4 Afs 395/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 395/2021- 37 - text  4 Afs 395/2021-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. T. R., zast. JUDr. Vítem Kučerou, advokátem, se sídlem Obrovského 2407, Praha 4, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2019, č. j. 177019/19/201250522107687, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 Af 17/201942, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 Af 17/201942, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2019, č. j. 177019/19/201250522107687, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, JUDr. Víta Kučery, advokáta, náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 28.570 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žádost žalobce podle § 259b zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), o prominutí úroku z prodlení úhrady dodatečně doměřené daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, který předepsal platebním výměrem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 8471738/18/201250522107687. Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě žalobce nedošlo k prodlení s úhradou uvedené daně z ospravedlnitelného důvodu ve smyslu výše uvedeného ustanovení. II. [2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Městský soud shledal legitimním postup žalovaného, který při posouzení žádosti vycházel z pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘD21 k promíjení příslušenství daně, č. j. 4260/15/710040123 (dále jen „pokyn“). Připomněl, že z § 259b odst. 2 daňového řádu vyplývá, že žalovaný může úroky z prodlení prominout nejenom z důvodů uvedených v pokynu, ale musí posoudit každý v žádosti uvedený důvod; tomu žalovaný dle městského soudu dostál a žalobcem uvedeným důvodem se v napadeném rozhodnutí zabýval. Městský soud nedal za pravdu žalobci v tom, že by žalovaný své úvahy ohledně hodnocení žalobcem uvedeného důvodu odůvodnil až ve vyjádření k žalobě. Dle městského soudu se jednalo o zopakování v rozhodnutí již uvedeného zdůvodnění, pouze jinými slovy. Byť městský soud připustil, že žalovaný mohl své úvahy v napadeném rozhodnutí „trochu rozvést“, přesto dovodil, že z něj lze seznat, z jakého důvodu žalovaný nepovažoval žalobcem uvedený důvod za ospravedlnitelný. Napadené rozhodnutí tak městský soud považoval za přezkoumatelné. [4] Městský soud nedal za pravdu ani žalobní námitce o porušení správního uvážení žalovaným. Neshledal totiž, že by žalovaný přičítal žalobci k tíži, že podal odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013, nýbrž v napadeném rozhodnutí pouze upozornil na to, že žalobce sám mohl ovlivnit výši úroku z prodlení, pokud by doměřenou daň z příjmů fyzických osob zaplatil dříve. [5] Za důvodnou městský soud nepovažoval ani námitku neúměrné výše úroku z prodlení, neboť ta je stanovena zákonem a odvíjí se od délky doby prodlení. Výše úroku z prodlení jako taková pak podle městského soudu sama o sobě nemůže být bez dalšího ospravedlnitelným důvodem pro jeho prominutí. Na věci dle městského soudu nic nemění ani skutečnost, že změna modelu podnikání žalobce (z formy sdružení fyzických osob pod názvem „Antonín Rovenský ROTO Nové Město na akciovou společnost R.T. kování a. s.) byla složitá, ani že žalobce neměl v úmyslu krátit daně. Pokud se tedy žalovaný těmito skutečnostmi v napadeném rozhodnutí nezabýval, nijak nepochybil. Městský soud konstatoval, že pokud by žalovaný shledal důvod prodlení žalobce za důvod ospravedlnitelný, vybočil by z hranic interpretace tohoto neurčitého právního pojmu, tak jak jej vymezil v pokynu, a dopustil by se libovůle. [6] Městský soud konečně za irelevantní při posouzení žalobcovy žádosti označil jeho majetkové poměry i jeho bezchybnou daňovou minulost. Uzavřel proto, že žalovaný měl rozumné a ústavně konformní důvody úrok z prodlení neprominout. Tyto důvody uvedl v napadeném rozhodnutí. Městský soud upozornil i na to, že penále a úroky z prodlení představují dva odlišné právní instituty s odlišnými funkcemi, v daném případě tudíž nedošlo stanovením penále a předepsáním úroku z prodlení k dvojímu trestání, jak také žalobce v žalobě namítl. III. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku výkladu neurčitého právního pojmu „ospravedlnitelný důvod“ uvedeného v § 259b odst. 2 daňového řádu žalovaným. Připomněl, že neurčitý právní pojem je užíván v situacích, kdy nelze jednoznačnou zákonnou definicí postihnout všechny proměnné skutečných životních situací. Přestože nezpochybňuje snahu Generálního finančního ředitelství sjednotit rozhodovací praxi finančních úřadů formou vydání pokynu, má za to, že taková snaha nesmí vést k výsledku, jemuž se zákonodárce snaží užíváním neurčitých právních pojmů vyvarovat, tedy k mechanické aplikaci práva na základě předem připravené šablony. Stěžovatel přitom nespatřuje rozdíl v tom, zda je definice neurčitého právního pojmu učiněna na úrovni zákona či interního pokynu orgánu aplikujícího právo. Činnost Generálního finančního ředitelství navíc nemůže suplovat činnost zákonodárce a v zásadě doplňovat záměrně nedefinované pojmy svými vlastními „závaznými ustanoveními“. Pokyn tak má podle stěžovatele představovat pouze určité vodítko pro řešení obdobných situací, ale nesmí docházet k pouhému porovnání textace pokynu se životní situací stěžovatele s následným závěrem, že ten nespadá do žádné z kategorií vymezených v pokynu. Právě k takovému nezákonnému postupu však ve stěžovatelově případě došlo a městský soud tento postup v napadeném rozsudku de facto akceptoval. [9] Stěžovatel má za to, že žalovaný nedostál požadavkům na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť pouze konstatoval, že motiv ani změna podnikatelského modelu jako taková nemůže být ospravedlnitelným důvodem. Svou úvahu však nijak blíže nerozvedl a nevysvětlil, na základě jakých argumentů k tomuto závěru dospěl. Obdobně ponechal bez vysvětlení i úvahu, že se v případě stěžovatele nejedná o důvod, který by bylo možno jako ospravedlnitelný posoudit nad rámec uvedeného pokynu. Z těchto důvodů považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Městský soud otázku přezkoumatelnosti posoudil nesprávně. V napadeném rozhodnutí žalovaný nepřistoupil k individuálnímu posouzení stěžovatelovy žádosti, nýbrž k pouhému srovnání jeho situace s důvody vymezenými v pokynu. Žalovaný přitom tuto vadu nemůže dodatečně odstranit tím, že doplní svou argumentaci teprve ve vyjádření k žalobě, jak se stalo v nynější věci. Stěžovatel opakuje, že skutečnost, že se v případě změny jeho podnikatelského modelu jednalo o složitou operaci, kterou v kombinaci s ostatními okolnostmi daného případu i nadále považuje za ospravedlnitelný důvod pro prominutí úroku z prodlení se zaplacením doměřené daně z příjmů fyzických osob. Odkazovalli stěžovatel také na výši jím dosud zaplacených daní, činil tak pouze pro dokreslení celkového kontextu věci, který považuje za důležitý, majíli být posouzeny všechny podstatné okolnosti jeho případu. Řádné plnění daňových povinností a ojedinělost pochybení stěžovatele žalovaný nijak nezohlednil. Stěžovatel přitom nejednal úmyslně ani nedbale, neboť si k celé operaci změny formy podnikání přizval daňového poradce, a udělal tak vše, co bylo v jeho silách a co bylo možné po něm požadovat. Existence pokynu a jeho zveřejnění však nezbavuje žalovaného povinnosti řádně zdůvodnit své rozhodnutí, a to i ve vztahu k výkladu a aplikaci neurčitého právního pojmu „ospravedlnitelné důvody“. [10] Podle stěžovatelova mínění také žalovaný vybočil z mezí správního uvážení, když stěžovateli přičetl v napadeném rozhodnutí k tíži uplatnění jeho zákonem přiznaného práva podat opravný prostředek proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob. Městský soud uvedenou úvahu žalovaného v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil. Pokud totiž žalovaný dovozuje, že stěžovatel měl doměřenou daň nejprve uhradit a až poté se domáhat svých práv, považuje stěžovatel takový postup za rozporný se základními zásadami správy daní, se zásadou legitimního očekávání a zákazu libovůle a shledává jej protiprávním. Postup žalovaného z