10 Afs 66/2023 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 66/2023- 70 - text  10 Afs 66/2023 - 74 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Česká síť s. r. o., Boženy Němcové 120, Domažlice, zast. advokátem Mgr. Ing. Vítem Křivánkem, V parku 2316/12, Praha 4 – Chodov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2021, čj. 47225/21/5300-21441-712772, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2023, čj. 57 Af 4/2022-62, takto: I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládá předběžná otázka: Je v souladu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, zejména s čl. 9 odst. 1 a čl. 193 této směrnice, situace, ve které na základě zvláštní vnitrostátní úpravy daně z přidané hodnoty pro tzv. společnosti (sdružení osob bez právní osobnosti) odpovídá za odvedení daně za celou společnost tzv. určený společník, přestože s koncovým zákazníkem ve věci poskytnutí služeb jednal jiný společník? Závisí soulad této situace se směrnicí 2006/112/ES na tom, zda tento jiný společník vykročil z pravidel pro jednání ve věcech společnosti a jednal s koncovým zákazníkem vlastním jménem? II. Řízení o kasační stížnosti se přerušuje. Odůvodnění: I. Předmět řízení [1] Žalobkyně (v řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatelka) je společnost s ručením omezeným se sídlem v České republice. Finanční úřad pro Plzeňský kraj (správce daně) vydal v listopadu 2020 celkem dvanáct dodatečných platebních výměrů, kterými doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období leden až prosinec 2017. Za každé zdaňovací období (každý měsíc roku 2017) správce daně stanovil daň ve výši 30 713 Kč (celkem tedy 368 556 Kč) a uložil ji povinnost uhradit penále (celkem 73 704 Kč). Stěžovatelka se neúspěšně odvolala u Odvolacího finančního ředitelství (žalovaného), poté neuspěla ani se žalobou u krajského soudu. Nyní se stěžovatelka brání kasační stížností před Nejvyšším správním soudem. [2] Rozhodnutí daňových orgánů i krajského soudu vycházejí z následujících okolností. Stěžovatelka v roce 2017 spolupracovala s několika korporacemi se sídlem v USA, které skrze odštěpné závody působily v Česku (šlo o právnické osoby CESKA SIT OPTICS LLC, KDYNSKY INTERNET LLC, a CESKA SIT LLC). Všechny právnické osoby (stěžovatelka a tři americké korporace, respektive jejich odštěpné závody působící v Česku) poskytovaly koncovým zákazníkům služby (především připojení k internetu). Každá z právnických osob jednala s jinou skupinou zákazníků, a to vlastním jménem. Každá z právnických osob tak měla za rok 2017 tržby za poskytování služeb (pro ilustraci v případě odštěpných závodů amerických korporací šlo o roční tržby ve výši od 645 000 Kč až 748 000 Kč). [3] Mezi stěžovatelkou a americkými korporacemi však existovaly vazby, na základě kterých daňové orgány a krajský soud dospěly k závěru o faktické existenci tzv. společnosti (tj. sdružení osob bez právní osobnosti) podle § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Jednatel a jediný společník stěžovatelky byl současně vedoucím odštěpných závodů všech tří amerických právnických osob (za odštěpné závody podepisoval i smluvní dokumentaci, a to mj. tak, že při tom uváděl některé kontaktní údaje stěžovatelky, např. internetové stránky či e-mailovou adresu). Jako jediný tedy fakticky řídil jak stěžovatelku, tak odštěpné závody tří zmíněných korporací. Stěžovatelka také již v letech 2009 a 2010 bezúplatně převedla na odštěpné závody amerických korporací přes 170 svých dosavadních klientů. Stěžovatelka poskytovala odštěpným závodům potřebnou infrastrukturu a sama nakupovala konektivitu (všichni zákazníci byli např. připojeni k internetu přes stejný přístupový bod). Odštěpné závody amerických korporací naopak nevykazovaly žádný hmotný ani nehmotný majetek, neměly žádné mzdové náklady. [4] Daňové orgány dovodily, že na základě zvláštních pravidel v českém zákonu o DPH pro společnosti podle § 2716 občanského zákoníku stěžovatelka jako tzv. určený společník odpovídala za odvedení DPH za celou společnost. Správce daně proto vypočetl stěžovatelčinu DPH tak, že do základu daně zahrnul jak zdanitelná plnění uskutečněná stěžovatelkou v roce 2017, tak výnosy odštěpných závodů korporací – členů společnosti. [5] Stěžovatelka nyní v kasační stížnosti zpochybňuje celou řadu dílčích závěrů, které vedly k doměření DPH. Mimo jiné namítla, že speciální úprava DPH pro tzv. společnosti, respektive jejich společníky, podle českého zákona byla v rozporu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1). Česká úprava totiž ve výsledku vedla k tomu, že správce daně stěžovatelce doměřil daň z tržeb nikoli jen samotné stěžovatelky, ale z tržeb celé daňovými orgány označené společnosti. Stěžovatelka se brání právě proti doměření daně z tržeb odštěpných závodů amerických korporací, které dle daňových orgánů spadaly do rámce společnosti. [6] Žalovaný s touto argumentací naopak nesouhlasí. Zvláštní úprava pro společnosti podle něj v rozporu s unijním právem nebyla. Zákonodárce zrušil předchozí úpravu nikoli pro rozpor s unijním právem, ale pro problémy s její aplikací. II. Použitelné právo EU a vnitrostátní právo Právo EU [7] Podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112/ES se osobou povinnou k dani rozumí jakákoli osoba, která na jakémkoli místě vykonává samostatně ekonomickou činnost, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti. Ekonomickou činností se pak podle téhož ustanovení směrnice rozumí veškerá činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně těžební činnosti, zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za ekonomickou činnost se považuje zejména využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj. [8] Podle čl. 11 směrnice 2006/112/ES po konzultaci s výborem pro DPH může každý členský stát považovat za jedinou osobu povinnou k dani osoby, které jsou usazeny na území tohoto členského státu a které jsou sice právně nezávislé, avšak navzájem jsou úzce propojeny finančními, hospodářskými a organizačními vazbami. Členský stát, který využije možnost stanovenou v prvním pododstavci, může přijmout veškerá opatření potřebná k zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem na základě využití tohoto ustanovení. [9] Podle čl. 28 směrnice 2006/112/ES jestliže se osoba povinná k dani podílí na poskytnutí služby a jedná přitom vlastním jménem, avšak na účet jiné osoby, má se za to, že obdržela i poskytla tuto službu ona sama. [10] Podle čl. 193 směrnice 2006/112/ES je daň povinna odvést osoba povinná k dani uskutečňující zdanitelné dodání zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou případů, kdy daň odvádí jiná osoba podle článků 194 až 199 a článku 202. Směrnice 2006/112/ES následně v čl. 282 až 292 upravuje možnosti osvobození od daně z přidané hodnoty. Podle čl. 287 směrnice 2006/112/ES členské státy, které přistoupily po 1. lednu 1978, mohou poskytnout osvobození od daně osobám povinným k dani, jejichž roční obrat je nejvýše roven ekvivalentu v národní měně následujících částek při kurzu platném ke dni jejich přistoupení. Podle čl. 287 bodu 7) směrnice pro Českou republiku platí jako limit částka 35 000 EUR. Vnitrostátní právo – vymezení tzv. společnosti [11] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravuje v § 2716 a následujících tzv. společnost, tedy sdružení osob bez právní osobnosti (jde o tradiční institut římského práva, latinsky societas). Podle § 2716 odst. 1 občanského zákoníku platí, že zaváže-li se smlouvou několik osob sdružit jako společníci za společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost. Ke vzniku společnosti není potřeba, aby smlouva byla písemná. [12] Podle § 2719 odst. 1 občanského zákoníku ve společnosti platí, že peněžní prostředky a zuživatelné věci, jakož i věci určené podle druhu vložené do společnosti, se stávají spoluvlastnictvím společníků, kteří vklady přispěli; jiné věci se stávají jejich spoluvlastnictvím jen tehdy, byly-li oceněny penězi. Spoluvlastnické podíly společníků se určí poměrem hodnot majetku, který každý společník do společnosti vložil. [13] Pokud jde o rozhodování ve věcech společnosti, podle § 2729 odst. 1 občanského zákoníku rozhodnutí o záležitostech společnosti se přijímají většinou hlasů; každý společník má jeden hlas. Ve věcech správy společnosti občanský zákoník v § 2730 mj. uvádí, že společníci si mohou rozdělit působnost při spravování společných záležitostí způsobem, jaký uznají za vhodný. Neučiní-li to, je každý společník vzhledem k těmto záležitostem příkazníkem ostatních společníků. Podle § 2731 odst. 1 občanského zákoníku správou společných věcí mohou společníci pověřit někoho ze svého středu, anebo i třetí osobu. [14] Pro práva společníků společnosti navzájem mj. platí, že podle § 2727