7 As 74/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 74/2022- 41 - text  7 As 74/2022 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lenky Krupičkové a Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. N., zastoupen JUDr. Luciou Madleňákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 2. 2022, č. j. 60 A 32/2021 – 28, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Lucie Madleňákové, Ph.D. za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti se určuje částkou 4 114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalobce se dne 15. 10. 2020 obrátil na Magistrát města Přerov s požadavkem na poskytnutí informace o datu zbudování příslušenství domu s pečovatelskou službou na adrese X, a to konkrétně objektu výměníkové stanice na pozemku par. č. X a objektu trafostanice na pozemku par. č. X (souhrnně dále též „objekty“). Současně žalobce požádal o sdělení informace o existenci těchto objektů k 9. 3. 1992, případně poskytnutí kopií podkladů, z nichž plyne datum skutečného zahájení prací, aby tak byl k danému datu jasný stav. [2] Povinný subjekt žalobci v průběhu řízení poskytl zápisy o odevzdání a převzetí objektů, V těchto je uvedeno, že objekty byly vybudovány třetí osobou na základě hospodářské smlouvy č. 2176 ze dne 15. 1. 1993, přičemž datum zahájení prací podle hospodářské smlouvy bylo prosinec 1992, datum skutečného zahájení prací leden 1993 a datum dokončení prací prosinec 1993. Dále mu sdělil, že stavební povolení na předmětnou stavbu bylo vydáno dne 19. 10. 1988 a kolaudační rozhodnutí dne 20. 4. 1994. Dodal, že zpětné doložení jednotlivých fází výstavby lze prokázat stavebními deníky, které je stavebník povinen uchovávat po dobu deseti let od právní moci kolaudačního rozhodnutí a povinnému subjektu se nepodařilo nalézt podklady pro jejich rekonstrukci. Nalezena nebyla ani hospodářská smlouva, u níž se lze s ohledem na skartační lhůtu pěti let domnívat, že byla skartována mimo skartovací řízení. Žalobcem požadovanou informaci o (ne)existenci objektů ke dni 9. 3. 1992 tak povinný subjekt nemá, a ani není povinen ji mít či vytvářet. Povinný subjekt proto žádost (po několika zrušujících rozhodnutí žalovaného) odmítl. [3] K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2021 potvrdil rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Zdůraznil, že žalobce nemůže po povinném subjektu žádat, aby deklaroval, vyřkl, osvědčoval či dovozoval stav, který jako informace neexistuje, a povinný subjekt nemá povinnost informací disponovat. Podle žalovaného nebyl povinný subjekt povinen vyhodnotit existující informace a posoudit z nich, zda předmětné objekty existovaly ke dni 9. 3. 1992. Tato činnost by představovala vytváření nových informací. II. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Poukázal na obdobnost s věcí sp. zn. 65 A 116/2020, která se týkala poskytnutí informace o existenci pečovatelského domu, jehož příslušenstvím byly objekty, k 9. 3. 1992. Podstata sporu je totiž shodná – zápisy neobsahují přímo požadovanou informaci a tu by bylo nutné získat vyhodnocením informací obsažených v zápisech. Podle krajského soudu správní orgány za této situace aplikovaly správně výluku z práva na informace, neboť žádanou informací o stavu objektů ke dni 9. 3. 1992 nedisponují a za účelem jejího poskytnutí by musely existující informace vyhodnotit a vyvodit z nich konkrétní závěr. Taková myšlenková hodnotící činnost již představuje vytvoření nové informace nad rámec stanovený zákonem (a vyplývající z judikatury). Nejedná se o případ schopnosti sestavit žádanou informaci ze „zdrojových“ informací, kterými povinný subjekt disponuje. Soud závěrem podotkl, že pokud podle žalobce požadovaná informace o stavu objektů ke dni 9. 3. 1992 jasně vyplývá ze zápisů o odevzdání a převzetí objektů, pak si poskytnuté informace může vyhodnotit sám. Žalobce tak fakticky požaduje po povinném subjektu, aby mu provedl vyhodnocení dostupných informací, což se příčí smyslu informačního zákona. Související námitky shledal krajský soud nedůvodnými. III. [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasil v ní s posouzením provedeným krajským soudem a správními orgány. Poukázal na skutečnost, že informaci potřebuje pro účely civilního řízení o SJM a vydědění, neboť v obou řízeních byl osočen ze lži stran stavu objektů k 9. 3. 1992 (nestačí pak toliko jeho přesvědčení či domněnka správních orgánů, ale potřebuje konkrétní autoritativní sdělení). Informaci bylo možné dovodit ze zápisů jednoduchou operací, případně bylo možno podklady doplnit. Dále uvedl, že závěry správních orgánů jsou místy rozporné. Tvrdí, že informace nemají a nemusí je mít, a současně, že nemají ani povinnost z existujících informací vyhodnotit existenci objektů k 9. 3. 1992. Tento žalobní bod, stejně jako otázku skartace podkladů, krajský soud pominul. Správní orgány měly vycházet z bodu 13 preambule směrnice 2003/98 ES a z judikatury, podle níž mají být výtahy z existujících dokumentů posuzovány příznivě, zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/201167, č. 2635/2012 Sb. NSS, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20. Ve věci sp. zn. 65 A 116/2020 povinný subjekt informace neměl, a nejedná se tudíž o podobnou věc, jak tvrdí krajský soud; nadto v citované věci nebyly dodrženy závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10. Krajský soud pominul zcela otázku, že správní orgány mají povinnost informací disponovat, respektive ji znovu vytvořit. I jeho rozsudek obsahuje vnitřní rozpor, pokud aprobuje, že povinný subjekt informace nemá, přestože na druhou stranu připouští, že tyto ze záznamů plynou. Krajský soud pak na jednu stranu a priori vyloučil možnost vyvození informace z podkladů, což je v rozporu se závěry ve věci sp. zn. 1 As 141/2011. Na stranu druhou poukázal na skutečnost, že touto informací stěžovatel disponuje. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s rozsudkem krajského soudu. Zdůraznil, že povinný subjekt není povinen informace pro stěžovatele nově vytvářet, tj. ani např. hodnocením či dalším zpracováním informací, které již má povinný subjekt k dispozici na určitých nosičích (dáváním do kontextu s jinými informacemi, vyvozováním závěrů apod.). Ani při znalosti přibližných dat zahájení a ukončení prací na předmětných objektech, povinný subjekt nemohl za pomoci jednoduché úvahy stěžovateli sdělit informace o stavu objektů ke dni 9. 3. 1992. Jednalo by se o informaci kvalitativně odlišnou. Rozsudek krajského soudu netrpí vnitřní rozporností. Soud toliko uvedl, že pokud stěžovatel z listin, které má k dispozici, sám dovodil, že předmětné objekty nemohly existovat ke dni 9. 3. 1992, pak požadavek v žádosti na poskytnutí kopií podkladů, z nichž plyne datum skutečného zahájení prací, aby byl stav jasný, byl splněn již tím, že mu byly poskytnuty výše uvedené zápisy. Žalovaný tak navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008–76). [9] Těmto požadavkům n