7 As 387/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 387/2021- 49 - text  7 As 387/2021 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: F. D., zastoupen JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL. M., MBA, advokátkou se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2021, č. j. 30 Ad 4/202065, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. května 2020, č. j. PPR4010615/ČJ2019990131 (dále též „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 10. 2019, č. ŘŘ1831/2019, kterým podle § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru“), žalobci nebyl udělen souhlas s vykonáváním jiné výdělečné činnosti spočívající v obsluze a zajištění případného telefonického spojení pro potřeby společnosti 1. KORONERSKÁ, s. r. o., se sídlem Benešova 141, 541 03 Trutnov (dále jen „1. Koronerská“), při provádění prohlídek těl zemřelých podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zdravotních službách“). Správní orgán prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že by uvedená činnost pro společnost 1. Koronerská vedla k ohrožení důležitého zájmu služby. II. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že v předmětném správním řízení správní orgány posuzovaly žádost žalobce v rámci správního uvážení. Správní uvážení má své meze a stejně tak i soudní přezkum takového uvážení. Následně přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí stran namítaných vad. Neshledal vadu napadeného rozhodnutí spočívající v žalobcem tvrzeném převzetí pravomoci přímého nadřízeného žalobce žalovaným. Žalovaný přihlédl k vyjádření přímého nadřízeného, který doporučil udělení souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti. Odkázal na ně, nikterak je nezpochybnil, avšak odůvodnil, že samotné pozitivní hodnocení a doporučení nadřízeného nemůže vyústit v udělení souhlasu s výkonem výdělečné činnosti, pokud další zjištění podporují opak. Stejný postoj zaujal i k námitce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje pouze hypotetickými závěry. Podotkl, že § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru předpokládá právě takové rozvahy správního orgánu, které směřují k situacím, které mohou (nikoliv nutně musí) v budoucnu nastat. Není tedy rozhodné, zda k ohrožení důležitého zájmu služby skutečně dojde, ale postačuje již taková reálná možnost. Je nutné zkoumat hypotetické, avšak současně reálně hrozící, riziko. K povaze zamýšlené výdělečné činnosti uvedl, že žalobce měl v kalendářním měsíci zhruba 11 až 12 volných dnů pro výkon této činnosti, což může vést k tomu, že u žalobce dojde k navýšení práce o téměř jednu třetinu běžného rozsahu výkonu služby za měsíc (při sedmihodinových směnách by šlo o osm odpracovaných směn, při dvanáctihodinových směnách o pět odpracovaných směn). Žalobce v průběhu řízení před správními orgány skutečný počet zamýšlených směn nikdy číselně nevyjádřil, nemůže tak vytýkat žalovanému jeho postup, kdy reálně vycházel z počtu směn výkonu služby a dle zjištěných dnů volna provedl kalkulaci případných zamýšlených směn. Uvedený počet tří až pěti směn za měsíc žalobce potvrdil. Bagatelizace zamýšlené práce operátora dispečinku není na místě. Jedná se o pracovní činnost, která vyžaduje minimálně nezanedbatelné nároky na pozornost, a tedy zprostředkovaně působí i na únavu pracovníka. K namítanému nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí krajský soud uvedl, že lhůty podle zákona o služebním poměru jsou lhůtami pořádkovými. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný žalobcův případ posuzoval materiálně ve vztahu ke konkrétnímu případu. III. [4] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel spatřuje nezákonnost v tom, že žalovaný vycházel z nesprávného posouzení podkladů a z nesprávné aplikace právních norem, přičemž krajský soud tyto nesprávné závěry pouze převzal, aniž by zkoumal věcnost jeho argumentace. Krajský soud se plně ztotožnil se závěry žalovaného, který závěr o neudělení souhlasu s výkonem výdělečné činnosti dle § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru staví na existenci relevantního rizika spočívajícího v ohrožení (nikoli narušení) důležitého zájmu služby, přičemž není rozhodné, zda k ohrožení skutečně dojde, postačuje reálná možnost. Stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že zamýšlená výdělečná činnost je činností administrativní povahy, není nijak fyzicky ani psychicky náročná. Náplní výdělečné činnosti je činnost dispečera, jehož úkolem je zejména přijetí telefonické výzvy z místa úmrtí, zajištění osoby, která provede ohledání těla zemřelé osoby na místě, telefonická komunikace s pozůstalými a ostatními osobami v místě nálezu těla zemřelé osoby a administrativní zpracování celé události. Pokud však žalovaný i krajský soud staví své závěry o neudělení souhlasu s výkonem výdělečné činnosti na hypotetické existenci rizika (tj. fyzické či psychické zátěži) spočívajícího v ohrožení důležitého zájmu služby, je ad absurdum zřejmé, že takové riziko musí existovat v každém jednotlivém případě příslušníka bezpečnostních sborů, neboť, jak uvedl krajský soud, jakákoli pracovní činnost vyžaduje minimálně nezanedbatelné nároky na pozornost, a tedy zprostředkovaně působí na fyzickou i psychickou únavu pracovníka. Fyzicky náročná činnost příslušníka ve volném čase či jeho pobyt např. v nočním klubu do ranních hodin může vést ke stejnému ohrožení výkonu služby jako jím zamýšlená výdělečná činnost a možná i k ohrožení mnohem většímu. Závěry žalovaného a krajského soudu tak zcela nepochybně podporují nerovné zacházení mezi jednotlivými příslušníky bezpečnostních sborů, neboť existují výdělečné činnosti, které souhlas s jejich výkonem nevyžadují (např. činnost vědecká, umělecká, pedagogická aj.). V souladu se zákonnou úpravou je výkon jiné výdělečné činnosti dostupný všem příslušníkům bezpečnostních sborů a může být oprávněně odepřen jen v konkrétních případech, které mohou reálně vést ke střetu zájmu nebo ohrožujícího zájmu služby nebo dobré pověsti sboru. Má za to, že případným výkonem výdělečné činnosti by žádným způsobem nebyl ohrožen důležitý zájem služby, tj. včasné a kvalitní plnění služebních úkolů, ani v konkrétním případě nebylo toto prokázáno. [6] Rovněž namítá, že krajský soud nevzal v potaz charakter služby stěžovatele na obvodním oddělení Hostinné, která zahrnuje především zpracovávání přestupkového a trestního řízení, dozorčí službu, eskorty a střežení osob a dohled nad bezpečností silničního provozu. Obvodní oddělení Hostinné je oddělení s nižším nápadem trestné činnosti. Nevzal v potaz ani konkrétní okolnosti zamýšlené výdělečné činnosti, kdy tato by byla vykonávána na základě dohody o provedení práce, a to v rozsahu 3 – 5 směn v měsíci. Krajský soud nereflektoval ani navržený důkaz (statistiku udělených souhlasů s výkonem jiné výdělečné činnosti u příslušníků Policie České republiky v jednotlivých krajích). Naopak přisvědčil všem argumentům žalovaného, které jdou k jeho tíži. Zejména přijal odůvodnění předpokládané fyzické a psychické zátěže s odkazem na obdobné činnosti uvedené v Národní soustavě povolání, ve které stěžovatelem zamýšlenou činnost dispečera přirovnal k pracovní specializaci operátora zákaznické linky, smutečního řečníka a poradce pro pozůstalé. Charakteristiky těchto činností však zcela nepochybně neodpovídaly zamýšlené výdělečné činnosti ani rozsahu jejího výkonu. Proto navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaný setrval na dosavadní argumentaci. V žalovaném rozhodnutí konkrétně a individuálně posoudil zamýšlenou výdělečnou činnost, a to na základě známých skutečností a podkladů, zároveň konkrétně posoudil též výkon služby stěžovatelem na služebním místě, na němž je ustanoven a náležitě odůvodnil své závěry stran psychické a fyzické zátěže obou činností. Uvážil o možných dopadech zamýšlené výdělečné činnosti na výkon služby a na plnění úkolů policie a dospěl k odůvodněnému závěru, že lze předpokládat ohrožení důležitého zájmu služby. Proto výkon jiné výdělečné činnosti než služby nepovolil. Postupoval zcela v souladu se zákonem o služebním poměru, jelikož § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru nevyžaduje jistotu v porušení či ohro