2 Afs 146/2022 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 146/2022- 29 - text  2 Afs 146/2022 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: M. P., zastoupený Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2303156/16/200011450105418, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, č. j. 3 Af 43/201683, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti celkem 4.114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Tomáše Ference, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný vydal dne 15. 4. 2015 exekuční příkaz, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobce. Žalobce podal návrh na zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jejž žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 11. 2015, č. j. 7131975/15/201080542110646, zamítl s odůvodněním, že právo vymáhat daňové nedoplatky nezaniklo, neboť jsou zajištěny zástavním právem. Námitku žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím. [2] Rozhodnutí o námitce napadl žalobce žalobou, již Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2020, č. j. 3 Af 43/201647. Tento rozsudek však následně zrušil NSS rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 2 Afs 77/202041, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. NSS nesouhlasil s jeho právním názorem, že právo na vymožení nedoplatku na dani z příjmů nezaniklo s ohledem na běh třicetileté promlčecí lhůty započaté dne 1. 1. 1997 (v souvislosti se zřízením zástavního práva k zajištění nedoplatku), z níž se s nabytím účinnosti daňového řádu stala lhůta prekluzivní. Třicetiletá lhůta však správci daně svědčí jen tehdy, učiníli v rámci základní šestileté lhůty pro vymožení daně úkon způsobující její přerušení či stavení. O tom si však s ohledem na neúplnost správního spisu nemohl učinit úsudek, a uložil proto učinit relevantní skutková zjištění městskému soudu (body 22 a 24 rozsudku č. j. 2 Afs 77/202041). [3] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil rozhodnutí o námitce a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dal žalobci za pravdu, že uplynula šestiletá promlčecí lhůta pro vymožení daně započatá dne 1. 1. 1997. Podle správního spisu bylo dalším relevantním krokem až rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16. 2. 2004, č. j. FR 12677/15/03, jímž tento zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí žalovaného o vymezení rozsahu zástavního práva k zajištění nedoplatku ze dne 25. 7. 1996, č. j. 1482/96/5ČER FÚ 10. Žalovaný na výzvu městského soudu existenci dalších pro běh lhůty relevantních skutečností nedoložil (zejm. body 45 až 49 napadeného rozsudku). II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) namítl, že městský soud nesprávně vyhodnotil uplynutí lhůty pro vymožení daně k 1. 1. 2003. Odkázal na své vyjádření z 20. 5. 2022 předložené městskému soudu (jímž doplnil své vyjádření z 18. 7. 2016), k jehož argumentům se městský soud vůbec nevyjádřil a zatížil tím napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel nemusel pro zachování třicetileté lhůty podle § 70 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), během níž bylo vyloučeno promlčení nedoplatku, činit jakékoliv úkony včetně těch lhůtu stavících či přerušujících. Daňový řád sice v § 160 odst. 6 stanovil odlišnou koncepci, kdy třicetiletou lhůtu je možné využít pouze v mezích stavení či přerušování základní šestileté lhůty, nicméně ani skrze přechodná ustanovení daňového řádu (zejm. § 264 odst. 5 a 15) nelze zpětně zpochybnit účinky zástavního práva zřízeného podle ZSDP a projevující se za jeho účinnosti. Podle stěžovatele je v takovém případě nutné činit úkony pro zachování třicetileté lhůty až po účinnosti daňového řádu. Závěry NSS v rozsudku ze dne 14. 6. 2021, č. j. 5 Afs 90/202040, nejsou na aktuální případ plně přenositelné, protože zde s ohledem na zřízení zástavního práva až v roce 2007 byly posuzovány úkony přerušující nebo stavící lhůtu podle daňového řádu, a nikoliv ZSDP. Podle stěžovatele jim NSS nepřisoudil stejný dopad na promlčecí lhůtu podle ZSDP jako na prekluzivní lhůtu podle daňového řádu. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán 29. 11. 2004 a Obvodní soud pro Prahu 4 mu vyhověl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2005, č. j. 13 E 2451/200412. Po dobu výkonu rozhodnutí lhůta pro vymožení nedoplatku neběžela, což stěžovatel doložil usnesením obvodního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 13 E 2451/2004602, a vyplývá to i ze zápisu v katastru nemovitostí (LV X, k. ú. K.). Městský soud se s tímto vypořádal nedostatečně, stejně jako s rozdíly mezi promlčením a prekluzí (např. v bodě 41 napadeného rozsudku). Rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva ze dne 25. 7. 1996 bylo katastrálnímu úřadu doručeno osobně dne 30. 7. 1996, jak vyplývá z razítka podatelny na jeho první straně. Žalovaný navrhl napadený rozsudek zrušit. [5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel proti napadenému rozsudku brojí argumenty, jež jsou v rozporu se závěry NSS v rozsudcích č. j. 2 Afs 77/202041 a 5 Afs 90/202040, jimiž je NSS vázán (viz rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/200756). Nedůvodná je též námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, za kterou stojí toliko nesouhlas s meritorním posouzením. Nesouhlasil, že by se městský soud nezabýval rozdíly mezi promlčením a prekluzí; promlčení podle ZSDP je v souladu s přechodnými ustanoveními daňového řádu logicky třeba posuzovat jako prekluzi. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [7] Městský soud sice o této věci rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem NSS č. j. 2 Afs 77/202041, tentokrát však kasační stížnost nepodal žalobce, nýbrž žalovaný jako stěžovatel, a není proto dán důvod pro její nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/200 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] První námitkou je nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku založená nevypořádáním argumentů stěžovatele v jeho vyjádření z 20. 5. 2022, kterým doplnil své vyjádření z 18. 7. 2016. [9] Městský soud v souladu s instrukcí NSS ve zrušujícím rozsudku č. j. 2 Afs 77/202041 stěžovatele vyzval, aby učinil relevantní skutková tvrzení týkající se běhu lhůty pro vymožení daně (a doložil je), neboť dostatečnost do té doby učiněných skutkových zjištění nebyla zřejmá. Stěžovatel reagoval podáním z 20. 5. 2022, v němž s odkazem na své vyjádření z 18. 7. 2016 zopakoval argumentaci k výkladu ZSDP i daňového řádu a za skutečnosti relevantní pro běh lhůty označil: výzvu k zaplacení daňového nedoplatku (doručenou žalobci dne 28. 5. 1996), rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva (doručené žalobci dne 28. 8. 1996), návrh na nařízení výkonu rozhodnutí doručený Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 8. 12. 2004 a jeho nařízení usnesením ze dne 7. 3. 2005, č. j. 13 E 2451/200412. [10] Městský soud se žalobním bodem, v němž žalobce uplatnil námitku promlčení (případně prekluze, a to vzhledem k nabytí účinnosti daňového řádu) práva vymáhat předmětný daňový nedoplatek zabýval v bodech 39 až 49 napadeného rozsudku. Uvedl, že „šestiletá promlčecí lhůta podle § 70 odst. 1 ZSDP tak začala v předmětné věci běžet od 1. 1. 1997 a skončila by (podle právní úpravy ZSDP) dne 1. 1. 2003, pokud by nedošlo k jejímu přerušení.“ V souladu s názorem NSS ve zrušujícím rozsudku č. j. 2 Afs 77/202041 uvedl, že „zřízením zástavního práva nedošlo k prodloužení subjektivní šestileté lhůty na lhůtu třicetiletou, po jejímž uplynutí by zaniklo právo nedoplatek vymoci bez ohledu na aktivitu správce daně.“ Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádnou relevantní skutečnost způsobující stavení promlčecí lhůty nebo její přerušení a běh lhůty nové, shledal městský soud námitku důvodnou. Za další relevantní úkon dle něj bylo možné považovat až rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16. 2. 2004, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 1996 o vymezení rozsahu zástavního práva k zajištění nedoplatku. [11] S ohledem na výše uvedené nelze mít za to, že by se městský soud nevypořádal se skutkovými tvrzeními či argumentací ohledně charakteru a běhu lhůty pro vymožení daně. Městský soud se neopomněl zabývat přechodnými ustanoveními daňového řádu (a s tím související přeměnou lhůty promlčecí na prekluzivní) ani nařízením výkonu roz