4 As 237/2023

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením podle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítl žalobu žalobce na ochranu před „nezákonným zásahem žalovaného“, kterou žalobce napadá neurčený postup soudce, jenž měl v rámci své rozhodovací činnosti zasáhnout do jeho osobnostních práv a způsobit mu újmu na zdraví, jejíž náhrady se žalobce rovněž domáhá.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je nepřípustná. Úkony soudců v soudním řízení (jako blíže nespecifikovaný „zásah“ soudce, který stěžovatel napadl „žalobou“ ve správním soudnictví) nemohou být jednáním správních orgánů v oblasti veřejné správy, a proto nemohou být přezkoumávány ve správním soudnictví. Nadto je zjevné, že podání stěžovatele má povahu zneužití práva na přístup k soudu, kdy hromadně podávanými prefabrikovanými „žalobami“ s identickým obsahem, které neobsahují žádné konkrétní okolnosti týkající se stěžovatele, „vyrábí“ stovky soudních řízení, která pak dále zmnožuje podáváním opravných prostředků. Stěžovateli tak zjevně jde pouze o samoúčelné zvýšení zatížení soudů a obtěžování „žalovaných“ soudců. Takové jednání stěžovatele nemůže požívat žádné právní ochrany.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je na místě kasační stížnost odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Nejvyšší správní soud proto již nerozhodoval o žádostech stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť by to bylo ve shora popsané situaci zcela nadbytečné.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.