8 As 24/2021 — Nejvyšší správní soud

8 As 24/2021- 90 - text  8 As 24/2021-93 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Společenství vlastníků Místecká 450, se sídlem Místecká 450, Praha 9, zastoupený Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Městská část Praha 18, se sídlem Bechyňská 639, Praha 9, zastoupen JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2017, čj. MHMP 1518111/2017, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, čj. 9 A 189/2017-67, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad Městské části Praha 18, odbor výstavby a územního plánování dne 30. 10. 2012, čj. MC18 20503/2012 OVÚR, rozhodl o změně využití pozemků a o umístění stavby nazvané „Revitalizace sídlištních ploch ‚Letňanské lentilky‘ – 1. fáze (etapa 1–3)“ v k. ú. Letňany (dále „stavební úřad“ a „územní rozhodnutí“), mj. na pozemcích bezprostředně sousedících s pozemky ve správě žalobce. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a žalovaný toto odvolání zamítl jako nepřípustné. [2] Mezi účastníky bylo nejprve sporné především to, zda je žalobce účastníkem řízení dle § 85 odst. 2 písm. a), b) nebo d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jako „stavební zákon“). [3] Řízení o žalobě žalobce nejdříve Městský soud v Praze (dále „městský soud“) usnesením z 5. 6. 2013, čj. 5 A 44/2013-62, zastavil, protože mu bylo doručeno zpětvzetí žaloby. Toto usnesení zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, čj. 4 As 100/2013-52, protože zpětvzetí žaloby učinil za žalobce advokát, který se prokázal nepravou plnou mocí. [4] Městský soud poté dne 31. 8. 2016, čj. 5 A 44/2013-109, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že společenství vlastníků jednotek je účastníkem pouze takového územního řízení, v němž se projednávaný záměr týká domu (případně pozemku), kde společenství vykonává správu domu (a tedy nikoli tam, kde jde o umístění stavby na sousední pozemky). [5] Tento rozsudek i rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, čj. 4 As 212/2016-55 (dále jen „druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu“), neboť dovodil, že žalobce, společenství vlastníků jednotek, měl být účastníkem posuzovaného územního řízení. Zákonodárce zamýšlel v § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona zakotvit možnost společenství vlastníků v územním řízení hájit své zájmy. Podle judikatury Nejvyššího soudu správa domů a pozemků v širším smyslu podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zahrnuje vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, tedy například i zajištění dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení. V návaznosti na to je podle Nejvyššího správního soudu logické a odpovídá to i principu hospodárnosti, aby společenství vlastníků bylo oprávněno ve prospěch ochrany vlastnických práv jednotlivých vlastníků bytů a zároveň spoluvlastníků společných částí domu podat odvolání. Současně nemůže být rozhodné to, zda se rozhodnutí týká zejm. výslovně společných částí domu, protože vždy nejde přesně a jednoznačně určit, zda se určitý zásah týká pouze jednotlivých bytových jednotek, domu jako celku, případně společných částí domu. Jak zde Nejvyšší správní soud s nadsázkou uvádí, „[h]luk, vibrace či znečišťující imise rozptýlené ve vzduchu se evidentně nezastaví před právně teoretickou konstrukcí rozdělující dům na samostatné bytové jednotky a společné části domu“ (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As 149/2013-31, č. 3089/2014 Sb. NSS, bod 23, příp. druhý rozsudek NSS, bod 14). [6] Žalovaný pokračoval v řízení o odvolání. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání uváděl zejména námitky týkající se účastenství v řízení a výslovně zde upozornil, že věcné námitky vznese až poté, co bude rozhodnuto o jeho účastenství, vyzval ho žalovaný k doplnění těchto věcných námitek. K tomu žalobci poskytl lhůtu 30 dnů. [7] Na tuto výzvu reagoval žalobce přípisem obsahujícím stanovisko, že věcné námitky uvede, až bude zrušeno odvoláním napadené územní rozhodnutí, neboť „SVJ mělo být účastníkem řízení a nebylo“, což je dle žalobce „bez dalšího dostatečným důvodem pro vyhovění odvolání v plném rozsahu“. [8] Žalovaný následně odvolání zamítl. Přisvědčil žalobci v tom, že měl být účastníkem dotyčného řízení a posoudil žalobcem uplatněné odvolací námitky. Zdůraznil, že stavební úřad, přestože žalobce za účastníka řízení nepovažoval, jeho námitky vypořádal. Stalo se tak sice v režimu připomínek veřejnosti, ale žalovanému nebylo jasné, jak se tato skutečnost mohla dotknout práv žalobce. Stavební úřad s ním navíc až do vydání rozhodnutí jednal jako s účastníkem a rozhodl například o jeho námitce podjatosti úředních osob. Až v konečném rozhodnutí stavební úřad uvedl, že žalobce považuje za veřejnost. Žalobce, přestože se považoval za účastníka řízení, se nezúčastnil ústního jednání, o jehož nařízení věděl, nenahlížel do spisu, a to ani u žalovaného. Členové žalobce navíc účastníky řízení sami byli a uplatňovat svá práva mohli. Žalovaný rovněž akcentoval, že k výzvě k doplnění věcných odvolacích námitek proti záměru žalobce žádné „skutečně konkrétní“ námitky neuplatnil. [9] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, již městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. K otázce porušení dvojinstančnosti řízení městský soud uvedl, že podklady řízení o územním záměru a procesu jeho projednání včetně zapojení žalobce v tomto řízení nesvědčí o nezbytnosti opakovat řízení před stavebním úřadem. Při aplikaci § 84 odst. 3 správního řádu je třeba rozlišovat mezi účastníky řízení, s nimiž správní orgán prvního stupně jednal, ale pak jim rozhodnutí například neoznámil, a účastníky, s nimiž nejednal vůbec, neboť je za účastníky nepokládal. V druhém případě by pak územní rozhodnutí trpělo závažnou vadou již jen proto, že určitému subjektu bylo zcela znemožněno účastnit se správního řízení a uplatňovat v něm svoje námitky, což lze zpravidla jen stěží napravit v odvolacím řízení. [10] Městský soud v bodech 41 a 42 rozsudku vysvětlil, že žalobce až do vydání rozhodnutí stavebního úřadu jako účastník řízení vystupoval. Námitky žalobce byly v rozhodnutí stavebního úřadu materiálně vypořádány jako připomínky veřejnosti a žalobce v odvolání kromě obecného odkazu na nepřezkoumatelnost z důvodu nevypořádání jeho námitek žádné další relevantní důvody ve vztahu k územnímu záměru neuvedl. I při jednání před městským soudem navíc stěžovatel poukazoval na ty zásahy do území (parkování, změna rázu v oblasti, plochy pro pejskaře, hřiště, hluk a emise apod.), které už správní orgány vypořádaly. Žalobci tedy nebylo bráněno v uplatňování jeho práv, o čemž ostatně nesvědčí ani záznamy o nahlížení do spisu (žalobce se do spisu nahlédnout nepokusil). [11] Žalobce navíc v odvolacím řízení nevyvinul žádnou součinnost, aby jeho námitky k záměru byly vypořádány jako námitky účastníka řízení, neboť k výzvě žalovaného z 5. 6. 2017 k doplnění odvolání, reagoval tak, že námitky uvede až v opakovaném řízení po zrušení územního rozhodnutí. Takové formalistické setrvávání na opakování územního řízení před stavebním úřadem, ačkoli procesní i věcné připomínky žalobce k záměru byly řešeny již v územním rozhodnutí, svědčí o situaci předvídané rozsudkem Nejvyššího správního soudu z 18. 4. 2012, čj. 1 As 29/2012-113. Ten umožňuje nevyhovět námitkám o opakovaném řízení, pokud „opomenutý účastník“ v odvolání uvede pouze zjevně nedůvodné námitky a pokud platí, že i kdyby byl účastníkem řízení od počátku, na výsledku by to nic nezměnilo. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [12] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. [13] Namítá, že mu postupem správních orgánů bylo znemožněno účastnit se správního řízení v prvním stupni. Je totiž zásadní rozdíl mezi námitkami účastníků, o nichž správní orgán rozhoduje, a připomínkami veřejnosti, jež „pouze“ vypořádá v odůvodnění. Uplatnění námitek představuje těžiště procesní role účastníka řízení. Stěžovatel v této souvislosti namítá také nepřezkoumatelnost rozhodnutí stavebního úřadu i žalovaného, neboť žalovaný své rozhodnutí založil na kusých pasážích z odůvodnění stavebního úřadu, který ale jen povrchně vypořádal připomínky veřejnosti. Tuto vadu nemohl žalovaný v odvolacím řízení zhojit. V další části kasační stížnosti pak stěžovatel námitku rozvíjí