5 As 104/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 104/2021- 35 - text  5 As 104/2021 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: J. C., zast. Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem, se sídlem AK RHK, s. r. o., Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 A 90/202051, takto: I. V řízení se p o k r a č u j e. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 A 90/202051, s e r u š í a v ě c s e mu v r a c í k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2020, č. j. MZDR 28782/20202/PRO; tímto žalovaný zamítl podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Ústavu zdravotnických informací a statistiky (dále jen „Ústav“) ze dne 7. 7. 2020, č. j. UZIS/0317212/2020, jímž byla odmítnuta žádost stěžovatele o informace dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a § 73 odst. 7 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“). [2] Předmětem sporu v projednávané věci je interpretace § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování ve vztahu k § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle tohoto ustanovení „Statistický ústav poskytne na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud se jedná o údaje v Národním zdravotnickém informačním systému, pouze informace o struktuře dat.“ Poznámka pod čarou odkazuje na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. [3] Nejvyšší správní soud zjistil, že Ústavnímu soudu byl Městským soudem v Praze v jiné obdobné věci předložen návrh na prohlášení neústavnosti předmětného ustanovení. S ohledem na možný dopad výsledku řízení před Ústavním soudem pro posouzení námitek vznesených stěžovatelem v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 15. 7. 2022, č. j. 5 As 104/202132, přerušil. Ústavní soud ve věci rozhodl nálezem ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. Pl. 25/21; odpadl tedy důvod, pro který bylo řízení přerušeno. Nejvyšší správní soud proto výrokem I rozhodl o pokračování v řízení. [4] Ústavní soud dospěl k závěru, že „[b]yloli by napadené ustanovení interpretováno pomocí doslovného gramatického výkladu, nebylo by pochyb o tom, že je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť by zasahovalo do základních práv a svobod žadatelů o informace. V takovém případě by Ústavní soud musel ke zrušení napadeného ustanovení skutečně přistoupit. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného i z již zavedené rozhodovací praxe, existuje ústavně souladný výklad zákonných výluk z informační povinnosti, který je odrazem restriktivního přístupu k nim. S přihlédnutím ke shora uvedenému nelze mít napadené zákonné ustanovení za rozporné se základním právem na informace dle čl. 17 odst. 4 Listiny, poněvadž jeho použití na navrhovatelem souzený případ nebrání v dosažení ústavně konformního výsledku v řízení o podané správní žalobě. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona o zdravotních službách podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl, neboť neshledal jeho rozpor s ústavním pořádkem“ (viz bod 60, 61 nálezu). [5] V nyní projednávané věci stěžovatel, jakožto novinář, požádal Ústav ve smyslu zákona o informacích o následující informace: 1) Anonymizované individuální informace o každém, tedy nejen pozitivním, testu na onemocnění COVID19, konkrétně, kdy a kde byl odebrán vzorek, kdy a kde byl test vyhodnocen, informace o důvodu testování (bezpečnostní zájmy státu, indikace lékařem, přetestování nemocného), výsledek testu, o kolikátý test pro stejnou osobu jde, typ testu, materiál a metoda testu, charakteristika pacienta s onemocněním COVID19, konkrétně věk (ne věková skupina), pohlaví a PSČ pacienta. 2) Anonymizované individuální informace o každém pacientovi hospitalizovaném s nákazou COVID19, konkrétně, kdy byl odebrán a vyhodnocen vzorek, na základě kterého byl pacient později hospitalizován, kdy byl pacient hospitalizován, zda a kdy byl pacient propuštěn z nemocnice, zda a kdy byl pacient přesunut do kategorie vážný stav (dle reportování na webu MZd), zda a kdy byl pacient prohlášen za vyléčeného/mrtvého. [6] Dne 7. 7. 2020 Ústav poskytl stěžovateli informace o struktuře dat v systémech ISIN (informační systém infekčních nemocí) a NZIS (národní zdravotnický informační systém) a samotnou žádost o informace odmítl žalobou napadeným rozhodnutím z téhož dne, které k odvolání stěžovatele žalovaný potvrdil. Odkázal přitom na § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách; konstatoval mimo jiné, že součástí NZIS jsou dle § 72 odst. 1 písm. f) zákona o zdravotních službách také data přebíraná z informačních systémů infekčních nemocí vedených dle zákona č. 258/2000 Sb., tedy také data přebíraná z ISIN. Žalovaný tedy dovodil, že pokud se některé informace z libovolného systému veřejné správy nakonec zpracovávají i ve zmíněném NZIS, jsou vyloučeny z působnosti zákona o informacích. [7] V žalobě stěžovatel argumentaci žalovaného označil za extenzivní výklad zákona vedoucí k omezení práva na informace, kdy jen převzetím určitých informací do systému NZIS automaticky vzniká výjimka z práva na informace. Takový výklad však přímo koliduje s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, která v případě omezení základního práva připouští toliko výklad restriktivní. Dodal, že § 72 odst. 1 písm. f) zákona o zdravotních službách nezakazuje zveřejnění předmětných informací, toliko je vyjímá z působnosti zákona o informacích; vzniká tedy paradoxní situace, že zveřejnění teoreticky možné je, ale stěžovatel nemá nástroj, jak o informace požádat. Stěžovatel v průběhu řízení navrhl, aby soud postupoval podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., řízení přerušil a věc dle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil Ústavnímu soudu, neboť zákonné ustanovení, které má být v dané věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. [8] Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji; poukázal na to, že právo na informace není „bezbřehé“, tedy zákonodárce je oprávněn poskytování informací omezit, pokud toto omezení není v rozporu s ústavním pořádkem. V posuzované věci stěžovatel požadoval informace týkající se každého, tedy nejen pozitivního testu na onemocnění COVID19 a informace o každém pacientovi hospitalizovaném s nákazou COVID19. Vzhledem k tomu, že COVID19 je infekčním onemocněním, jsou informace týkající se tohoto onemocnění obsaženy v informačním systému ISIN, který je veden podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Data z uvedeného informačního systému jsou pak dle § 72 odst. 1 písm. f) zákona o zdravotních službách součástí NZIS. Právě z tohoto důvodu se na předmětnou žádost o poskytnutí informací vztahuje § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách, upravující výluku z práva na informace, konkrétně omezení práva na informace obsažené v NZIS. [9] Městský soud dospěl k závěru, že Ústav, který je povinen postupovat v souladu se zákonem, neměl v dané věci možnost postupovat jiným způsobem, než postupoval, když poskytl pouze informace o struktuře dat v NZIS a ve zbytku pak v souladu se zákonem žádost stěžovatele odmítl, neboť jím požadované konkrétní informace, které jsou součástí NZIS, již poskytnout nemohl. [10] Městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že dle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu musí být jakékoliv omezení práva na poskytnutí informace vykládáno vždy restriktivně (viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/200657); konstatoval, že námitka stěžovatele stran extenzivního výkladu zákona žalovaným by dle soudu mohla obstát v případě zákonného ustanovení omezujícího poskytování práva na informace, které by bylo možné vykládat jak restriktivně, tak extenzivně, tedy v případě ustanovení, které není natolik jednoznačné, aby jej bylo možné vykládat pouze jedním způsobem. V takovém případě je jistě nutné zvolit restriktivní výklad, aby ústavně zaručené právo na informace bylo omezeno co nejméně. Ustanovení § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách však dle městského soudu omezuje poskytnutí práva na informace natolik jednoznačně a určitě, že nepřipouští zužující či rozšiřující výklad. Městský soud uzavřel, že Ústav postupoval v souladu se zákonem, když konstatoval, že požadované informace jsou zpracovávané v systému NIZS a jejich