6 Afs 161/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 161/2022- 36 - text  6 Afs 161/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Finanční arbitr, sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2020, č. j. FA/SR/ZP/362/201732, o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 14 Af 23/202092, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku změnil vydaný nález ze dne 25. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/362/201725, tak, že k návrhu třetí osoby (dále jen „spotřebitel“) určil neplatnost části pojistné smlouvy týkající se životního pojištění specifikované v rozhodnutí a uložil žalobkyni povinnost zaplatit sankci 15 000 Kč podle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Návrh spotřebitele na plnění, konkrétně na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný zamítl (pro promlčení práva), ve zbytku řízení zastavil (zčásti pro nepříslušnost a zčásti pro zpětvzetí návrhu spotřebitelem). [2] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného. Městský soud žalobu v části týkající se určení neplatnosti části pojistné smlouvy a uložení sankce výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl, ve zbytku ji výrokem II rozsudku odmítl. [3] Městský soud nepřisvědčil právnímu názoru žalobkyně, že rozhodnutí žalovaného je nicotné ve výroku, jímž určil neplatnost části pojistné smlouvy, a to z důvodu věcné nepříslušnosti (potažmo nedostatku pravomoci) žalovaného. Městský soud shledal pravomoc i věcnou příslušnost žalovaného finančního arbitra k rozhodování sporů plynoucích ze zákonem taxativně vymezených typů smluvních ujednání (včetně smluv o životním pojištění), v nichž rozhoduje namísto soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Dle městského soudu žalovaný na základě této kompetence svěřené mu zákonem o finančním arbitrovi správně postupoval, a sice v souladu s § 141 zákona č. 500/2004, správní řád, který upravuje sporná řízení a na jehož základě správní orgány povolané k řešení sporů závazně určují práva a povinnosti sporných stran. [4] Platná právní úprava dle městského soudu nevylučuje, aby za účelem vyřešení sporu správní orgán rozhodl rovněž výrokem, kterým určí, zda je smlouva uzavřená mezi stranami platná či neplatná, jakkoli tento výrok odpovídá spíše právní úpravě řízení o určení právního vztahu obsažené v § 142 správního řádu. Pojem „spor“, o němž má žalovaný dle zákona rozhodovat, je dle městského soudu nutno vykládat jako právní nesoulad mezi stranami pojistné smlouvy, který je nezbytné vyřešit. Zahrnuje tedy jak spory na plnění, tak spory o určení právního vztahu. Opačný výklad by popíral smysl zákona o finančním arbitrovi, kterým je rychlé a mimosoudní řešení sporů mezi klienty a finančními institucemi nestranným správním orgánem. [5] Přijatý výklad není dle městského soudu ani v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a naplňuje smysl právní úpravy. Městský soud rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4073/2016, které potvrzuje, že finanční arbitr je oprávněn vydávat i jiná rozhodnutí než na plnění (a tedy rozhodovat i výroky určovacími). [6] V rámci posuzování namítané nicotnosti napadeného určovacího výroku městský soud uvedl, že se nemohl zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu na vydání deklaratorního rozhodnutí vyžadovaného § 142 správního řádu, neboť tato otázka je již otázkou zákonnosti rozhodnutí, k níž soudy ve správním soudnictví nemají pravomoc. Pro posuzování nicotnosti tato otázka nebyla rozhodná. [7] Městský soud dále konstatoval, že napadené rozhodnutí není nicotné ani ve výroku, jímž žalovaný uložil žalobkyni povinnost zaplatit sankci 15 000 Kč, neboť tato pravomoc zjevně vyplývá z § 17a zákona o finančním arbitrovi. K zákonnosti uložené sankce (její důvodnosti a výši) se městský soud taktéž vyjádřit nemohl s odůvodněním, že by vstupoval do pravomoci soudů rozhodujících v občanskoprávních věcech. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti výroku I rozsudku městského soudu kasační stížnost. Zopakovala svou argumentaci, že správní řád rozlišuje mezi sporným řízením (§ 141) a řízením o určení právního vztahu (§ 142), přičemž dle jejího názoru není řízení o určení právního vztahu řízením sporným. Zákon o finančním arbitrovi hovoří toliko o rozhodování sporů, nikoli o jiných typech řízení. Co je to spor, vyplývá ze správního řádu (§ 141). Zákon navíc výslovně stanoví, že žalovaný rozhoduje o výkonu práv. [9] Na rozdíl od energetického zákona zákon o finančním arbitrovi výslovně neuvádí, že je žalovaný oprávněn rozhodovat také o určení, zda právní vztah vznikl, zanikl, anebo trvá. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, že tuto pravomoc žalovaného lze dovodit výkladem. S odkazem na závěry Ústavního soudu se naopak domnívá, že výklad zmocňujících ustanovení musí být restriktivní. Stěžovatelka odkázala rovněž na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, č. j. 30 A 11/201898 (týkající se výkladu energetického zákona), na jehož základě se domnívala, že určení neplatnosti smlouvy překročilo kompetenci finančního arbitra, a napadené rozhodnutí je tudíž nicotné. Za svévolný stěžovatelka označila závěr městského soudu, že finanční arbitr „potřebuje“ pravomoc rozhodovat určovacím výrokem, a proto je třeba tuto pravomoc dovodit, aniž mu ji zákon svěřuje. Dle stěžovatelčina názoru má finanční arbitr pravomoc posoudit platnost smlouvy jako předběžnou otázku pro účely rozhodování sporů na plnění. Rozhodnutí, jímž byla určena neplatnost pojistné smlouvy, tak stěžovatelka nadále za nicotné z důvodu nedostatku věcné působnosti, potažmo nedostatku pravomoci žalovaného. [10] Stěžovatelka nesouhlasila s městským soudem ani v tom, že posouzení otázky platnosti smlouvy může představovat základ pro řešení dalších sporů spjatých s dotčenou smlouvou. Poukázala na preventivní povahu určovacích výroků, které mají své místo, nebyloli právo ještě porušeno. Pokud však již porušeno bylo, ztrácí preventivní určení (ne)existence práva smysl a má nastoupit žaloba (návrh) na plnění. Určením neplatnosti pojistné smlouvy nemůže dojít k finančnímu narovnání případných sporů. Stěžovatelka taktéž poukázala na specifika vzájemných plnění pojistných smluv, přičemž určení neplatnosti nebylo dle jejího názoru nezbytné ve smyslu pravidla obsaženého v § 142 odst. 2 správního řádu. [11] Za nezákonný a nepřezkoumatelný stěžovatelka považuje výrok I napadeného rozsudku v té jeho části, v níž městský soud neshledal nicotným výrok žalovaného ukládající stěžovatelce povinnost zaplatit sankci 15 000 Kč. Nepřezkoumatelnost stěžovatelka dovozuje z rozporu mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozsudku, neboť zatímco výrokem byla žaloba v této části zamítnuta, v odůvodnění městský soud hovoří o odmítnutí. Jeli navíc v souladu s dosavadní judikaturou výrok o uložení sankce akcesorickým výrokem k výroku o věci samé, pak dle stěžovatelky musí osud výroku o sankci následovat osud výroku určujícího neplatnost části pojistné smlouvy. Jeli tedy výrok určující neplatnost nicotný, je dle stěžovatelčina názoru nicotným rovněž výrok o uložení sankce. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl, že kasační stížnost je nepřípustná. V této souvislosti připomněl, že se jedná o opakovanou kasační stížnost, přičemž stěžovatelka nenamítá, že by se městský soud v novém rozhodnutí neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. [13] K věci samé žalovaný uvedl, že zákon o finančním arbitrovi nevylučuje návrhy (a tedy ani výroky) na určení, které lze rovněž podřadit pod pojem „spory“. Obecně totiž známe spory na určení a spory na plnění, přičemž vyloučit nelze ani jejich kumulaci. Žalovaným vydané rozhodnutí a nález proto nejsou nicotné. Žalovaný rovněž předestřel argumentaci, proč v souzené věci bylo na místě rozhodnout vedle návrhu na vydání výroku na plnění rovněž o návrhu na určení neplatnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [14] Na úvod Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud rozhodoval napadeným rozsudkem znovu poté, co jeho původní rozhodnutí v totožné věci (usnesení ze dne 7. 12. 2020, č. j. 14 Af 23/202044) bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2022, č. j. 6 Afs 6/202125. [15] Podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je nep