2 As 241/2022 — Nejvyšší správní soud

2 As 241/2022- 74 - text 2 As 241/2022 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Bc. H. J. K., bytem zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) I. S., II) D. S., III) . K., IV) Mgr. A. H., V) Š. S., VI) M. S., a VII) P. L., osoba zúčastněná na řízení VII) zastoupená Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019, č. j. MZDR 34678/2019-2/PRO, o kasačních stížnostech žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení VII) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 51 A 48/2019-130, takto: I. Kasační stížnosti se zamítají. II. Žalobkyně ani osoby zúčastněné na řízení I) až VII) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně požádala dne 17. 12. 2014 u Krajského úřadu Středočeského kraje o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015 krajský úřad žalobkyni toto oprávnění udělil pro formu zdravotní péče: zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta – domácí péče a návštěvní služba, obor zdravotní péče: porodní asistentka (vyjma fyziologického porodu), druh zdravotní péče: ošetřovatelská péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Proti zahrnutí dodatku (vyjma fyziologického porodu) se žalobkyně bránila odvoláním, které žalovaný dne 3. 3. 2015 zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. Podle žalovaného plyne sporné omezení ze zákona a krajský úřad je ve výroku rozhodnutí uvedl pouze z opatrnosti a jako prevenci proti případnému protiprávnímu jednání. [2] Žalobkyně dne 27. 5. 2015 opětovně požádala o udělení, resp. rozšíření oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Krajský úřad řízení zastavil usnesením ze dne 16. 2. 2016. Měl totiž za to, že ve vztahu k dříve udělenému oprávnění je dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2016 zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu. [3] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 48 A 62/2016-33, zrušil rozhodnutí žalovaného i krajského úřadu. Soud krajskému úřadu uložil, aby při absenci dalších překážek věc meritorně projednal. Žádost žalobkyně ze dne 27. 5. 2015 podle soudu přesahovala rozsah dříve uděleného oprávnění, překážka věci rozhodnuté tak nebyla dána. Žalobkyně se totiž domáhala vydání oprávnění, které by jí umožňovalo poskytovat zdravotní služby v domácím prostředí pacientek včetně vedení fyziologického porodu. [4] Krajský úřad poté usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 087660/2019/KUSK, řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť shledal, že žádost žalobkyně je zjevně právně nepřípustná. Podle stávající právní úpravy totiž porodní asistentka poskytující zdravotní služby pouze ve vlastním sociálním prostředí pacienta nemůže vést fyziologické porody. [5] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Praze, který žalobu zamítl nyní napadeným rozsudkem. Krajský soud se nejprve věnoval otázce, zda měl krajský úřad řízení o žádosti žalobkyně zastavit podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Ve shodě s ustálenou judikaturou připomněl, že zjevnou právní nepřípustnost žádosti je nutno posuzovat restriktivně. Žádost žalobkyně však byla fakticky věcně posouzena jako nedůvodná, což neodpovídá pojmu zjevné právní nepřípustnosti žádosti. Materiálně tedy došlo k jejímu zamítnutí. Krajský soud však rozhodnutí správních orgánů z důvodu procesní ekonomie nezrušil, neboť danou právní otázku fakticky věcně posoudily. [6] K problematice vedení fyziologických porodů porodními asistentkami ve vlastním sociálním prostředí rodiček krajský soud uvedl, že současná právní úprava takové poskytování zdravotních služeb neumožňuje. K tomu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Krajský soud zdůraznil, že mu nepřísluší posuzovat věcnou správnost či vědeckou opodstatněnost právní úpravy. Neshledal však, že by výklad zastávaný správními orgány zasahoval do práva žen a novorozenců, do práva na soukromí a na ochranu zdraví, jakož ani do práva žalobkyně na podnikání. II. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu původně podala žalobkyně i všechny osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud (NSS) usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 2 As 241/2022-29, zastavil řízení ve vztahu kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení I) až VI) pro nezaplacení soudního poplatku. Nyní tedy NSS rozhoduje pouze o kasačních stížnostech žalobkyně (dále „první stěžovatelka“) a osoby zúčastněné na řízení VII) (dále „druhá stěžovatelka“). [8] První stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s výkladem krajského úřadu aprobovaným krajským soudem, podle něhož právní úprava neumožňuje porodní asistence vést fyziologický porod v domácím prostředí rodičky. Zakotvení požadavků na pracoviště porodní asistentky, kde se vedou fyziologické porody, ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče (dále jen „vyhláška č. 92/2012 Sb.“), podle první stěžovatelky nevylučuje vedení fyziologických porodů v rámci domácí péče. Úprava ve vyhlášce nebyla přijata za zapojení porodních asistentek, není odůvodněná a nemá oporu ve vědeckých poznatcích a prokazatelně bezpečné praxi ve vyspělých zemích, kde jsou domácí porody běžné. Dále je nutné přihlížet i k ústavním principům, podle nichž vyhláška nemůže zasahovat do věcí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu. Krajský soud se také podle první stěžovatelky ve svém rozhodnutí nevypořádal s jejím odkazem na odborný článek prof. JUDr. Iva Telce, CSc. „Porody ve vlastním sociálním prostředí podle práva“. [9] Také druhá stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Cítí se dotčena na svých právech, neboť první stěžovatelka je státem omezena při poskytování zdravotní péče, o kterou má druhá stěžovatelka zájem. Odkazuje na řadu pramenů ústavního (čl. 10 odst. 2 a čl. 31 Listiny základních práv a svobody) a mezinárodního práva [čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“), čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 12 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 11 Evropské sociální charty a čl. 24 Úmluvy o právech dítěte]. Upozorňuje též na princip nejlepšího zájmu dítěte tak, jak jej chápe čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a na pozitivní závazky státu z toho vyplývající. Odkazuje i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která tyto závěry reflektuje. Rozsudek krajského soudu však podle druhé stěžovatelky neinterpretuje právní předpisy tak, aby co nejefektivněji naplňoval a podporoval nejlepší zájem dítěte. Krajský soud se s touto otázkou dostatečně nevypořádal. [10] Podle druhé stěžovatelky je právo ženy na volbu místa porodu součástí práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy. Upozorňuje též na výhody domácích porodů a statistiky počtu domácích porodů v západoevropských zemích a na rozsudek ESLP ve věci Ternovszky proti Maďarsku ze dne 14. 12. 2010, č. 67545/09, který zdůrazňuje právo ženy na vytvoření podmínek, které její volbu umožní, přičemž toto právo je omezeno pouze ohledem na jiná chráněná práva. Ve vztahu k rozsudku velkého senátu ESLP ve spojených věcech Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 15. 11. 2016, č. 28859/11 a č. 28473/12, druhá stěžovatelka uznává, že ESLP neshledal, že Česká republika porušila čl. 8 Evropské úmluvy. Zároveň však ESLP podle druhé stěžovatelky vyjádřil skepsi k české právní úpravě, která se přesto od doby jeho rozhodnutí nezměnila. [11] Druhá stěžovatelka poukazuje na doporučení Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen, podle nichž by stát měl přijmout opatření včetně změny právní úpravy, která zajistí porod za pomoci porodní asistentky mimo nemocnici. Odvolává se též na Obecný komentář č. 14 k právu na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdraví vydaný Výborem OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Druhá stěžovatelka dále obsáhle pojednává o povaze práva na ochranu zdraví jako sociálního práva a o algoritmu přezkumu zásahů do těchto práv tzv. testem racionalit