8 Azs 140/2022 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 140/2022- 30 - text  8 Azs 140/2022-33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Milana Podhrázkého a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: T. T. H. C., zastoupená Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2021, čj. MV-199088-4/SO-2020, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, čj. 17 A 33/2021-26, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, čj. 17 A 33/2021-26, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval tím, zda měl městský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu cizince, který je rodinným příslušníkem občana EU, vyzvat rodinného příslušníka tohoto cizince (v tomto případě syna žalobkyně) k vyjádření, jestli hodlá uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení. I. Vymezení věci [2] Žalobkyně pobývala na území České republiky od roku 2008 na základě víza za účelem podnikání. Poté co se žalobkyni dne 28. 9. 2013 narodil syn C. N., občan ČR, se její pobytové oprávnění změnilo na přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU. Žalobkyni se dále dne 9. 12. 2019 narodila dcera C. A. [3] Dne 11. 6. 2019 podala žalobkyně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V rámci tohoto řízení předložila rodný list syna. Otcem jejího syna je dle tohoto rodného listu D. R. (dále „matrikový otec“). Dále žalobkyně předložila osvědčení o státním občanství České republiky jejího syna. Ministerstvo vnitra (dále jen “správní orgán prvního stupně“) si v rámci řízení obstaral podklady potvrzující, že biologickým otcem syna žalobkyně je pan N. V. D. (dále „partner žalobkyně“); konkrétně šlo o prohlášení žalobkyně ze dne 1. 4. 2019 o tom, že biologickým otcem je její partner, a kopii žaloby na popření otcovství. Z protokolu o výslechu žalobkyně dále vyplynulo, že žalobkyně účelově lhala o otcovství svého syna a že matrikovému otci zaplatila za jeho zápis jakožto otce 5 000 Kč. Správní orgán prvního stupně tyto skutečnosti vyhodnotil jako podvodné jednání ze strany žalobkyně a dle § 87k odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítl. [4] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Žalovaná ovšem v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. Rozhodnutí městského soudu [5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. [6] Městský soud žalobu zamítl. S ohledem na důvody, pro které Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, jeho obsah nerekapituluje. III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost. Namítá, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky a je nepřezkoumatelný, neboť spočívá na nedostatku důvodů. [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že jí nemůže být dáváno k tíží to, že se dopustila podvodného jednání v řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu. Svůj argument opírá o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, čj. 46 A 2/2015-46. Dle stěžovatelky by vztažení podvodného jednání do odlišného řízení konaného po 5 letech pro ni znamenalo nemožnost získat povolení k trvalému pobytu i do budoucna, což se jí jeví jako nepřiměřené. Stěžovatelka má za to, že je k podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu oprávněna a také splňuje účel požadovaného pobytu, jelikož je rodinným příslušníkem občana EU a také splňuje podmínku nepřetržitého pobytu na území. [9] Dále stěžovatelka poukazuje na to, že v době žádosti o povolení k přechodnému pobytu pobývala na území ČR legálně, a to na základě dlouhodobého pobytu za účelem podnikaní, přičemž toto pobytové oprávnění skončilo až dne 20. 4. 2016. Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvádí, že je potřebné zdůraznit, že ani případný zájem rodiče zajistit státní občanství pro dítě cizince nezákonným způsobem není totožný s cílem získat pobyt pro rodiče takového nezletilého cizince, přičemž taková otázka nebyla v rámci napadeného rozhodnutí nastolena ani zapovězena. [10] Případné neudělení pobytu z důvodu odkazovaného podvodného jednání by dle stěžovatelky bylo zcela vážným a nepřiměřeným zásahem do práva na respektování rodinného a soukromého života účastnice, jelikož je na ní její nezletilý syn materiálně a citově závislý. Stěžovatelka v kasační stížnosti znovu opakuje, že správní orgány učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, pokud se otázkou nepřiměřenosti nezabývaly. Povinnost zabývat se přiměřeností dovozuje stěžovatelka z § 174a zákona o pobytu cizinců, dále rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2016, čj. 5 Azs 83/2015-31, ve kterém se dle stěžovatelky uvádí: „Posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele tedy má být prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť méně přísně než v těch rozhodnutích, kde je výslovně požadováno. Krajský soud tedy nemá pravdu, že je vyloučeno, leda by šlo o důvod zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.“. [11] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. [12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila souhlas se závěry městského soudu. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Kasační stížnost je důvodná. [14] V prvé řadě, a to i s ohledem na kasační námitky týkající přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí žalované do rodinného a soukromého života stěžovatelky (s ohledem na jejího syna), nemohl Nejvyšší správní soud v dané věci přehlédnout, že městský soud nepřistoupil k vyrozumění osoby přicházející v úvahu, coby osoby zúčastněné na řízení (přičemž ze spisu ani z odůvodnění rozsudku není zřejmé, že by se soud touto otázkou zabýval). Pokud přitom takové osoby jsou a městský soud je o probíhajícím řízení podle § 34 odst. 2 s. ř. s. nevyrozumí, musí Nejvyšší správní soud k takové vadě přihlédnout z úřední povinnosti i nad rámec kasačních námitek (rozsudky NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 As 39/2004-75, č. 1479/2008 Sb. NSS nebo ze dne 14. 1. 2016, čj. 7 Azs 301/2015-26). [15] Z ustanovení § 34 odst. 1 a 2 s. ř. s. vyplývají dvě podmínky, které musí být splněny pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen na svých právech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností správního orgánu. Pro splnění druhé (formální) podmínky musí subjekt výslovně soudu oznámit, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Teprve kumulativním splněním obou podmínek se subjekt stane osobou zúčastněnou na řízení (v oblasti cizineckého práva viz např. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2022, čj. 5 Azs 308/2020-76). Ustálená judikatura při aplikaci § 34 s. ř. s. vychází též z toho, že se předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Soud musí umožnit uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení všem osobám, jejichž práva jsou napadeným rozhodnutím dotčena. To platí i v případě, že žalobce nesplní svou povinnost tyto osoby uvést v žalobě (rozsudek čj. 1 As 39/2004-75). Popsaná vada nutně nemusí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a to především tehdy, pokud nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé s ohledem na okolnosti dané věci. O vadu řízení se pak nejedná tehdy, pokud dotčení práv subjektu není natolik zjevné, aby vznikla povinnost krajského soudu dotázat se jej z úřední povinnosti, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2007, čj. 8 Aps 8/2007-90). [16] Pro posouzení nyní projednávané věci je tedy ve shodě s již existující judikaturou třeba zodpovědět tři otázky: (i) zda některý z rodinných příslušníků stěžovatelky splňoval materiální podmínku podle § 34 odst. 2 s. ř. s., (ii) zda městský soud zatížil své řízení vadou, pokud se takové osoby z úřední povinnosti nedotázal, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (zda bylo dotčení práv potencionální osoby zúčastněné na řízení zjevné), a (iii) zda tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. [17] V obecné rovině lze předeslat, že judikatura Nejvyššího správního soudu již dovodila, že rodinné příslušníky cizince je třeba považovat za osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, a to i v řízeních týkajících se rozhodnutí o zamítnutí pobyto