zadávací dokumentace; z tohoto důvodu je jeho odůvodnění též nepřezkoumatelné a nezákonné. Tuto námitku soud nijak nevypořádal, ani danou skutečnost ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí řádně nevyhodnotil. Nepřezkoumatelnost je pak dána i tím, že městský soud v této věci vychází ze závěrů, které učinil v jiných věcech, ačkoliv ty jsou dle stěžovatele nesprávné. [12] V této souvislosti proto opakovaně namítl, že žalovaný vycházel z nesprávného předpokladu, že stěžovatel stanovil povinnost dodavatelům, aby prokazovali kritéria profesní způsobilosti sami bez možnosti využití subdodavatelů. Zadávací podmínky však neobsahují výhradu zadavatele, že daná kritéria profesní způsobilosti nesmí účastník zadávacího řízení prokázat prostřednictvím subdodavatele. Nesprávný je též závěr soudu, že statika a požární bezpečnost budov se řeší jen v rámci projektové přípravy staveb, nikoliv v rámci samotné dokumentace. [13] Dále rozpororoval, že bylo nadbytečné požadovat přítomnost osob s dílčími autorizacemi u stavebních prací. Ustanovení § 77 odst. 2 písm. c) zákona o zadávání veřejných zakázek umožňuje zadavateli požadovat předložení dokladu o odborné způsobilosti, jeli pro plnění veřejné zakázky odborná způsobilost jinými právními předpisy vyžadována. Z § 160 odst. 1 a § 158 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, pak vyplývá, že podnikatel realizující stavbu musí disponovat stavbyvedoucím, který je k takové odborné činnosti oprávněn podle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Autorizovaná osoba přitom může vykonávat činnost jen v rozsahu, pro jaký jí byla udělena autorizace. Zhotovitel tedy musí vždy disponovat osobami s autorizací pro všechny obory, které jsou v rámci provádění stavby potřeba. Nemůže tedy obstát závěr, že pro uskutečnění stavby stačí autorizace pro „Pozemní stavby“. [14] Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s restriktivní judikaturou správních soudů ohledně možnosti vzniku legitimního očekávání na základě provedených kontrol. V praxi je totiž aplikace teoretických závěrů judikatury zhola nemožná. Z rozhodovací praxe totiž vyplývá, že kontrola nemusí odstraňovat veškerá pochybení a nesnímá z příjemce dotace odpovědnost. Pakliže však kontrola nemusí odstraňovat veškerá pochybení, je naprosto zbytečné, aby probíhala. Stěžovatel se pozastavil nad tím, jak je možné, že jedna z kontrol žádné pochybení neodhalí a další již posoudí jeho postup jako zcela zjevně vadný. Poukázal též na to, že je vznik legitimního očekávání vázán na konkrétní ujištění ze strany kontrolujícího orgánu, což však vede k absurdní situaci, ve které je příjemce dotace nucen požadovat konkrétní ujištění ke spoustě jednotlivostí, což je administrativně náročné jak pro něj, tak i pro správní orgány. Ty navíc výslovné a konkrétní ujištění žadatelům