10 Azs 331/2022 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 331/2022- 42 - text  10 Azs 331/2022 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: C. B. N., zast. advokátem JUDr. Martinem Köhlerem, Vysoká 149/4, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: C. X. T., Budovatelů 3148/22, Jablonec nad Nisou, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2022, čj. OAM1595135/PP2021, MV185564/OAM2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 11. 2022, čj. 59 A 58/202276, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Ministerstvo vnitra zamítlo žádost cizince, rodinného příslušníka občana EU, o povolení k přechodnému pobytu na českém území, neboť existuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky]. NSS zde řeší jednak otázku, zda ministerstvo mohlo přihlédnout k již zahlazeným odsouzením cizince, jednak otázku, zda dostatečně odůvodnilo, proč tu je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Na obě otázky NSS odpověděl kladně. I. Vymezení věci [2] Žalobce je občan Vietnamu, který měl v Česku od března 1998 trvalý pobyt. Má tu mj. syna, narozeného v květnu 2003, který je českým státním občanem (v nynějším řízení syn vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení). Není pochyb o tom, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Trvalý pobyt byl žalobci zrušen v roce 2019, a to podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl opakovaně odsouzen za nejrůznější trestnou činnost. Proto správní orgán uzavřel, že žalobce závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Žalobce se proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu marně bránil před správními soudy (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2020, čj. 3 Azs 33/202040). [3] Žalobce podal v září 2021 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR. Tuto žádost ministerstvo vnitra zamítlo dne 27. 6. 2022 a stanovilo žalobci lhůtu k vycestování z území ČR v délce 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ministerstvo přihlédlo k bohaté žalobcově trestní minulosti (trestné činy nejrůznější povahy) a dovodilo důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců]. Proti rozhodnutí ministerstva se žalobce bránil žalobou u krajského soudu. Krajský soud však žalobu zamítl a ve všech sporných bodech dal za pravdu ministerstvu. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného ministerstva [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvním okruhu námitek obsáhle kritizuje, že soud ho označil za recidivistu, byť většina jeho trestných činů již byla zahlazena. S odkazem na judikaturu stěžovatel vysvětluje, že zahlazení odsouzení, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí, jako by nebyl odsouzen, je třeba analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání správních trestů. Ministerstvo postupovalo v rozporu se zákonem, neboť nezohlednilo fikci neodsouzení stěžovatele, jak nepřímo vyplývá z § 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. [5] V druhém okruhu námitek stěžovatel upozorňuje, že krajský soud nedostatečně posoudil, zda za daného skutkového stavu představuje stěžovatel hrozbu závažného narušení veřejného pořádku. Krajský soud se prý nezabýval tím, zda stěžovatel představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti v souladu s požadavky směrnice 2004/38/ES, ale automaticky vycházel (stejně jako ministerstvo) pouze z odsouzení stěžovatele za trestnou činnost. [6] Ministerstvo navrhuje kasační stížnost zamítnout. V detailech opakuje závěry ze svého rozhodnutí a souhlasí s napadeným rozsudkem krajského soudu. Na vyjádření ministerstva ještě reagoval stěžovatel, který mj. upozornil, že nyní v Česku pobývá zákonně v rámci lhůty určené k vycestování. Současně doložil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, podle něhož se ve vztahu k poslednímu trestu z roku 2018 osvědčil. [7] Syn stěžovatele, který v soudním řízení vystupuje jako osoba zúčastněná, se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] V následujících dvou částech NSS zhodnotil dvojí skupinu argumentů, které stěžovatel v kasační stížnosti přinesl. Zaprvé, NSS se věnoval otázce, jaký význam měla pro rozhodování ministerstva ta skutečnost, že většina odsouzení byla již zahlazena [kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., část III.A.]. Zadruhé, NSS posoudil, zda ministerstvo dostatečně vyhodnotilo otázku, zda z jednání stěžovatele plynou okolnosti zakládající důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., III.B.]. III.A. Ministerstvo mohlo přihlédnout též k těm odsouzením, která byla zahlazena [10] V prvém okruhu námitek stěžovatel kritizuje, že ministerstvo ani soud nevzaly na zřetel zahlazení jeho předchozích potrestání. [11] Stěžovatel má jistě pravdu, že v trestním právu má zahlazení odsouzení důležité následky. Především platí, že k odsouzení, o němž platí zákonná fikce zahlazení, a které tedy právně neexistuje, nelze přihlížet při výměře trestu v žádné souvislosti a nelze ji hodnotit v rámci jakéhokoli kritéria rozhodujícího pro výměru trestu, např. jako přitěžující okolnost recidivy (takto usnesení NS ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 93/2018, bod 35, s citací starší judikatury, včetně zprávy trestního kolegia NS ČSSR ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73, č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry judikatura přiměřeně přebírá též pro správní trestání (viz např. stěžovatelem správně cit. rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/201838, bod 38). [12] Na druhou stranu platí, že správní orgány při posouzení závažného narušení veřejného pořádku mohou přihlížet i k zahlazeným odsouzením. Rozhodování o pobytových titulech není správním trestáním, zamítnutí žádosti o trvalý či přechodný pobyt není správním trestem. Ačkoli tedy bylo odsouzení zahlazeno, nebrání to správnímu orgánu v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o pobytové žádosti jako závažné porušení veřejného pořádku. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (blíže k tomu rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2020, čj. 1 Azs 302/202045, bod 22, s citací starší judikatury). [13] Nic jiného neplyne ani z § 174 zákona o pobytu cizinců, na který upozorňuje stěžovatel. Toto ustanovení sice definuje trestní zachovalost, ovšem hypotéza § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců s trestní zachovalostí nepracuje. Neplatí tedy jednoduchá úměra, že jeli cizinec trestně zachovalý, jen proto nemůže představovat nebezpečí ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Nic tedy nevylučuje, aby i trestně zachovalý cizinec mohl být posouzen jako někdo, jehož trestní minulost zakládá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. [14] Ostatně ani v trestním právu není zahlazené odsouzení bez významu. Fikce neodsouzení pachatele podle ustálené trestní judikatury nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel v minulosti již spáchal skutek, který zakládal trestný čin, a „vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možnosti nápravy apod. Skutečnost, že pachatel spáchal skutek, který má znaky trestného činu, a skutečnost, že byl za tento skutek soudem pravomocně odsouzen, jsou totiž dvě rozdílné skutečnosti (události) objektivního světa (objektivní reality), přičemž prvně uvedenou skutečnost není možné zahladit, neboť zahlazení, resp. fikce zahlazení, se vztahuje jen k vlastnímu odsouzení“ (viz již cit. usnesení 5 Tdo 93/2018, bod 36, s citací starší judikatury). [15] Ministerstvo ani soud tedy nepochybily, pokud přihlédly k předchozím potrestáním stěžovatele, byť samotná odsouzení již byla zahlazena. [16] Stěžovatel dále kritizuje, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že v okamžiku rozhodnutí krajského soudu byla již zahlazena všechna odsouzení. Ani zde však nelze se stěžovatelem souhlasit, neboť z § 75 odst. 1 s. ř. s. jasně plyne, že soud při přezkumu rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (zde červen 2022). Pro použití pravidla uvedeného v § 75 odst. 1 s. ř. s. je bez významu, že v nynější věci nebylo možn