8 Afs 250/2021 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 250/2021- 38 - text  8 Afs 250/2021-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: Statutární město Plzeň, se sídlem náměstí Republiky 1, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2019, čj. MF45894/2015/1203-12, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2021, čj. 57 Af 10/2019-122, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2021, čj. 57 Af 10/2019-122, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce uzavřel dne 30. 10. 2012 s Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „poskytovatel dotace“) smlouvu o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad (dále jen „smlouva o poskytnutí dotace“) na realizaci projektu č. reg. CZ.1.14/2.1.00/15.02563 s názvem „Novostavba divadla v Plzni, Divadlo Jízdecká“. Veřejná zakázka na tento záměr byla zadána do Informačního systému veřejných zakázek dne 11. 10. 2011. [2] Podle smlouvy o poskytnutí dotace byl žalobce povinen při uskutečnění projektu postupovat v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Podle bodu VI.2 této smlouvy byl žalobce jako příjemce dotace povinen uskutečňovat zadávání veřejných zakázek v souladu s podmínkami stanovenými ZVZ a v souladu s pokyny pro zadávání veřejných zakázek, které jsou obsaženy v Příručce pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad. [3] U žalobce jako příjemce dotace byl proveden Auditním orgánem Ministerstva financí audit, na jehož základě byla zjištěna některá pochybení v oblasti čerpání dotace z projektu ve vztahu k zadávání veřejné zakázky. Z auditu byla vypracována zpráva o auditu operace ze dne 11. 9. 2014, z níž vyplývá, že žalobce coby zadavatel veřejné zakázky na realizaci projektu se dopustil několika porušení ZVZ u veřejné zakázky na stavební práce. Šlo o následující nedostatky: a) neoprávněné použití dílčího hodnotícího kritéria „bankovní záruky“ pro hodnocení nabídek, b) stanovení nepřiměřeného a diskriminačního požadavku souvisejícího s doložením hodnoty ratingu bankovního ústavu uchazečů a souvisejícího neoprávněného vyloučení dvou uchazečů; c) stanovení požadavků na prokázání kvalifikace způsobem znemožňujícím postup podle ustanovení § 51 odst. 4 a 5 ZVZ. [4] Úřad regionální rady soudržnosti Jihozápad (dále také „správce daně“) následně uložil žalobci na základě výsledků auditu odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon č. 250/2000 Sb.“), a to dvěma platebními výměry. První platební výměr č. 4/2015, zn. RRRSJ 18583/2015 uložil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 10 087 194 Kč (dále jen „první platební výměr“) s odůvodněním, že žalobce jako veřejný zadavatel porušil při zadání nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce provedené formou otevřeného řízení, včetně dodávky technologické části díla a poskytování paušálního servisu po dobu záruční lhůty, právní úpravu obsaženou v ZVZ. [5] Žalobce měl pro hodnocení nabídek neoprávněně použít dílčí hodnotící kritérium bankovní záruky, stanovit nepřiměřený a diskriminační požadavek na doložení ratingu bankovního ústavu uchazečů, v souvislosti s tím neoprávněně vyloučit dva uchazeče, a stanovit požadavek na prokázání kvalifikace způsobem znemožňujícím postup podle § 51 odst. 4 a 5 ZVZ. První platební výměr dále reagoval na další pochybení spočívající v nezpůsobilosti části výdajů nárokovaných žalobcem. [6] Na základě vydání prvního platebního výměru vydal dne 24. 7. 2015 správce daně podle § 22 odst. 8 zákona č. 250/2000 Sb. platební výměr na penále č. 4a/2015 zn. 21666/2015 (dále jen „druhý platební výměr“). Tento platební výměr byl odůvodněn tím, že dnem porušení rozpočtové kázně je den připsání dotace na účet žalobce, tj. 19. 6. 2013 a tím, že žalobce provedl odvod 8. 7. 2015. Penále bylo vyměřeno od 20. 6. 2013 do 8. 7. 2015 ve výši 7 555 309 Kč. [7] Žalobce podal odvolání proti oběma platebním výměrům, o němž žalovaný (dále jen „stěžovatel“) rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 26. 9. 2019, čj. MF45894/2015/1203-12, kterým odvolání zamítl a platební výměry potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatel uvedl, že v případě prvního platebního výměru potvrdil závěry správce daně ve všech skutkových zjištěních auditu, s výjimkou skutkového zjištění ohledně stanovení požadavků na prokázání kvalifikace způsobem znemožňujícím postup podle § 51 odst. 4 a 5 ZVZ. V tomto případě se stěžovatel přiklonil na stranu žalobce, neboť konstatoval, že žalobce svým postupem toto zákonné ustanovení neporušil. Nicméně s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb. nebylo možné v odvolacím řízení změnit výši odvodu za porušení rozpočtové kázně. Druhý platební výměr stěžovatel potvrdil, a to především z důvodu potvrzení prvního platebního výměru, ale také z důvodu správnosti vyměřené částky. [8] Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí dal sice žalobci za pravdu v jeho argumentaci ohledně údajného porušení rozpočtové kázně spočívajícího ve stanovení požadavků na prokázání kvalifikace způsobem znemožňujícím postup dle ustanovení § 51 odst. 4 a 5 ZVZ, neboť uzavřel, že žalobce neporušil § 51 odst. 4 a 5 ZVZ a § 55 odst. 3 písm. c) ZVZ. Ve zbytku ovšem setrval na závěru, že žalobce porušil rozpočtovou kázeň z důvodu: a) neoprávněného použití dílčího hodnotícího kritéria bankovní záruky pro hodnocení nabídek, b) stanovení nepřiměřeného a diskriminačního požadavku souvisejícího s doložením hodnoty ratingu bankovního ústavu uchazečů a souvisejícího neoprávněného vyloučení dvou uchazečů, c) nesplnění podmínek způsobilosti výdaje (neboť část výdajů nárokovaných příjemcem k proplacení z dotace nesplňovala veškeré podmínky způsobilosti dané metodikou poskytovatele dotace). [9] V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce nerozporoval závěr o porušení rozpočtové kázně z důvodu uvedeného shora pod písmenem c), jemuž odpovídá odvod ve výši 104 375,27 Kč, nicméně byl přesvědčen, že se nedopustil porušení rozpočtové kázně z důvodů uvedených shora pod písmeny a) a b), tedy že neoprávněně použil dílčí hodnotící kritérium bankovní záruky a že stanovil nepřiměřený a diskriminační požadavek na doložení hodnoty ratingu bankovního ústavu, a nesouhlasí s uložením tomu odpovídajícího odvodu ve výši 9 982 818,46 Kč. [10] O žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Ve věci nařídil také ústní jednání, při němž byl proveden důkaz rozhodnutím stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 vydaným v jiné věci téhož žalobce jako příjemce dotace. Ostatní návrhy na dokazování byly zamítnuty. Krajský soud při posouzení věci vycházel z ustanovení § 78 odst. 4 ZVZ. Podle krajského soudu ze zákonné úpravy v rozhodném znění vyplývá, že samotné použití kritéria bankovní záruky nebylo v době zadání veřejné zakázky (dne 11. 10. 2011) v rozporu se ZVZ, neboť výslovný zákaz použití smluvních podmínek za účelem zajištění povinností dodavatele zakotvila až novela ZVZ účinná od 1. 4. 2012. [11] Ve vztahu k využití bankovní záruky jako kritéria pro hodnocení ekonomické výhodnosti nabídek krajský soud uvedl, že váhy pro hodnocení jednotlivých dílčích hodnotících kritérií byly nastaveny v poměru 90 % ve prospěch nabídkové ceny a 10 % ve prospěch výše bankovní záruky (z toho výše bankovní záruky za provedení díla 4 % a výše bankovní záruky za kvalitu díla během záruční doby 6 %). Bylo proto na uchazečích, jakým způsobem se svou nabídkou naloží, neboť kritéria pro posouzení ekonomické výhodnosti nabídky byla dána transparentním způsobem. Vzhledem k žalobcem nastavenému poměru dílčích hodnotících kritérií lze dospět k závěru, že by vždy byla ekonomicky nejvýhodnější taková nabídka, která by zahrnovala nejnižší nabídkovou cenu a současně bankovní záruku ve výši nabídkové ceny. Taková nabídka však v souzené věci podána nebyla. Ve věci není sporu o tom, že žádný z uchazečů nenabídl bankovní záruku ve výši rovnající se nebo přesahující výši nabídkové ceny. Proto není důvod konstruovat situaci, kdy by některý z uchazečů pro ziskuchtivost bodů nabídl bankovní záruku v hodnotě, která neodpovídá výši zajišťovaného závazku a nemůže být následně reálně využita. [12] Požadavek na doložení ratingu banky, která vystavila pro uchazeče bankovní záruku, krajský soud neshledal nestandardním, ani diskriminačním. Podle krajského soudu požadavek byl uplatněn rovným způsobem mezi všemi potenciálními uchazeči, a tudíž všichni uchazeči měli shodné podmínky. Nelze proto tento požadavek považovat za nestandardní, zjevně nepřiměřený a diskriminační jen z důvodu, že jej někteří uchazeči o veřejnou zakázku nes