9 Afs 120/2023 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 120/2023- 41 - text  9 Afs 120/2023 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: L. B., zast. Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalovanému: Finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: NN Životní pojišťovna N. V., se sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemské království, jednající prostřednictvím odštěpného závodu NN Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, Praha 5, zast. Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2068/201821, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 5 Af 17/2019110, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Miroslava Němce, advokáta se sídlem Borská 588/13, Plzeň, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se návrhem u žalovaného domáhala vůči osobě zúčastněné na řízení vydání bezdůvodného obohacení ve výši 130 944 Kč v podobě zaplaceného pojistného na dle jejího tvrzení neplatnou pojistnou smlouvu investičního životního pojištění ING SMART č. 72109886 (dále též „pojistná smlouva“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, č. j. FA/SR/ZP/2068/201812, řízení zastavil podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). Měl totiž za to, že návrh na zahájení řízení neměl náležitosti stanovené v § 10 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi a nebyly k němu přiloženy potřebné podklady, přičemž žalobkyně ani po opakovaných výzvách neodstranila vady návrhu a následně se opakovaně odmítla dostavit k podání ústního vysvětlení. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl námitky žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jí v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. [3] Měl za to, že návrh na zahájení řízení obsahoval veškeré náležitosti podle § 10 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi a že žalobkyně vyčerpávajícím a logickým způsobem reagovala na obě výzvy žalovaného k odstranění nedostatků návrhu. Žalovaný naopak neučinil žádné kroky k obstarání potřebných podkladů od osoby zúčastněné na řízení. Přesto nelogicky dvakrát vyzval žalobkyni k poskytnutí ústního vysvětlení k okolnostem, ke kterým se již vyjádřila v písemné odpovědi na předchozí výzvy, aniž by zdůvodnil, z jakého důvodu potřebuje znát údaje o předsmluvní fázi uzavírání smlouvy, jaké konkrétní nesrovnalosti v podáních žalobkyně zjistil a proč je jejich vysvětlení nutné pro meritorní rozhodnutí ve věci. Zároveň chtěl zjistit, proč žalobkyně nedisponuje další smluvní dokumentací, ačkoliv mu již dříve zcela jasně sdělila, že další dokumenty nemá k dispozici. Protože pojistná smlouva byla v návrhu na zahájení řízení řádně identifikována, důkazní nouzi žalobkyně mohl žalovaný překlenout vyžádáním dokumentace od osoby zúčastněné na řízení, výzva proto byla ryze účelová. [4] V odůvodnění rozhodnutí žalovaného pak zcela chybí úvaha, zda a proč k meritornímu rozhodnutí ve věci nepostačovalo vycházet z tvrzení a podkladů žalobkyně a proč bylo nutné trvat na jejím výslechu. Za takové vysvětlení nelze považovat obecné tvrzení žalovaného, že navrhovatelé v jiných řízeních si na podrobnosti vždy vzpomněli právě při ústním vysvětlení. Žalobkyně na dotazy žalovaného vždy řádně reagovala a uvedla, že si na předsmluvní fázi nepamatuje. Ze správního spisu zároveň nevyplývalo nic, co by mohlo vést k úvahám o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a jejím právním zástupcem, požadavek na ústní vysvětlení nelze zdůvodnit ani snahou o smírné řešení sporu. Ačkoliv žalovaný při ústním jednání před soudem podrobně zdůvodnil, proč mělo být ústní vysvětlení nezbytné, ve výzvách a rozhodnutích tak neučinil a jejich vady již nemohl při soudním řízení zhojit. Žalobkyně tudíž po celou dobu řízení s žalovaným řádně spolupracovala, a proto žalovaný nemohl řízení zastavit pro nedostatek součinnosti, aniž by náležitě vysvětlil, proč bylo ústní vysvětlení nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti žalovaného a vyjádření žalobkyně [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Městský soud se důkladně neseznámil se správním spisem, neboť v rozsudku uvedl, že žalobkyně k návrhu přiložila přílohy, které však ve skutečnosti k návrhu nedoložila, například pojistnou smlouvu či přehled poplatků. Na tom pak založil svůj chybný závěr, že návrh splňoval náležitosti podle § 10 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Bylo tomu právě naopak, návrh žalobkyně byl šablonovitý, důsledkem čehož mohl být případný rozpor tvrzení v návrhu se skutkovým stavem, chybělo v něm vylíčení rozhodných skutečností a nebyly k němu přiloženy všechny nezbytné přílohy. Stěžovatel proto nemohl posoudit například otázku aktivní a pasivní legitimace. Městskému soudu nadto ani nepřísluší posuzovat kvalitu návrhu na zahájení řízení a to, zda byly vylíčené okolnosti úplné, srozumitelné a dostačující pro meritorní rozhodnutí. [7] Není pravda, že žalobkyně v odpovědi ze dne 14. 8. 2018 bezezbytku reagovala na stěžovatelovu výzvu a že v této odpovědi nedošlo ke změně požadavku na rozhodnutí ve věci, konkrétně k návrhu eventuálního petitu. V takové situaci nebyla stěžovatelova snaha o odstranění nedostatků návrhu nadbytečná, ale naopak zcela nezbytná. Bylo tudíž namístě vyzvat žalobkyni k podání ústního vysvětlení, zároveň bylo předčasné vyzývat k vyjádření a předložení podkladů osobu zúčastněnou na řízení. Veškeré výzvy adresované stěžovatelem žalobkyni byly s ohledem na nedostatky návrhu legitimní a relevantní. Výzvy k podání ústního vysvětlení byly řádně odůvodněny, stejně jako následné usnesení o zastavení řízení a rozhodnutí o námitkách. Zákon o finančním arbitrovi ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), stěžovateli neukládají povinnost rozsáhle odůvodňovat každý bod výzvy. Postup vyžadovaný městským soudem by mohl být v rozporu se zásadou rovnosti stran v rámci sporného řízení. [8] Městský soud rozhodl v rozporu se svou vlastní rozhodovací praxí, neboť v obdobných případech žaloby proti stěžovateli zamítal. Zároveň se opřel o některé rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“), které jsou však rozporné s dřívějšími rozhodnutími téhož soudu, která stěžovatelův postup aprobovala. Nelze se ztotožnit s tvrzením městského soudu, že judikatura NSS není vnitřně rozporná, ale ustálená. [9] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel stále nechápe, jaký je charakter řízení, které vede, a že je s ohledem na § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi povinen spotřebiteli jako slabší straně pomoci získat od finančních institucí důkazy, kterými již nemusí disponovat. Své pravomoci však místo toho využívá jako mocenský nástroj ke krocení „neposlušných“ navrhovatelů. Žalobkyně náležitě uvedla, z jakých důvodů je podle ní smlouva s osobou zúčastněnou na řízení neplatná, přičemž právní závěr o neplatnosti lze učinit toliko na základě pojistné smlouvy a pojistných podmínek. Protože žalobkyně veškeré smluvní dokumenty po mnoha letech již neměla v držení, žádala stěžovatele o jejich získání právě od osoby zúčastněné na řízení. [10] Stěžovatel to však neučinil, přestože tak v jiných řízeních běžně postupuje a finanční instituce mu standardně předkládají kompletní dokumentaci. Namísto toho předložení dokumentace opakovaně požadoval po žalobkyni, ačkoliv uvedla, že jí nedisponuje. Mělli stěžovatel za to, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, měl návrh zamítnout, a nikoliv řízení zastavit. V usnesení o zastavení řízení pak neuvedl, co mu konkrétně bránilo ve vydání meritorního rozhodnutí ve věci. K otázce formulace petitu žalobkyně uvedla, že z návrhu na zahájení řízení bylo zřejmé, co požaduje. Judikaturu Nejvyššího soudu k formulaci žalobních návrhů, na niž stěžovatel odkazuje, nelze použít v podstatně méně formálním řízení před stěžovatelem. [11] Stěžovatel v replice odkázal na správní spis a zopakoval důvody, které jej vedly k vydání výzev k podání ústního vysvětlení a k následnému zastavení řízení pro nesoučinnost žalobkyně. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud posoudil formá