7 As 60/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 60/2022- 29 - text  7 As 60/2022 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lenky Krupičkové a Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: E. M. J., zastoupena Mgr. Petrou Naskosovou, advokátkou se sídlem Eliášova 28, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, č. j. 17 A 57/202065, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Petry Naskosové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2020, č. j. MSP133/2019ODSKOTC/9, zamítl žalovaný v celém rozsahu žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obětech trestných činů“), a to pro nesplnění podmínek stanovených v § 24 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Dle žalovaného žalobkyně neprokázala, že nebyla schopna se sama živit, a tedy že by jí zemřelý poskytoval výživu. II. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“). Ten v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za podstatu sporu označil výklad pojmu „osoba, které zemřelý poskytoval výživu“, u něhož žalovaný dovodil, že se jedná o osobu neschopnou se sama živit. S odkazem na východiska týkající se výkladu zákona o obětech trestných činů plynoucích z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 As 423/201829, pak městský soud dospěl k závěru, že interpretace daného pojmu ze strany žalovaného není správná. Ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů přiznává peněžitou pomoc pozůstalým ve dvou situacích. Jednak těm, kterým zemřelý poskytoval výživu, a dále těm, kterým byl povinen poskytovat výživu. V případě osob, kterým zemřelý poskytoval výživu, je rozhodující její faktické poskytování. Je přitom zcela nerozhodné, z jakého důvodu tak zemřelý činil. Interpretace žalovaného podmiňující přiznání peněžité pomoci pouze osobě, která není schopna se sama živit, lze spojit výhradně s povinností poskytovat výživu podle zákona nebo na základě zákona, a tedy výlučně s druhou z uvedených možností. Pro úplnost městský soud podotknul, že nevidí důvod vyjadřovat se ke vztahu pojmů „společná domácnost“ a „poskytování výživy“, neboť toto rozlišení je pro aplikaci § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů irelevantní. Dané ustanovení rozlišuje dvě skupiny osob oprávněných získat peněžitou pomoc. Jedná se o vyjmenované osoby, které se zemřelým žily ve společné domácnosti, a dále o osoby, kterým zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Mezi těmito skupinami však neexistuje žádný vztah a jsou postaveny na roveň. Žalovaný podle městského soudu v projednávaném případě domýšlí další podmínky, které nejsou v zákoně o obětech trestných činů obsaženy. III. [3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). V ní městskému soudu vytýká, že se nezabýval vztahem pojmů „společná domácnost“ a „poskytování výživy“. Dle stěžovatele se jedná o zásadní otázku, která je mezi účastníky řízení sporná. Stěžovatel totiž zastává názor, že jeli něco „společnou domácností“, nemůže se zároveň jednat o „poskytování výživy“. Pokud by tomu tak nebylo, není důvod, aby zákonodárce tyto dva pojmy rozlišoval a bral je jako dvě různé a odlišné podmínky k vymezení oprávněného žadatele dle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. Stěžovatel následně podrobně rozebírá pojem „společná domácnost“, k čemuž obsáhle cituje komentářovou literaturu a judikaturu věnující se tomuto pojmu. Tvrzení žalobkyně se pak podle stěžovatele jasně vztahovala k pojmu „společná domácnost“, jakkoliv je žalobkyně formálně označovala jako „poskytování výživy“. Rozhodný je nicméně obsah tvrzení žalobkyně, nikoliv jejich formální označení. Tato tvrzení přitom pojem „společná domácnost“ nepřesahovala a byla tímto pojmem jasně konzumována. Žalobkyně však nespadá do okruhu taxativně vyjmenovaných osob, u nichž stačí prokázání soužití se zemřelým ve společné domácnosti k tomu, aby byly osobami oprávněnými ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. Stěžovatel dodává, že si lze představit situaci, kdy by zemřelý osobě, která s ním žila ve společné domácnosti, rovněž poskytoval výživu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná: „jestliže je osoba schopna se sama živit, nicméně z vlastního rozhodnutí, resp. z domluvy s partnerem, uspokojuje potřeby domácnosti jinak než finančně, zatímco druhý partner uspokojuje právě potřeby finanční, jedná se o reciproční vztah, kdy každý z partnerů uspokojuje potřeby společné domácnosti – čímž je společná domácnost fakticky definována.“ Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že podstatou sporu není výklad pojmů „společná domácnost“ a „poskytování výživy“. Podstatou sporu je její nesouhlas s tím, aby byla peněžitá pomoc v případě osoby, které zemřelý poskytoval výživu, podmíněna dále tím, že vyživovaná osoba není schopna se vlastní prací živit sama. Takovýto výklad je nepřípustně restriktivní, nemá oporu v dikci zákona a je v rozporu s pozitivním závazkem státu pomáhat obětem trestné činnosti a v pochybnostech rozhodovat v jejich prospěch. Pojem „společná domácnost“ je pro rozhodnutí stěžovatele v této konkrétní věci irelevantní. Žalobkyně dodává, že ve správním řízení prokázala, že je „osobou, které zemřelý poskytoval výživu“. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Projednávaná věc se týká výkladu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. [8] Dle uvedeného ustanovení platí, že [p]rávo na peněžitou pomoc má osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, bylali rodičem, manželem, registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. [9] V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně žila ve společné domácnosti se svým partnerem, který zemřel v důsledku násilného trestného činu. Současně žalobkyně uvedla, že zatímco ona se starala o chod domácnosti a pracovala spíše okrajově, zemřelý partner zajišťoval společnou domácnost po finanční stránce. Žalobkyně z uvedeného uspořádání domácnosti dovozovala, že jí náleží peněžitá pomoc, neboť jí zemřelý partner poskytoval výživu. [10] Dle stěžovatele žalobkyni právo na peněžitou pomoc nevzniklo. Je totiž nezbytné rozlišovat pojmy „poskytování výživy“ a „společná domácnost“. Osobám, které sice žily se zemřelým ve společné domácnosti, avšak nepatří mezi taxativně vyjmenované osoby, podle něj náleží právo na peněžitou pomoc jen tehdy, pokud existují další okolnosti, které nebudou podřaditelné pod pojem „společné domácnosti“, a zároveň budou podřaditelné pod pojem „poskytování výživy“. Existenci takových okolností však v projednávaném případě neshledal. V kasační stížnosti k tomu uvedl, že „žalobkyně uváděla ve svých podáních skutková tvrzení, která naplňují pojem ’(společné) domácnosti’, což ovšem není v daném případě rozhodné, když žalobkyně nespadá do okruhu taxativně vyjmenovaných osob, u nichž je prokázání ’(společné) domácnosti’ dostačující, ovšem zároveň ve svých tvrzeních neuváděla ničeho navíc, tedy žádná skutková tvrzení, která by překračovala rámec pojmu ’(společná) domácnost’ a která by tedy bylo dále na místě zkoumat a právně posuzovat, zda tato ’přesahující’ skutková tvrzení nenaplňují jiný pojem, např. pojem ’poskytování výživy’.“ Podle stěžovatele nelze za poskytování výživy považovat stav, kdy osoby žijí ve společné domácnosti, společně uspokojují její potřeby, avšak osoba podílející se na uspokojování potřeb domácnosti jinak než finančně, je schopna se sama živit. V případě existence společné domácnosti lze podle něj připustit, že dochází k poskytování výživy „nad rámec tohoto pojmu“ například v situaci, kdy se jedná o rodiče poskytující výživu studujícím dětem. [11] Městský soud považoval za klíčové pouze posouzení toho, zda je žalobkyně osobou „které z