7 Afs 392/2021 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 392/2021- 28 - text  7 Afs 392/2021 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Caprimed S.R.L., se sídlem Via Lo Palazzo 24, Capri, Itálie, zastoupen Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, č. j. 14 Af 35/202053, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 8. 2020, č. j. 32242/20/530021441712772, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 2. 11. 2018, č. j. 7801965/18/200153521105303, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období kalendářního roku 2017 týkající se plnění českých dodavatelů. II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 22. 11. 2021, č. j. 14 Af 35/202053, žalobu zamítl. [3] Městský soud konstatoval, že argumentace žalobce, že není cestovní kanceláří v běžném slova smyslu a že k tomu ani nemá potřebná oprávnění, nemá pro aplikaci zvláštního režimu podle § 89 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), žádný význam, stejně jako klasifikace jeho živnosti. Naopak rozhodující je podle městského soudu to, zda žalobce v rámci své činnosti uskutečňuje plnění totožná s plněními uskutečňovanými cestovními kancelářemi. Žalovaný podle městského soudu správně dovodil, že většina plnění poskytnutých žalobcem společnosti Framesi S.p.A. (zajištění dopravy, ubytování a stravování, organizace zábavného programu a asistenční služby) představovala služby cestovního ruchu. Výjimkou je pouze zajištění prostor pro pořádání předváděcí akce. Městský soud rovněž souhlasil i s celkovým hodnocením žalovaného, že služby cestovního ruchu v daném případě nepředstavují pouze doplňkové služby. Podle městského soudu je nutno vzít v potaz zcela převažující poměr služeb cestovního ruchu a ostatních služeb, tedy pouze zajištění prostor pro pořádání předváděcí akce. K tomu zdůraznil, že žalobce neorganizoval program předváděcí akce. Činnost žalobce naopak měla těžiště v zajištění služeb za účelem účasti účastníků předváděcí akce. Jednalo se o jejich dopravu, ubytování, stravování a trávení volného času po skončení předváděcí akce. To jsou typické služby cestovního ruchu. Lze tedy dovodit, že služby cestovního ruchu byly v daném případě hlavní činností žalobce, a naopak zajištění prostor pro pořádání akce nelze považovat za službu rozhodnou. Tento závěr je také podpořen cenou, kterou si žalobce za své služby účtoval. V daném případě služby týkající se pronájmu prostor tvořily částku 1 164 213 Kč. Oproti tomu fakturované částky za služby, které městský soud shodně s žalovaným specifikoval jako služby cestovního ruchu, tvořily 7 304 199 Kč. Jde tedy o více než šestinásobek ceny služeb, které nejsou službami cestovního ruchu. Není tak podstatné, co je obecně hlavním záměrem podnikatelské činnosti žalobce. Podstatné je, jaké konkrétní služby v daném případě žalobce poskytl a zda se jedná o cestovní služby ve smyslu § 89 zákona o DPH, či nikoliv. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud shledal, že žalobce ohledně daných plnění splnil podmínky pro aplikaci zvláštního daňového režimu podle § 89 zákona o DPH. Žalobce tak nemůže podle odstavce 8 tohoto ustanovení uplatňovat nárok na odpočet DPH zaplacené svým dodavatelům za účelem realizace daného plnění pro svého odběratele. [4] Městský soud dále nesouhlasil s námitkou žalobce, že zvláštní režim podle § 89 zákona o DPH lze použít, pouze pokud odběrateli jsou cestující, a že český zákon o DPH je v rozporu s čl. 306 a násl. Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“). Městský soud poukázal na to, že touto otázkou se již zabýval Soudní dvůr EU v rozsudku ve věci C269/11, Komise proti České republice a explicitně odmítl výklad směrnice zastávaný žalobcem. Soudní dvůr dospěl k závěru, že je třeba ustanovení článků 306 až 310 směrnice vykládat v souladu s přístupem založeným na zákazníkovi. Žalobce v žalobě opakuje argumentaci zastávanou Komisí v dané věci, která byla Soudním dvorem odmítnuta. Ustanovení § 89 odst. 1 zákona o DPH tak není v rozporu se směrnicí. Žalovaný tedy nepochybil, pokud zvláštní režim zdanění podle tohoto ustanovení aplikoval na plnění žalobce poskytnuté nikoliv přímo konkrétním fyzickým osobám jako cestujícím, ale společnosti Framesi jako svému zákazníkovi. Podle městského soudu je s ohledem na citovaný rozsudek Soudního dvora tato otázka výkladu evropského práva acte éclairé a není tedy ani důvod podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. [5] Městský soud dále uvedl, že pokud se žalobce dovolával uplatnění výjimky podle § 89 odst. 14 zákona o DPH, jde o jeho tvrzení. V souladu § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo tak na žalobci, aby prokázal skutečnosti pro uplatnění této výjimky. Žalovaný přitom žalobci přesvědčivě v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč nesplnil podmínky pro aplikaci této výjimky. [6] K argumentaci žalobce, že pokud bude mít soud za to, že důkazní břemeno bylo na žalobci, očekává poučení podle § 118a občanského soudního řádu, městský soud dodal, že v soudním řízení správním není § 118a občanského soudního řádu vůbec aplikovatelný. Je tomu tak proto, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu správní soudy přezkoumávají zákonnost vydaného správního rozhodnutí a zda je založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správní soudy nevydávají rozhodnutí ve věci. V jejich pravomoci je pouze zrušení napadeného rozhodnutí. Otázka unesení důkazního břemene tedy nevzniká přímo v řízení před soudem, ale pouze v řízení před správními orgány. III. [7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Stěžovatel namítal, že jeho činnost nelze podřadit pod zvláštní režim pro cestovní službu ve smyslu § 89 zákona o DPH, neboť nevykonává činnost cestovní kanceláře, ale zajišťuje služby pro pořádání mezinárodních konferencí, ani pro výkon činnosti cestovní kanceláře nemá oprávnění. Hlavní činnost stěžovatele nesouvisí s cestováním a služby, které se kryjí s některými službami poskytovanými cestovními kancelářemi, jsou pouze doprovodné. Pro hodnocení, zda jde o doplňkové služby, je třeba hodnotit nejen poměr z finančního hlediska, ale především hlavní záměr podnikatelské činnosti subjektu. Tím je v případě stěžovatele pořádání mezinárodních akcí pro velké společnosti a poskytování ubytovacích a stravovacích služeb je pouze doplňkovou službou ke zvýšení kvality hlavního produktu. Městský soud posuzoval toliko finanční hledisko, tedy ceny služeb, aniž by se zabýval tím, jaké je skutečné těžiště poskytování služeb stěžovatele. [9] Stěžovatel dále nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že „skutečnost, že plnění nebylo poskytnuto soukromé osobě, není pro posouzení, zda se jednalo o cestovní službu nikterak relevantní. Odběratelem cestovní služby (zákazníkem) ve smyslu ust. § 89 ZDPH totiž může být jakákoliv osoba (fyzická i právnická) bez ohledu na skutečnost, zda jedná jako podnikatel či jako soukromá osoba.“ Podle názoru stěžovatele je zákon o DPH v rozporu se zněním čl. 306 a násl. směrnice. V případě rozporu vnitrostátního zákona a směrnice Evropské unie se uplatní přímý účinek směrnice. Je proto nutné omezit zvláštní režim pro cestovní službu pouze na případy, kdy služba je poskytována přímo cestujícím, a nikoliv jiným zákazníkům, jako v tomto případě, kdy je služba poskytována jinému pořadateli akce. Stěžovatel k tomu argumentoval různými jazykovými verzemi směrnice, kde sice některé používají pojem „zákazník“, ale většina používá pojem „cestující“. Stěžovatel se domnívá, že je nutno tuto otázku vyložit rovněž s ohledem na zásadu, podle které je v daňových věcech třeba právo vykládat ve prospěch daňového poplatníka. Podle názoru stěžovatele je třeba položit Soudnímu dvoru EU novou otázku v tomto kontextu, kdy žalobcem je soukromá osoba proti členskému státu, a to zda má být v předmětném případě použito přímého účinku směrnice a zda tato směrnice má být vyložena tak, že podmiňuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře poskytnutím služby cestujícímu. [10] Stěžovatel závěrem namítal, že splnil podmínky pro uplatnění výjimky ze zvláštního režimu pro cestovní službu ve smyslu § 89 odst. 14 zákona o DPH. Stěžovatel nemusí nijak dále prokazovat, že společnost Framesi službu dále neprodává dalším zákazníkům, naopak